Česko by chtělo růst. Ale jak? Týdeník Euro přináší tipy na opatření, která ekonomiku nakopnou
Snad každá česká vláda v novém tisíciletí představovala veřejnosti své vize, jak podpořit ekonomický růst a vytvořit z Česka tygra střední Evropy. Potíž je v tom, že se pak věnovala operativnímu vládnutí a koncepční opatření odsouvala, až ji zaskočily volby. Hospodářská situace je tak dnes neutěšená. Týdeník Euro přináší rady, jak z této šlamastyky vybřednout.
Pokud se chceme dobrat alespoň trochu solidního porozumění pro naši současnou situaci a nalezení východiska z ní, musíme českou ekonomiku především zasadit do globálního kontextu a poté se podívat na to, z čeho náš růst pocházel.
Ač nám naše zkušenost připadá unikátní, Česko bylo ve skutečnosti jen jednou z mnoha zemí, které po roce 1989 změnily sociálně-ekonomický model. Navíc do globální ekonomiky se začal začleňovat s dříve nebývalou intenzitou nejen celý „Ostblock“, ale také řada rozvojových států.
Tuto změnu nic nevykreslí lépe než fenomenální vzestup Číny. Na začátku „čtyř modernizací“ v roce 1980 byl její podíl na světové ekonomice, měřený HDP,v paritě kupní síly 2,19 procenta, dnes 15 procent. Pro Západ znamenal příchod záplavy levného zboží nízkou inflaci a spolu s politikou nízkých úrokových sazeb vyústil v bubliny a četné nerovnováhy na obou stranách.
Toto období rokem 2008 fakticky skončilo. A potřeba snižování dlužního břemene (domácností, vlád, bankovního i firemního sektoru) sice diferencovaně, přímo, či zprostředkovaně, ale přesto postihne celou Evropu, k čemuž se připojí ještě důsledky stárnutí.
Další spolková země Pro praktické ekonomické účely je dobré nahlížet na Česko jako na ekonomickou součást Německa - integrace je s výjimkou trhu práce již velmi těsná. Čím těsnější integrace, tím silnější korelace s německým hospodářským cyklem.
Pravda, Německo se vyhnulo bublinám uvnitř. Pečovalo o svoji konkurenceschopnost, ale za cenu faktické stagnace reálných mezd v posledních dvaceti letech. Navíc, když má velké problémy dlužník, má problémy i věřitel.
Ani Němci před Evropou neutečou. Tím méně se to může podařit Česku, čímž není řečeno, že se o diverzifikaci exportu nemáme snažit, jen bychom od toho neměli očekávat zázraky. Je především chybnou politikou nebýt výrazně angažován v tom, co se v EU děje, přičemž naše angažovanost nemůže být jiná než kriticky konstruktivní.
To samo o sobě neodpovídá na otázku, proč Česko po roce 2008 tak pomalu roste.
A už vůbec to neodpovídá na otázku, co udělat pro to, aby znovu začalo růst.
Vláda rozpočtové zodpovědnosti Když se podíváme na to, jak v posledních dvaceti letech Česko rostlo, zjistíme, že jen ve třech letech byl příspěvek spotřeby k růstu záporný: v roce 1998 a pak v posledních dvou letech. Obdobně investice, s výjimkou sedmi let, táhly ekonomiku nahoru, z toho v posledních čtyřech letech byly tři roky negativní.
A konečně u čistého exportu vyjde jeho příspěvek tak půl na půl, přičemž v poslední dekádě byl kladný. Zkrátka když klesají spotřeba i investiční aktivita a zahraniční poptávka vázne - což je přesně naše současná situace -český ekonomický výkon je záporný.
Byla fiskální konsolidace potřebnou reakcí na vývoj veřejných financí v posledních řekněme deseti patnácti letech? Nesporně ano, neboť vývoj byl neudržitelný - Česko před sebou valilo strukturální deficit, s nímž něco muselo udělat. O tom není sporu, a dokonce i laická veřejnost si potřebu změny uvědomuje. Cože se vlastně u nás dělo po vypuknutí finanční krize na přelomu let 2008 až 2009?
Češi na ni reagovali zmatečně. Levice se vyžívala v kritice, jak Topolánkova vláda neodhadla růst, ale vůbec jí nedošlo, že právě díky tomu tatáž vláda ponechala veřejné výdaje na investice i spotřebu na nezkrácené úrovni.
Česko tak přes zhroucení soukromých investic právě díky tomu rok 2009 překvapivě přežilo s nižším poklesem výkonu než sousední Německo. Jenže už na podzim téhož roku za Fischerovy vlády začali Češi panikařit při pohledu na schodek rozpočtu a vydali se na dráhu konsolidace, kterou Nečasův kabinet postavil takřka jako základ svého smyslu existence („vláda rozpočtové zodpovědnosti“). Připočtěme k tomu skepsi kolem situace v eurozóně, na níž se ovšem shodovala vláda s velkou částí ekonomických „opinionmakerů“. Tak nešikovnou politiku, kdy prohlubujete propad ekonomiky, můžete dělat jedině v obavách, že bude vystaven nějakému prudkému šoku. V zásadě jedinou rozumnou reakcí správce veřejných financí v situaci, kdy se obává nedůvěry finančních trhů, a tedy i rizika zhoršení podmínek financování, je trhy přesvědčit, že to s konsolidací míní vážně. Jistotu, že Česko - navzdory velmi nízkému veřejnému dluhu a spoustě jiných příznivých charakteristik - se nesveze s nějakou nákazou, která postihne například „emerging Europe“, neměl pochopitelně nikdo. A špatné zkušenosti z roku 2009, kdy se na této vlně Česko svezlo, byly ještě v čerstvé paměti.
Říznout do deficitu Kalousek nedělal nic jiného, než že přesvědčoval trhy, že se nebojí do deficitů „říznout“. Snad s výjimkou toho, že si půjčoval za levné peníze, když trhy uvěřily, a půjčoval si hodně. Objem rezerv, tedy peněz, které nepotřebuje ministerstvo financí pro bezprostřední pokrytí dlužní služby a financování běžného schodku, se meziročně zdvojnásobil a dosáhl koncem loňského roku 139,9 miliardy korun. Co tím získal? Nic jiného než rozumnou (a díky nízkým sazbám i levnou) pojistku, že Česko nebude odříznuto od financování v případě nové vnější krize.
Kredibilita ovšem není zadarmo a cena, kterou se platí, je ekonomický růst. Říznout do deficitu neznamená nic jiného než omezit vládní spotřebu, transfery obyvatelstvu a vládní investice anebo zvedat daně, případně kombinace několika či všech opatření.
Když brzdíte ekonomiku, která už je v recesi a má zápornou produkční mezeru, tlumíte ji o dost výrazněji, než když je ve fázi konjunktury (kdy je proticyklická fiskální politika žádoucí). Přesně to se Česku stalo v loňském roce. Přesně to je předmětem kritiky ze všech stran, aniž by byla vzata v potaz právě potřeba „nákupu“ kredibility prostřednictvím fiskální konsolidace a aniž by si většina kritiků přečetla alespoň poslední studii Mezinárodního měnového fondu (MMF) na toto téma. Kupříkladu je zřejmé, že malá otevřená ekonomika s vysokou dovozní závislostí a zápornou produkční mezerou, což je situace Česka, nemůže očekávat stejnou reakci jako velké a mnohem uzavřenější ekonomiky. Kdybychom místo konsolidace naopak zvyšovali vládní výdaje, nebyl by výsledkem výdajů vyšších o jedno procento HDP vyšší růst o 1,7 procenta v následujících čtyřech čtvrtletích jako ve Spojených státech, ale podstatně menší číslo než jedna. Stejně tak škrcení výdajů při existenci záporné produkční mezery znamená v USA vyšší obětovaný růst (o 1,8 procenta během následujícího roku) než v Česku.
Omezení vládní spotřeby je obecně vnímáno ekonomickou obcí kladně. Nicméně dostupné modely pro Česko naznačují, že se to negativně promítá na výkonu hospodářství v krátkém období výrazněji než omezení spotřeby přes zvýšení DPH anebo daní obecně. Totéž platí pro většinu ostatních zemí, kterými se MMF ve své studii publikované v prosinci loňského roku zabýval, včetně USA.
Závěr, pokud jde o fiskální konsolidaci, která nesporně přispěla k hospodářské recesi, je tento: Od léta 2012, kdy šéf Evropské centrální banky (ECB) Mario Draghi svojí větou, že podnikne cokoli, co je zapotřebí, aby se eurozóna nerozpadla, se trhy uklidnily.
Navíc Česko se na trzích financovalo i díky získané kredibilitě levně a ministerstvo financí již mělo nasysleno na rezervách. To byl vhodný čas změnit kurz. Adekvátní odpovědí české fiskální politiky by od tohoto momentu bylo nesledovat nominální cíl schodku 105 miliard a nekrátit výdaje, když se ukázalo, že ekonomika klesá. Výsledkem by byl pochopitelně vyšší schodek a o něco nižší hospodářský pokles. V té době bylo vhodné změnit nejen rétoriku, ale i přijímat opatření, která pomohou růstu. Vláda tak v podstatě učinila (debata o prorůstových opatřeních se datuje ke konci léta), nicméně pod podmínkou, že bude dodržen i v následujícím období deficit veřejných rozpočtů na úrovni tří procent HDP.
Analýzy umíme, ale…
Česko v posledních minimálně deseti letech nikdy nemělo problém s identifikací slabých míst a s přípravou analytických materiálů typu Strategie konkurenceschopnosti z jara roku 2011, která na 308 stranách obsahuje stovky dílčích doporučení. V roce 2005 přišel s obdobným dokumentem tehdejší místopředseda vlády Martin Jahn se svým expertním týmem.
Krátkodobým růstovým podnětem v zemi, kde jsou oslabeny firemní investice i spotřebitelská poptávka a výkon je hluboko pod potenciálním produktem, jsou především vládní výdaje, a tedy hlavně investice. Jistěže některé typy investic by měly podstatně příznivější dopad na ekonomický růst než průměrná hodnota výdajového multiplikátoru u investic, která je řekněme 0,6 (průměr několika studií na toto téma z pera OECD, MMF a ČNB pro Česko, přičemž zvýšení o jedno procento HDP zvedne růst o 0,6 procenta). Typickým příkladem investic, které mohou mít vyšší růstový účinek než průměr, je výstavba zejména dopravní infrastruktury a výstavba a rekonstrukce budov. Proč? Protože v téhle oblasti jsou velké vazby dovnitř hospodářství s poměrně nízkým „průsakem“ do dovozu. V případě dobrého zacílení investičních výdajů je možné očekávat, že se s trochou štěstí dostanete nad kýžený výdajový multiplikátor, který by byl vyšší než jedna. A o to v recesi jde. Přijde na to, které investice vybrat a jak při tom postupovat. Česko dávalo v posledních dvaceti letech na investice do veřejného sektoru v celoevropském srovnání tradičně velmi vysoké procento HDP. Byli jsme v první trojce čtyřce, často první. V principu je omezení investic mnohem kontroverznější otázka než omezení vládní spotřeby, neboť zejména v případě investiční výstavby v zemi, která dodnes nemá dokončenou dálniční síť a jejíž silnice nižšího stupně jsou opravdu v zuboženém stavu, působí restrikce investic negativně na růst hned dvakrát. Jednou krátkodobě, neboť multiplikátor investičních výdajů ve stavebnictví je vysoký. Podruhé dlouhodobě, když nedobudovaná infrastruktura působí úzká hrdla v ekonomice a odrazuje soukromé investice.
Jenomže jsme v Česku, kde například výstavba sítě rychlostních komunikací v posledních dvaceti letech neplní kritérium přínosu pro dlouhodobý růst v pozoruhodném množství postavených kilometrů - zkrátka nestavíme tam, kde je toho zapotřebí a kde to má nejlepší návratnost.
Stačí se podívat na mapu, ty kousky dálnic tu a tam roztroušených po republice, aby bylo jasné, že dlouhodobý přínos těchto projektů je mizivý a krátkodobě máte co dělat s náklady obětované příležitosti. Od toho nám nepomůže, když ŘSD transformujeme na akciovou společnost typu rakouské Asfinag a navalíme na ni miliardové úvěry, ale pouze a výhradně to, když se naučíme připravovat stavby tak, aby jako první v pořadí byly realizovány ty s nejvyšší ekonomickou čistou současnou hodnotou a nejkratší dobou návratnosti.
Opatrně s Temelínem Velmi obezřetně by se pak měla nezaujatá část ekonomické obce stavět k dalším blokům jaderné elektrárny Temelín, postavených za cenu garance minimálních výkupních cen. Ekonomický impulz daný výstavbou by ještě mohl českou ekonomiku přijít velmi draho a paralela s fotovoltaikou se přímo nabízí.
A ještě obezřetněji je třeba přistupovat k nápadům typu kanál Dunaj–Odra–Labe, jehož specializovaná webová stránka nešetří slovy, ale je pozoruhodně skoupá, pokud jde o kalkulaci ekonomické míry návratnosti investic, která je v mezinárodním měřítku často překvapivě slabá.
Vzdělání a věda jsou po právu označovány za investici do budoucnosti, ale je dobré vzít v potaz, že v případě školství a základního výzkumu má dlouhou návratnost. Pokud bychom dnes rozšířili počet předškolních zařízení tak, abychom v nich nemuseli praktikovat přídělový systém, a masivně investovali do kvality a totéž udělali na základních školách, pak na produktivitě se to projeví nejdříve za patnáct, ale spíše až za dvacet let. To není důvod pro otálení, ale naopak pro rychlou akci.
Jedním z velkých paradoxů dnešního Česka je, že rodiče mají většinou pocit, že o vzdělání jejich dětí je postaráno. Fakticky se úrovní škol příliš nezabýváme, ačkoli rozhodují o budoucí produktivitě potomků a začít je nutné u předškolního a základního vzdělání, kde se rozhoduje o šancích.
Učňovské školství je v tak strašlivém stavu nejen proto, že se „úspěšně“ odtrhlo od budoucích zaměstnavatelů, na rozdíl od německého či rakouského duálního modelu, ale také proto, že jsme dopustili, že existují absolventi elektrotechnické průmyslovky, kteří nevědí, co je Ohmův zákon, a jsou tedy zcela bezradní při jeho praktické aplikaci. Názor, že je zapotřebí změkčit akademické nároky, protože značná část populace je nezvládá, znamená rezignovat na budoucnost.
Navíc to není pravda, protože jinde to zvládají a české děti nejsou přitroublejší než ty finské, které přitom mají o dost lepší výsledky, aniž by dávali Finové nejvíc peněz na školy.
Samotným házením peněz na problém nic nevyřešíme, neboť společným jmenovatelem tohohle marasmu je odměňování škol za „vyprodukovaný kus“. Ve skutečnosti máme přesně to, za co jsme školy platili a jak jsme tuto problematiku zanedbávali.
Daňový mix Většina ekonomů se v klidné akademické debatě shodne na tom, že tuzemský daňový mix je velmi vzdálený tomu, co by odpovídalo struktuře české ekonomiky s vysokou mírou otevřenosti zahraniční konkurenci a vysokou váhou zpracovatelského průmyslu.
Cestou, jak toho dosáhnout, je výrazně snížit přímé zdanění práce a kompenzovat výpadek zdaněním spotřeby a majetkovými daněmi, které ovlivňují ekonomický růst v delším časovém horizontu méně negativně než daně přímé. Budiž na tomto místě řečeno, že současná úroveň daňových sazeb u daně z příjmů jak fyzických, tak právnických osob je příliš nízká na to, aby mohl pohyb sazeb v obou směrech o jeden či dva procentní body nějak výrazněji ovlivnit dlouhodobý ekonomický růst. Zároveň máme mimořádně vysoké sazby sociálního a zdravotního pojištění, které jsou blízkým ekvivalentem příjmové daně.
Zdatně konkurujeme Francii v tom, jak zatěžujeme pracovní sílu vysokými platbami sociálního a zdravotního pojistného, placeného zaměstnavateli. S tím rozdílem, že Francie chce snížit náklady na pracovní sílu o šest procentních bodů a výpadek kompenzovat zvýšením daně z přidané hodnoty a výdajovými škrty. Argumentovat tím, že hodinové náklady práce v Česku jsou mnohem nižší než ve Francii, a proto klidně můžeme sazby sociálního a zdravotního pojištění zvyšovat, jsou nepochopením problému. Česko je ve zpracovatelském průmyslu v pozici, která zdejším producentům znemožňuje diktovat si ceny a dosahovat cenovou prémii. Navíc zdejší kapacity v průmyslu i obchodovatelných službách jsou namnoze kontrolovány ze zahraničí a reinvestice zisku v tuzemsku jsou něčím, co rozhoduje o budoucí zaměstnanosti. Mimochodem, obdobně negativní dopady můžete očekávat například v případě, že se zhoršují relativní ceny oproti zahraničním konkurentům třeba u elektřiny nebo jiných vstupů důsledkem nešikovných hospodářsko-politických rozhodnutí, zhoršují se podmínky pro podnikání důsledkem byrokracie anebo vinou liknavé péče o konkurenční prostředí. Ve všech těchto oblastech Česko kulhá tu na jednu, tu na obě nohy.
Ještě důležitější je zpružnit podmínky najímání a propouštění, včetně nákladů s tím souvisejících. Sociálně akceptovatelnou cestou, jak toho dosáhnout, je přenést je ze zaměstnavatelů na stát. V případě dočasného výpadku zakázek cestou časově omezeného subvencování pracovních míst („kurzarbeit“), v případě strukturální změny v poptávce vyplácet odstupné v podobě zvýšených podpor v nezaměstnanosti.
To všechno něco stojí. A jsme zase u nepřímých daní, jejichž váha musí růst, jestliže přímé daně mají méně zatěžovat. Negativní dopad zvýšení DPH na spotřebitelskou poptávku, životní úroveň zejména sociálně slabších vrstev obyvatelstva a ekonomickou aktivitu v oborech závislých na domácí poptávce je zjevný, byť při úpravě o jeden procentní bod nijak významný.
Sjednotit sazbu DPH by bylo cenným přínosem pro českou konkurenceschopnost (vznikl by prostor pro snížení sociálního a zdravotního pojistného) i fiskální konsolidaci, a to i v případě, že by přes adresnou sociální politiku byl efekt zdražení kompenzován.
Kvalita úředníků je rozhodující Český růst je ve skutečnosti zatěžován nejen nehospodárným nakládáním s veřejnými penězi, přičemž přinejmenším stejné škody jako obyčejné loupení způsobuje chybné zaměření projektů financovaných z veřejných (často evropských) peněz, které neřeší otázku ekonomické návratnosti a pokrytí provozních nákladů. Česko už opravdu potřebuje zaměřit pozornost na kvalitu svých institucí a začít může u státní služby, tedy depolitizace a zvýšení profesionální úrovně a integrity úřednictva.
To není otázka peněz, ale vůle. Jsou země, které mají čistší a efektivnější byrokracii, i když nejsou bohatší a mají podobnou minulost (namátkou se nabízí Estonsko). Zcela nedostatečná pozornost je věnována ochraně hospodářské soutěže v širším slova smyslu, kde je v některých oblastech zcela zjevné, že český spotřebitel je doslova odírán oligopoly prostřednictvím mezinárodně velmi vysokých cen a poplatků. Skoro každá mezinárodní komparace dopadá blbě a regulátor dílem říká, že díky tomu máme „zdravé banky“, anebo jen konstatuje, že holt máme drahé poplatky (telekomunikace) nebo že má málo lidí, potřebuje větší rozpočet, jinak nemůže fungovat.
Stát jako regulátor a ochránce spotřebitele v Česku se v exemplárním příkladu toho, čemu ekonomové říkají „regulatory capture“, stal pravým opakem toho, čím měl být. I v této oblasti nastal čas na změnu a snad k tomu pomůže, když se Češi podívají na to, jak rozhodoval Energetický regulační úřad v kritických letech, kdy se schylovalo k fotovoltaické morové ráně. l
Co přispívá růstu Hrubý domácí produkt (reálný), (rozklad meziročního růstu, růst v %, příspěvky v procentních bodech)
Spotřeba Tvorba hrubého kapitálu Saldo ZO Růst HDP
pramen: ČSÚ, propočty MF ČR Je především chybnou politikou nebýt výrazně angažován v tom, co se v EU děje, přičemž naše angažovanost nemůže být jiná než kriticky konstruktivní
Desatero pro úspěch Kroky, které by mohly relativně rychle nastartovat růst a podpořit zaměstnanost v Česku: 1. Podpora exportu posílením kapitálu ČEB a EGAP (už se stalo a je to v zájmu teritoriální diverzifikace exportu) 2. Selektivní a koncentrované investice do infrastruktury, na připravené projekty, které zároveň obhájí test ekonomické návratnosti; podpora výstavby a rekonstrukce budov (jesle, školky, nemocnice) včetně podpory energetických úspor 3. „Kurzarbeit“ kombinovaný s rekvalifikacemi pro nezaměstnané a aktivní politikou zaměstnanosti, zpružnit trh práce 4. Držet stabilní výdajové rámce veřejných rozpočtů, už neškrtat, i když bude klesat výkon, ale rigorózně trvat na ekonomické analýze přínosů jednotlivých výdajových položek 5. Pravidelně monitorovat čerpání evropských fondů, realokace do projektů s vysokým multiplikátorem, jasnou udržitelností a „byznys casem“ 6. Slevy na pojistném pro zaměstnavatele přijímající absolventy hledající zaměstnání, dlouhodobě nezaměstnané a osoby pracující ve zkráceném pracovním úvazku (potřebujeme v současné době více „podlahu“ než „stropy“ na pojistném) 7. Aktivní podpora podnikání ze strany Českomoravské záruční a rozvojové banky (úvěrové garance pro začínající podnikatele a malé a střední podniky) 8. Zveřejňování smluv a faktur ve veřejném sektoru a péče o transparentnost veřejných zakázek; vzniklé úspory využít pro podporu investic 9. Zapojení finančních zdrojů státních nebo státem ovládaných podniků (mohou podstatně výrazněji přímo podpořit lokální ekonomiku malými zakázkami, pokud tyto mají ekonomický smysl; zbytek odčerpat a investovat do oblastí s rychlou návratností) 10. Implementovat Strategii konkurenceschopnosti ve všech oblastech, pravidelně zveřejňovat, co již bylo realizováno Vzdělání a věda jsou po právu označovány za investici do budoucnosti, ale je dobré vzít v potaz, že v případě školství a základního výzkumu má dlouhou návratnost Máme navíc? Produkční mezera (v % potenciálního produktu)
pramen: ČSÚ, ČNB, propočty MF ČR
Jak se rozhazuje Saldo vládního sektoru (v % HDP) 0
pramen: MF ČR
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
