Ředitel IPR Boháč: Přestaňte vypouštět bubáky, nebo bude bydlení řešit stát

„My bychom chtěli stavět města a domy a dálnice a železnice a naše vlastní pravidla nám to neumožňují. To je přece absurdní,“ říká Ondřej Boháč, ředitel Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy. V rozhovoru vysvětluje, jak nahlížet na Metropolitní plán, který byl po pěti letech práce dokončen a veřejnost jej bude moci v létě připomínkovat. Platit by měl začít za čtyři roky. Rozvoj hlavního města by měl nasměrovat na desetiletí.

V Centru architektury a městského plánování běží výstava budoucnost Prahy. Jaká podle vás bude?

Pokud se osvojíme společnou dohodu, pak věřím, že světlá.

Jsme dohody schopni? Já mám pocit, že jsme pořád v zákopové válce, i když ty hlavní důvody asi pominuly.

Třeba je to generační možná i vícegenerační téma, ale když to nebudeme zkoušet, nestane se to.

A zatím budeme participovat a participovat?

Já si myslím, že teď jsou tyhle termíny populární a zítra možná nebudou, ale princip je, že musíme opravdu udělat dohodu, jestli budeme nebo nebudeme stavět. A kde. Bohužel tady asi po revoluci vyrostla generace „to nejde“, a říkám to, i když vnímám, jak to zní zle. Ale „to nejde“ je náš hlavní problém, a tomu „to nejde“ odpovídá i nastavený systém. Tenhle historický relikt je naším významným balvanem na cestě k té vaší světlé budoucnosti.

Možná spíš šlo v Praze jednu dobu úplně všechno a tohle je důsledek.

Ono se toho zas tak moc v té Praze nestalo. Je pravda, že se „sprasilo“ pár parcel, to nepopírám.

Vy myslíte, že reakce je neadekvátní tomu, že se „sprasilo“ pár parcel?

My jsme si zvykli na to, že město už neroste. Respektive naposledy razantně rostlo, když se stavěla velká sídliště a nikdo je vlastně moc nerozporoval.

Metr nového bydlení v Praze stojí skoro 90 tisíc. Ceny za rok vzrostly více než o pětinu

Lidi potřebovali bydlet a byli za ty sídliště rádi, ale teď jsou v podobné situaci. Ještě tomu neříkáme krize, ale podle mě to tak pojmenujeme a nebude to zas tak dlouho trvat…

Čím později se k tomu dobereme, tím bude řešení horší a dražší.

Aby to pak nedopadlo jako s těmi sídlišti. Najednou se řeklo, že lidi musí bydlet, a stavělo se hlava nehlava. Koncepce, kvalita, návaznosti, vybavenost šly stranou. Jestli se to nemůže stát zase…

Může.

V Izraeli vzali lidé stany a šli stanovat na náměstí, pak stát zavedl na nové byty povinné kvóty.

Může se to stát… Dokonce si myslím, že je pravděpodobné, že se to stane. Že to není scénář ze sci-fi seriálu, pokud se nesebereme a nezačneme o tom vážně mluvit. A nepřestaneme dělat z výstavby města populistické téma, na které se snadno politicky naskočí. Pokud budou politici a aktivisti dál vypouštět bubáky bez nějaké vážné diskuse, může se stát, že bydlení bude zase řešit stát.

Předminulý týden jste odevzdali nový Metropolitní plán, který by měl nějakým způsobem budoucnost ukotvit, nebo jak to říci lépe…

Metropolitní plán se snaží ukázat nějakou cestu, ale neříká, co kdy bude, říká jen, že je něco možné a něco není možné. Ale stejně jako ten stávající plán je nějakým nástrojem, a bude záviset na tom, jak s ním budeme pracovat, zacházet. Buďto na housle můžeme hrát, nebo s nimi štípat dřevo.

Dá se říci, že plán reaguje i na to, co se v té Praze děje, nebo spíše neděje?

Řekněme, že urbanismus tady nějakou dobu jel ze setrvačnosti a nikdo se nad ním vážně nezamýšlel. Vlastně se systém pořád jenom záplatoval. Plán se snaží reagovat, ale stále jsme v momentě, kdy jsme se mentálně neposunuli k tomu, abychom na územní plány nahlíželi tak, jako se na ně nahlíží v normálních úspěšných městech. Že existuje nějaká strategie a dohoda a že plán prostě není věc, která musí být za každou cenu vymahatelná, že to není věc, která je předmětem soudních sporů a tahanic.

A co tedy?

Územní plán je, nebo by měla být, strategie města, nad kterou vznikne nějaká společenská dohoda a ta se pak plus mínus respektuje. A když přichází nějaké konkrétní rozhodnutí, které není úplně přesně v souladu s tou strategií, oni to rozhodnutí na západě prostě udělají. Oni ten barák nebo tu veřejnou infrastrukturu, nebo třeba knihovnu nebo železniční tunel, to je jedno, postaví klidně v rozporu s plánem, protože se prostě dohodnou a odpovídá to jejich záměru a jedou dál. O tom to je. My bychom chtěli stavět města a domy a dálnice a železnice a naše vlastní pravidla nám to neumožňují. To je přece absurdní.

Máte pravdu, to my opravdu nejsme schopní mentálně pobrat. Tady se už šikují řady a různé spolky se tetelí, aby plán dostaly před soud, ještě než se začal veřejně projednávat, a obávám se, že někteří představitelé města jim ještě radí, jak na to…

A výsledek je, že ani já ani oni nebudou v tomhle městě bydlet, protože na to prostě ani jeden nebudeme mít.

Co kromě bytů Praha neumí stavět?

Praha počítá se šesti novými mosty, na obzoru je jediný

Co když se k návrhu plánu sejde zase 16 tisíc připomínek jako ke konceptu minulého plánu?

My je zprocesujeme a vypořádáme jako úřad. Jenom to ale zase ukazuje na nesmyslnost věci, každé vypořádání každé připomínky může být soudně napadnutelné. To pak z plánu dělá nepoužitelný nástroj…

Takže plán bude napadený jako celek, to je celkem jasné. Pak bude ještě možné napadnout každou jednotlivost?

Když ji musíte odůvodňovat, tak potom ano.

Takže je tady nějaká šance, že budeme mít vůbec kdy nějaký nový plán?

Já si myslím, že primární problém u velkých měst je, že plán je tzv. opatření obecné povahy, což znamená, že je de facto právním dokumentem. V tom okamžiku o městě přestali rozhodovat politici a urbanisti a odborníci, a začali právníci a soudci. Oni tomu nerozumí, oni o tom ani rozhodovat nechtějí, oni o tom rozhodují proto, že musí. Ne, že by chtěli. Politik je zvolen pro to, aby šel, a to město někam posunul, architekt se do soutěže přihlásí proto, že se chce ve městě na základě své erudice nějak projevit…ale rozhodují soudy a právníci a územně plánovací dokumentace se tomu uzpůsobují čím dál víc. Jenomže urbanismus je o nějaké měkké dohodě, o které jsem mluvil, a to se tomu právníkovi nehodí. Právník nebo soudce potřebuje slyšet ano-ne. Takže my zpětně, protože se nedokážeme dohodnout, necháme rozhodovat je, a aby se jim dobře rozhodovalo, ty dokumentace předěláváme tak, že pro původní záměr nejsou použitelné. Je to srozumitelné, co teď říkám?

Je to deprimující.

Ale to se tady přesně stalo. Dneska plánu rozumí autor a pár lidí, ale rozhodně mu nerozumí každý politik a nemůžeme to po něm ani chtít a už vůbec mu nerozumí každý občan. To je nefér.

A měli by plánu občané rozumět?

Oni by měli mít nějakou základní představu o tom, co se ve městě děje, ale pokud na to musíte mít dvě vysoké školy a dva roky plán studovat, tak je to prostě chyba.

Dále čtěte:

Homeless blues: unikátní přístup Prahy 9 k lidem bez domova funguje

Praha zveřejnila Metropolitní plán. Od konce června jej lze připomínkovat