Ti nejzdatnější dokážou během minuty dát základ novému životu. Ve stejném intervalu ale taky můžete podrobit revizi svůj řečnický projev na kurzu nazvaném Minutový řečník. Jeho autor Petr Krejčí pak během čtyřhodinového workshopu zkusí vymýtit všechna parazitní slova, která užíváte, ač si to sami neuvědomujete.
Když jsme se s Petrem Krejčím domlouvali, že se zúčastním Minutového řečníka, cítil jsem se jako ješitný chlap. V duchu jsem si říkal: Stravitelný pokrm neuvařím, excelové tabulky mě děsí už z podstaty a z chemie jsem měl na gymplu dostatečnou. A to ještě za odměnu, protože jsem slíbil učitelce, že nebudu během hodin vyrušovat. Mluveným projevem jsem si naopak byl jistý. Kdybych se někdy hlásil do týmu Avengers, právě rétoriku bych uvedl jako svou superschopnost. Co mě asi tak budou učit? Čtyři hodiny strávené s pěti řečnickými kadety mi pomohly uvědomit si vlastní rezervy.
Žádný učený z nebe jako by nespadl
Kurz se koná po celé republice, mně byla souzena jedna z lekcí v coworkingovém centru v Praze. Do Petra jako lektora byste asi na první pohled neřekli, že jeho veřejná prezentace byla kdysi plná parazitních slovíček a koktání. „Už jako školák jsem měl strach vůbec zvednout ruku, což se přeneslo i do dospělého života. Nechtěl jsem příliš veřejně vystupovat, protože jsem se pořád bál,“ prozrazuje. Před třemi lety proto začal hledat seminář, který by jej obav zbavil. A proto vznikl Minutový řečník. Založil si ho sám a postupem času nabral i další lektory. Dnes školí korporace i jednotlivé odvážlivce.
Na „mém“ kurzu školil Petr celkem pestrou paletu účastníků. Ve skupině se sešli majitel internetového obchodu, dvě markeťačky, ředitel reklamní agentury a vedoucí právního oddělení. Právě rozmanitost účastníků je neviditelný benefit kurzu. Pravděpodobně získáte nové profesní kontakty, ale především vystoupíte ze své sociální bubliny. Kamarádi a kolegové vás na chyby ve veřejném projevu prý neupozorní. Zato lidi, které zřejmě vidíte v životě poprvé, si na Simona Cowella zahrají s chutí.
Prostě čtyři hodiny zábavy
Petr se na nic neptá a všechny účastníky hází rovnou do vody. Úvodní úkol je na první pohled snadný. Máme si jeden po druhém stoupnout před ostatní a během šedesáti sekund se představit. Za každé parazitní slovo jako ehm, vlastně, prostě a jakoby musí provinilec udělat jeden klik nebo dřep. K tomu ještě publikum přednášejícího kontroluje, dělá si poznámky, nahrává vystoupení na smartphony a na konci jej bez servítek ohodnotí.
„Nezlob se, ale těch ‚ehm‘ tam bylo fakt hodně,“ zkrotí mé sebevědomí záhy po prezentaci kolegyně markeťačka. Nevěřím svým uším, načež si pouštím své video a uznale jí dávám za pravdu. Namísto učesaných libozvučných souvětí ze mě padají krátké větičky prokládané nechvalně proslulým citoslovcem. Červenám se a koušu si nervózně nehty. To jsem dělal naposledy tak v páté třídě.
Prostě, vlastně a jakoby další parazité
Právě parazitní slova jsou jedním z největších nešvarů, na které kurzy Minutového řečníka upozorňují. Již zmíněné výrazy se v Česku rozšířily rychlostí nákazy SARS a na vás je poslat je na planetu Mars. „Co to znamená, když někomu slíbíte, že přijdete jakoby ve čtyři hodiny? Je to v pět, nebo ve tři?“ táže se Petr.
I dalšími komunikačními nešvary to ve společnosti hýří. Málokdo z nás umí správně držet tělo, zdravě improvizovat, a u toho všeho ještě udržovat oční kontakt s publikem.
Radši než do očí koukáme na displeje smartphonu. Když pak na prahu třicítky přijde nutnost prezentovat, býváme v koncích a proklínáme Powerpoint jako nástroj ďáblův. Přitom se všechno dá naučit.
Workshop na tuto situaci připravuje účastníky jejich postavením mimo komfortní zónu. Pomyslným vrcholem je jedno ze závěrečných cvičení. V rámci něj stojíte zády k projektoru, na kterém běží prezentace, jejíž obsah dopředu neznáte. Musíte improvizovat a vymýšlet si příběh hezky za pochodu.
Lektor i ostatní účastníci u toho kontrolují všechna parazitní slova, přeřeky i přehnaná gesta. „Je to brutální úkol. Už se nám několikrát stalo, že ho pár lidí vzdalo,“ varuje nás s úsměvem Petr.
Naše skupina jej dokončí v kompletním složení, i když je ve tvářích účastníků vidět velká úleva. Nikdo neomdlí ani neodejde.
A k čemu to všechno je? Profesorka filozofie Anna Hogenová v jednom rozhovoru řekla, že život je neustálý rozhovor, který vedete sami se sebou i s ostatními. Já si ji dovolím doplnit, že pokud tento rozhovor zaplavíte haldou parazitních slov, nebudete moci být upřímní k sobě ani k okolí. Nehledě na to, že vám Minutový řečník zvedne sebevědomí, když na jeho konci třeba uvidíte mírné zlepšení, nebo aspoň najdete pokoru. I ten nejvíc introvertní ajťák ze skladu čas od času musí předstoupit před lidi, otevřít počítač a spustit „peklo“ jménem Powerpoint… ¶
O autorovi| Vladan Vaněk / @kendrick_vladan
