Například nejen Řekové, ale i jejich podporovatelé z jihozápadní Evropy a levicoví ekonomové často připomínají zatvrzelému Německu Marshallův plán, který válkou zničenou zemi postavil na nohy, a dožadují se jeho obdoby pro balkánskou zemi.
Je trochu pitoreskní, když socialisté dávají na roveň dopady světové války s důsledky socialistických vlád rodiny Papandreu a bylo by to k zasmání, kdyby z toho nemrazilo. Katastrofální hospodářská politika jistě má své následky, ale Řecko není rozbombardovanou zemí s několika generacemi mužů padlých ve válce, jakkoli rozpoutané běsy dřímajícími ve velkém národě.
Marshallův plán v Německu uspěl, protože mělo Adenauera, zachované průmyslové know how asi nejlepší v Evropě a národ, který chápal, že se musí něco změnit. Tedy přesný opak toho, čeho jsme svědky v Řecku, jehož obyvatelé vinu za svůj stav vidí stále jen a pouze u těch vyděračských věřitelů a vlastní vůle ke skutečným reformám je absolutně nulová.
Řešení? Návrat k drachmě
A podobně je to s přirovnáním řeckého exministra financí Varoufakise, který o současné tvrdé dohodě hovoří jako o nové Versaillské smlouvě a stejném ponížení Řeků, jakého se dostalo po první světové válce poraženým Němcům a o tom, že to může vést ke stejným důsledkům.
Zde je nutné řeckému ministru pro změnu připomenout, že to nebyla versaillská dohoda, a z ní plynoucí ponížení Němců, která vedla k nástupu Adolfa Hitlera, ale první poválečné vlády s jejich hyperinflací a nezvládáním světové krize. A nástup řeckých fašistů ze Zlatého úsvitu, s nímž mimochodem Syriza prohlašovala konání osudného referenda, má podobně kořeny ve špatných předchozích vládách.
Jinak si samozřejmě balkánská země zaslouží podporu svých evropských partnerů. Ale teprve poté, co vezme svůj osud do vlastních rukou sama a dobrovolně. A mimochodem tím nejlepším a jediným možným začátkem toho, je návrat k drachmě.
Čtěte další komentáře autora:
Pavel Páral: O jediném správném řešení se nejedná
