Vztah mezi novinami a čtenáři může vypadat i jako válka.
Přísný strážce, tak přezdívají ve Spojených státech čtyřiapadesátiletému Danielu Okrentovi, který od prosince 2003 vykonává v nejprestižnějších novinách The New York Times funkci Public Editor, tedy veřejného editora. On sám si říká ombudsman a je tedy ochráncem čtenářských práv. Svůj vztah k různým problémům zveřejňuje každý týden v pravidelném sloupku. Na pozici tiskového ombudsmana je pozoruhodné, že výkon jeho funkce je zcela nezávislý jak na redakční hierarchii - šéfredaktor si může sloupek přečíst, až když vyjde v novinách - tak na vydavatelství. Sám k tomu bývalý redaktor The New York Times a autor řady knih napsal: „Smlouvu jsem podepsal jen na osmnáct měsíců, to byla moje podmínka. Nechci se dostat do situace, kdy bych začal být milý na lidi z redakce jen kvůli tomu, abych si udržel tento job.“
Funkce byla v Times zřízena po aféře s mladou reportérskou hvězdou Jaysonem Blairem, který byl usvědčen, že si své reportáže částečně vymýšlel a částečně je opisoval. Aby si noviny získaly zpět poškozenou důvěru u čtenářů, byla zavedena vlastně současně s výměnou šéfredaktora. Místo úspěšného Howella Rainese, který nesl zodpovědnost za svého reportéra, nastoupil Bill Keller. Daniel Ockert má svou kancelář hned vedle místností komentátorů a sloupkařů.
„Bohužel existují čtenáři,“ říká ombudsman Okrent, „kteří celý život nenávidí některého komentátora Times, a to jsou právě ti, co mně nejčastěji píší.“ Hlavní náplní tohoto muže je nestranně vyřizovat stížnosti na redakci. Od té doby, co noviny ohlásily zřízení Public Editora, dostává ombudsman týdně průměrně 1000 až 1100 e-mailů. Nejvíc jich bylo na začátku roku, kdy se v Iráku ještě hledaly zbraně hromadného ničení. Daniel Okrent se ve svém pravidelném sloupku tázal: Proč noviny The New York Times tak často, a přitom marně píší o hledání těchto zbraní? Na otázku si sám hned odpověděl: Může za to tlak na exkluzivitu, snaha redaktorů protlačit své jméno na první stránku, špatné ověřování, šmajchlování se se zdroji a uspěchané redigování. Vzápětí si položil další otázku: Kdo je tedy vinen? „Nemohu jmenovat žádné konkrétní jméno, protože za zpravodajství jsou odpovědné noviny jako celek.“ Dalo by se soudit, že odpovědný byl starý šéfredaktor Reines. Ombudsman ale kroutí hlavou: „Ani nový šéfredaktor nechtěl v novinách zveřejnit korektury původního válečného zpravodajství, aby nevzbudil dojem, že noviny pochybyly. Ale tlak byl příliš silný. Zaprvé levicové listy otiskovaly kritické články o našem zpravodajství a právě na ně reagovali naši čtenáři. K tomu se přidala interní kritika ze strany redakce.“
Kritika se časem na hlavu Times snesla z celého politického spektra. Ombudsman napsal: „Levice si myslela, že o válce mluvíme krásně, pravice nám zase vyčítala, že škodíme válečným úspěchům.“ V redakci se rozpoutala bouřlivá debata i o tom, jesli mají The New York Times používat po skandálu v irácké věznici termín mučení. „Jeden vedoucí oddělení mi řekl, že slyší-li slovo mučení, naskočí mu v hlavě elektrošoky a zapichování bambusových jehliček pod nehty, ale ne fotografie nahých těl,“ napsal Okrent a obrátil se na mezinárodní spolek tiskových ombudsmanů a zjistil, že většina prestižních (tedy seriózních) novin ve Francii, Velké Británii a Španělsku se alespoň v titulcích snažila slovu mučení vyhnout.
Když je některý z redaktorů na ombudsmana kvůli jeho kritickým postojům rozezlený, polemizuje s ním na své webové stránce a přidá i dopisy čtenářů, kteří s jeho názory naopak souhlasí. Největším terčem útoků jsou komentátoři a z nich je úplně nejvíc útoků namířeno proti Thomasu Friedmanovi, který píše o Blízkém Východě. Hlavně pro americké sionisty působí jeho články jako rudý šátek na býka. „Vyčítají mu, že je buď antisemita, nebo Žid, který sám sebe nenávidí,“ říká Okrent. Mezi jeho nejčastějšími zákazníky jsou ale i spolky homosexuálů a lesbiček, ochránci zvířat, umělci i republikáni. Demokraté prý taky, ale nejsou tak dobře organizovaní, aby přetěžovali jeho e-mailovou schránku. Občas, když se situace vyhrotí, ujme se role mediátora a snaží se moderovat setkání z očí do očí. S podnikateli žádné problémy nemá - ti přicházejí rovnou s právníky a jednají s vydavatelstvím.
Profesionální odpůrci The New York Times dokonce zřídili Anti Times Web a chovají se jednoduše: pokud ombudsman Times kritizuje, chválí ho, neboť se domnívají, že nepřítel jejich nepřítele je jejich spojenec. Tomu se Daniel Okrent jenom směje.
Kmenoví čtenáři The New York Times snahu redakce i vydavatele oceňují a po půl roce se zdá, že prestiž novin opět stoupá. Po vzoru Times zažívá funkce ombudsmana ve Spojených státech opět konjunkturu.
V USA má tento post starou tradici: poprvé jej zavedl Ralph Pulitzer, syn novináře Josepha Pulitzera, roku 1913 ve svých novinách The New York World. Na kanceláři stálo Bureau of Accuracy and Fair Play. Za zakladatele mediální kritické žurnalistiky jsou ale považováni až redaktoři Ben Bagdikian, Lester Markel a Abe Raskin, kteří právě v The New York Times v roce 1967 horovali pro zavedení otevřené interní kritiky. Merkel novinám vyčítal kladení důrazu na zábavnost, nedostačující sebeanalýzu a nízké vzdělání novinářů. Po zveřejněné diskusi byl ustanoven Normanem E. Isaacem v novinách The Louisville Courier-Journal prvním ombudsmanem v USA John Herchenroeder. The Washington Post jmenoval jako prvního ombudsmana v roce 1974 Richarda Harwooda (v době Watergate byl šéfem celostátního zpravodajství).
Na konci roku 2000 ombudsmanů v USA pracovalo mezi 30 a 40 a po roce 2003 jejich počet zase stoupl. Ve staré Evropě tiskoví ombudsmani existují asi od stejné doby jako v USA. V postkomunistických zemích bohužel veřejná kritická sebeanalýza médií přímo na vlastních stránkách zatím neexistuje vůbec.
