Portugalsko, které má skoro stejný počet obyvatel jako Česká republika, mělo za loňských jedenáct měsíců export 39,1 miliardy eur oproti českým 107,6 miliardám, ovšem při více než čtrnáctimiliardovém schodku. Česko vykázalo podle Eurostatu rekordní přebytek 7,3 miliardy eur. V průmyslu, tedy v sektoru mezinárodně obchodovatelného zboží, kde na vývoji produktivity a jednotkových mzdových nákladů záleží hodně, se podle statistik Mezinárodní organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) produktivita práce zvyšovala v Česku solidně (v roce 2010 meziroční nárůst o 9,6 procenta), zatímco v Portugalsku byl vývoj o poznání horší (4,7 procenta). Přitom tento trend je dlouhodobý a dolarové mzdy jsou v přihlédnutí k paritě kupní síly dnes zhruba srovnatelné. Výsledkem je nízký podíl průmyslu na HDP v Portugalsku, který v roce 2010 představoval pouhých 17 procent oproti českým 29,5 procenta, a fakticky postupná deindustrializace Portugalska. Objem průmyslové produkce v Portugalsku je zhruba o desetinu nižší než v roce 2005, v Česku o pětinu vyšší.
Konkurenceschopnost
Tahle čísla pochopitelně neuvádíme proto, abychom čechrali česká peříčka, ale abychom dali do jistého kontextu dilema zemí, jako je právě Portugalsko, které se snaží poctivě plnit úsporné programy (Portugalsko v tomto směru opravdu není srovnatelné s Řeckem), osekávají rozpočtové výdaje a skutek – alespoň prozatím – utek.
Stylizovaný problém vypadá asi takto: vzhledem k legislativě, která typicky vyústila v dvojkolejný trh práce (velká ochrana pracovních míst pro jednu skupinu kombinovaná s nízkou ochranou pro jiné skupiny), trpí jižní křídlo eurozóny na jedné straně vysokou nezaměstnaností zejména mladých ročníků nově přicházejících na trh práce, na straně druhé velký odpor zaměstnanců ve „chráněných“ pozicích (typicky v průmyslu s vysokou odborovou organizovaností) brzdí snížení jednotkových mzdových nákladů. Zlepšení konkurenceschopnosti se nekoná, zato konflikt ve společnosti a pocit naprostého zmaru v mladé generaci narůstá. Jih eurozóny se propadá do recese a zároveň se žádné z tamních dluhovou krizí postižených zemí nedaří doopravdy výrazně a rychle pohnout se snižováním deficitu běžného účtu. Změna legislativy, která by trh práce zpružnila a odstranila diskriminaci jedněch a favorizaci druhých, je ovšem velmi bolestivým během na dlouhou trať, a tak se hledají nekonvenční řešení, jak rychle zlepšit konkurenceschopnost, snížit celkové mzdové náklady a nezaměstnanost.
Dánský model
Na portugalských ekonomických blozích běží živá diskuse o tom, zda by takovým řešením nemohla být takzvaná fiskální devalvace. O co jde? V kostce řečeno jde o přesunutí daňové zátěže ze zdanění práce, konkrétně příspěvků na sociální pojištění placených zaměstnavateli, na zdanění spotřeby, konkrétně zvýšení daně z přidané hodnoty. Očekávaným efektem by mělo být snížení celkových nákladů na pracovní sílu, a tedy i snížení cen domácí produkce, podpora exportu (DPH se při vývozu vrací), relativní zlepšení pozice domácích producentů i na vnitřním trhu (mají nižší mzdové náklady, nižší ceny, zatímco dovoz je zatěžován vyšší DPH, aniž by ze snížení mzdových nákladů zahraniční konkurenti mohli profitovat), a tedy i snížení dovozu zboží pro tuzemskou konečnou spotřebu. To by mělo zlepšit jak zaměstnanost v sektoru obchodovatelného zboží, tak obchodní bilanci i bilanci běžného účtu. Zároveň by taková daňová reforma mohla být konstruována jako daňově neutrální, respektive by měla na veřejné finance pozitivní dopad. Tedy všechno to, co země trpící nerovnováhou a vysokými deficity potřebují. Mimochodem v unii existuje země, která má vysokou jednotnou sazbu DPH (25 procent) a v níž práce není zatěžována náklady na sociální pojištění. Zároveň má vysoké zdanění příjmů fyzických osob, ale zároveň pružný trh práce díky flexibilním pracovním smlouvám a vysoké míře sociálních jistot. Jmenuje se Dánsko. S mírným pohybem v daňové struktuře v tomhle směru začala Itálie (Montiho plán) a Francie (Sarkozy).
A co sever?
Jasně že zvyšování DPH je nepopulární a vedlo by k tlaku na mzdy. Stejně tak je zřejmé, že snížení vedlejších nákladů práce placených zaměstnavateli by se v monopolních odvětvích, jež nejsou vystaveny zahraniční konkurenci, promítlo nikoli do snížení cenové hladiny, ale do zvýšení zisků monopolistů. Stejně tak je jasné, že > jihu by velmi pomohlo asymetrické opatření třeba v Německu, tedy snížení DPH, které by podnítilo spotřebu domácností a srazilo vysoký přebytek běžného účtu a zvýšilo podíl spotřeby na HDP. Němečtí merkantilisté o něčem takovém asi nebudou chtít vůbec mluvit. Jenže kde najít pro Evropu lepší řešení, když doposud zkoušené recepty nefungují vůbec?
