Evropský trh s druhotnými surovinami ovládlo spekulativní chování účastníků systému
Závratný pád ceny vytříděných komodit z domácího odpadu dál drtí recyklační systém. Kde svozová firma před půl rokem dostala za papír 1600 korun za tunu, teď odchází s padesáti nebo s prázdnou. Někde se i připlácí. Výkupní cena železa spadla z pěti korun na padesátník za kilogram. Směsné PET láhve byly ještě nedávno za šest korun za kilo, čiré dokonce za osm, teď jsou všechny za korunu padesát. Nejvíc šokoval hliník propadem ceny o 80 procent, stejně i ocel. Hůř je na tom v celé Evropě jen směsný papír (83 procent).
Nejvíc však šokuje, že se v Česku dál ukázkově třídí a vytříděné složky odvážejí ke zpracování. To všechno jen díky tomu, že firmy, které vyrábějí, dovážejí či plní obaly, přistoupily už na druhé zvýšení poplatků autorizované společnosti Eko-kom, jež za ně nese v třídění a recyklaci odpovědnost. Skok plateb byl u plastů z 3990 korun za tunu v minulém roce na 6974 korun pro druhé čtvrtletí 2009. U dalších obalových materiálů je to podobné. Takto získaný fond má především finančně stabilizovat svoz a zdokonalit třídění. Snahou Eko-komu a Svazu měst a obcí je oddělit ekonomiku svozu tříděného odpadu od komoditních trhů. Žádný další propad ceny jakékoli sbírané komodity by už neměl ohrozit tok surovin od občanského sběru k následnému roztřídění. Podaří-li se třídění zkvalitnit, je naděje projít neuralgickým bodem mezi svozem odpadu a následným uplatněním na evropském recyklačním trhu.
S drtivou krizí však ovládlo evropský trh s druhotnými surovinami spekulativní chování účastníků systému. Ani u nás, ani v Evropské unii však neexistuje objektivní analýza recyklačních toků, a proto lze obtížně rozluštit, kde následkem krize nastal skutečný kolaps a kde se to jen tak tváří s nadějí na „podporu v nouzi“. Proto před několika dny na sněmu evropských autorizovaných obalových společností v Praze zazněla kritika Evropské komise, že sice ve svých směrnicích požaduje stále vyšší třídění druhotných surovin, aniž by však zadala objektivní analýzu, zda je po nich poptávka.
O několik dní později pak neodpovědně odkládaná analýza chyběla i ředitelům odborů odpadů evropských ministerstev životního prostředí. A to přesně z opačného hlediska – aby bylo možné do roku 2020 naplnit zvýšené recyklační kvóty. Kdyby měla v odpadovém světě vypuknout válka, bylo by to určitě o kvóty.
Pokud EU chybějí o recyklaci jakékoli přehledy, kdo jiný může pomoci než zlaté české ručičky? Eko-kom si před oběma konferencemi vyžádal od svých kolegů kvalifikované odpovědi na klíčové otázky recyklačního systému a sestavil je do grafů a tabulek. Jinak by se obě konference neměly o co opřít. Největší bolest současné krize se plně odhalila – nechybějí recyklační kapacity, chybí poptávka po druhotných surovinách. A nedostatečné je finanční krytí těchto procesů. Nebezpečná je i orientace na vývoz. O úspěšnosti evropské recyklace nakonec rozhoduje Čína.
Na to, kdy se recyklace vrátí do normálu, kvalifikované odhady bohužel nejsou. Jedno je však jisté. U skla, papíru či kovů to bude snadné, protože je nezbytně potřebuje normální výroba. Až ta se dostane z krize, vzroste i zájem o druhotné suroviny. U recyklovaných plastů bude boj o přežití pokračovat. Protože i složka ropy, z níž se plasty vyrábějí, je vlastně druhotnou surovinou, která zůstává v krakovacích kolonách po oddělení benzinu a nafty. A která recyklovaným plastům hned pole nevyklidí. Nezbývá než zatnout zuby, čekat a platit, aby se systém nezřítil. Dobře víme, že příspěvky na recyklaci nakonec zaplatí občan. A proto si nezaslouží, aby byl zastrašován, že recyklace zdraží jídlo a pití. To při současném dovozu potravin mnohem víc ovlivní slábnoucí koruna. Ostatně rohlík nikdy nebyl dražší, přestože se v obalu neprodává.
Graf 1: (posílal Pepa)
Velký přetlak
Celkový expertní odhad z 24 zemí EU přebytku současné i budoucí poptávky nad poptávkou recyklačních zařízení (v %)
Graf 2: (posílal Pepa)
Prudký pád
Celkový expertní odhad z 24 zemí EU poklesu ceny druhotných surovin za šest měsíců (v %)