Sólo pro bicí si museli vyslechnout čeští velvyslanci, kteří prvního apríla přijali pozvání prezidenta Václava Klause do Hudebního salonku na Pražském hradě. Hned při své první schůzce s diplomaty působícími v členských a kandidátských zemích NATO a Evropské unie nenechala nová hlavu státu nikoho na pochybách, že to bude ona, kdo bude kormidlovat naši zahraniční politiku. A začala zostra.
Jako správný šéf firmy pan prezident zaúkoloval podřízené. Mají prý brát vážně své významné postavení. Mají prosazovat zájmy své, tedy nikoli hostitelské země. V Klausově projevu se dokonce objevilo slůvko, které národ neslyšel od dob nouzového televizního vysílání Jiřího Hodače: velvyslanci mají prosazovat „autorizované postoje země“. Že by žádná, ale opravdu žádná partyzánština na vlastní pěst?
Možná je to s naší diplomacií skutečné tak zlé, že je třeba jí tlouct do hlavy banální poučky, pro koho a jak má vlastně pracovat. Například že český postoj k válce v Iráku určuje sama Praha a ne nikdo jiný. Nebo že mezi diplomatickou a výstřižkovou službou je rozdíl, a to nejen ve finančním ohodnocení. Pak pánbůh s námi.
Vyhraněný Klaus se však spíše snaží zavést svůj pevný režim do týmu, jehož se cítí být velitelem. Pod nátěrem pečlivě hrané přívětivosti už zase prosvítá ten starý známý pan profesor, mentor vlasti. A to není ku prospěchu věci, diplomaté musejí být přes veškerou loajalitu suveréni. Václav Havel dával svým spolupracovníkům více důvěry a prostoru.
Václav Klaus se také poprvé prohřešil proti svému příslibu, danému v nominačním projevu při druhé volbě prezidenta, že prý sice nezapomíná na léta politického soupeření, ale jsou pro něho věcí minulosti. Nejsou. Varování ambasadorů před snahou vměšovat se do vnitřní politiky, okořeněné významnou poznámkou „jistě víte, o čem mluvím,“ mělo v sále své adresáty, minimálně jednoho. Současný šéf české mise v Irsku Petr Kolář jako někdejší velvyslanec ve Švédsku pomohl zveřejněním informací o pochybném financování ODS na svět sarajevskému atentátu v roce 1997. Utrpěná zranění si bývalý předseda a dnešní čestný předseda ODS léčí dodnes.
Ministr zahraničí Cyril Svoboda má a bude mít těžkou pozici. Nový prezident dává jasně najevo, že zahraniční politika bude jeho prioritou. I když je Svoboda jako lidovec v lavírování sběhlý, manévrování mezi dvěma mlýnskými kameny – Klausem a Špidlou – mu může zlomit vaz. Když se dnes rozhoduje, kdo bude hlavním autorem oněch avízovaných autorizovaných postojů země, defenzívní šéf diplomacie stojí až třetí v řadě.
