Chtěl jsem psát o cestovatelské misi, kterou podniká po Evropě řecký premiér Antonis Samaras z trochu jiného úhlu, ale přeci jen mne trochu nadzvedlo, jak se tohohle tématu ujal asi nejprestižnější německý týdeník Der Spiegel.
To když s odvoláním na studii irské národní banky píše, že Řecko z donucení Unie a Mezinárodního měnového fondu předvedlo nejpřísnější program fiskální konsolidace v dějinách Unie. To ale není pravda ani trochu, přinejmenším když se díváte na schopnost reakce na vnější šok očima nových členů Unie, třeba Estonska nebo Lotyšska. V starých členských zemích Unie se nějak zapomíná na to, co dokázalo Estonsko udělat bez Bruselu a MMF, a Lotyšsko s jejich vydatnou pomocí. Přitom Eurostat dává čísel dost a dost.
Estonsko zažilo v roce 2009 propad HDP o 14,4 procenta, zatímco Řecko o 3,3 procenta. V tom samém roce dokázalo Estonsko udržet schodek veřejných rozpočtů pod „maastrichtskou hranicí“ tří procent HDP, dnes jsou v tradičním přebytku. Snížit deficit běžného účtu z dvouciferných čísel do plusu během jednoho roku, a nežebrat o pomoc, když se nabízí, dokáže jen hrdá vláda, která ví, že jí stejně hrdý národ nesmete.
Podstatné je ovšem dobrat se k ekonomickému růstu, což Estonci zvládli v roce 2010, a od té doby nepřestali, dost často nejrychleji v Evropě. Záviděníhodně flexibilní ekonomika, a nerodí se to samo sebou, to tedy opravdu ne. Dívejme se do zrcadla, pyšní nebudeme.
Mizérii jistěže můžeme měřit kumulativním pádem, v tom Řecko vede, stejně tak jako v neviditelnosti světla na příslovečném konci tunelu. Ale s úspěšnou fiskální konsolidaci a adaptací na změnu to nemá nic společného, a tam nejen Estonsko, ale v podstatě celé Pobaltí vyhrává k.o. Jak říkají Angličani, dávejte kredit tam, kam náleží. Der Spiegel trochu dost ustřelil.
Absolutně nechci podceňovat snahu Antonise Samarase splnit podmínky, které od něj věřitelé očekávají, a „vyprodukovat“ další škrty a kvalifikovat se na další půjčky. Už vůbec nechci zpochybňovat fakt, že Řekové se mají jako národ podstatně hůř, než se měli před takovými šesti lety, a že relativní pád je hluboký, a nezasáhl všechny stejně. Nic nezlehčuji. Jen když vidím, jak se Antonis Samaras na obě líce líbá s šéfem ministrů financí eurozóny, Lucemburčanem Junckerem, tak si maně vzpomínám na jednoho vojáka britských speciálních jednotek, který kdysi vedl jeden „team building“, jehož jsem se účastnil.
Ptal jsem se ho, jak se dá shrnout v jedné větě jeho „SAS zkušenost“. Byl lakonický: „Když víš, že to přichází, umři rychle“, zněla odpověď. Nejsou-li Řekové ani Evropa připraveni na vystoupení Řecka z Eurozóny, musejí akceptovat další zkušenost, jež také patří k dějinám této planety, a to nikoli ve vzdálené historii. Záleží-li na zachování statu quo, je třeba platit.
Znal jsem dalšího válečného veterána, který, už v civilu v mezinárodní finanční instituci, každý rok objížděl svěřené země, z nichž ani jedna se nedovedla financovat na trhu. Měl je všechny rád, přistál v hlavním městě, prošel si připravené reporty, a řekl: „Tak hoši, co mi letos hezkého naslibujete, že všechno uděláte, abych tu díru ve vašich bilancích mohl zakrýt“. Takhle to mezi Západem a Jihem chodilo mnoho let, někde to funguje dosud. Jenže ty země byly a jsou chudičké, a držet je nad vodou měřeno HDP sponzorů je vlastně laciné. Všechno už tu bylo. Akorát teď je to přímo v Evropě, a Řecko je z hlediska nákladů o dost dražší, než svého času bývala skoro celá subsaharská Afrika.
Jistěže role příjemce pomoci není pro kolébku evropské civilizace právě povznášející. Nicméně představa, že by Řecko mohlo splatit dluhy, už dlouho není z tohoto světa, a jedinou alternativou k „vystoupit, odepsat závazky a začít znovu“, je řídit se zásadou, která je nejen českému, ale celému evropskému kulturnímu okruhu vlastní: slibem neurazíš. Polibky naznačují, že v tom ještě chvíli setrváme. Uvidíte- setrvačnost, nehledě na náklady, je velká.
Čtěte další komentář Miroslava Zámečníka: Tristní vlády čas
