Ředitelské platy

9. 4. 2002

Největší příjmy plynou z opcí

Pro mnoho ředitelů firem byl minulý rok špatný. Přesto jim však pořád zůstalo pohádkové bohatství. S průzkumem BusinessWeeku si můžete udělat nejlepší obrázek o tom, kolik v roce 2001 získali a ztratili v loterii odměn.

Pro Lawrence J. Ellisona byl rokem nejlepším - a zároveň nejhorším. Je tomu tak. Generální ředitel společnosti Oracle se vloni zapsal do dějin manažerských odměn svým úlovkem 706 milionů dolarů (necelých 25 miliard korun), které shrábnul při uplatnění dlouhodobě držených akciových opcí. Tato částka dalece převyšuje hrubý domácí produkt Grenady a představuje největší roční kořist všech dob. Podíváme-li se na to však z jiného úhlu, Ellison zároveň o nejvíce v historii přišel. Akcie Oraclu se totiž za loňský rok propadly o 57 procent, a tak hodnota jeho balíku opcí klesla o více než dvě miliardy dolarů.
Nadílka 706 milionů dolarů, která Ellisonovi spadla do klína, je ale ještě pozoruhodnější. Získal ji totiž v roce, v němž americká manažerská elita zaznamenala první dvouciferný pokles odměn za posledních sedm let, čímž skončilo výjimečné desetileté období, kdy inflační spirála zvýšila jejich průměrné příjmy o více než 550 procent. V tomto roce zmařila zpomalující se ekonomika veškeré naděje na prémie, potopila akciové opce amerických společností a průměrná odměna generálního ředitele poklesla o šestnáct procent na jedenáct milionů dolarů (podle již 52. žebříčku manažerských odměn, který každoročně sestavuje BusinessWeek s využitím databáze EXECUCOMP společnosti Standard & Poor’s). Bez Ellisonova královského podílu poklesly celkové odměny o téměř 31 procent na částku 9,1 milionu dolarů - nejnižší úroveň od roku 1997. Jak říká Patrick McGurn, ředitel oddělení korporátních programů u poradenské společnosti Institutional Shareholder Services, zastupující investory: „Byl to smutný rok, dokonce i pro ty, kteří dosáhli zisku.”
Nikdo to neví lépe než Ellison. Jak se mu podařil ten husarský kousek zaznamenat v jednom roce nejvyšší zisk i největší ztrátu? Odpověď poukazuje na základní problém ve způsobu výpočtu manažerských odměn. Většina pozorovatelů včetně BusinessWeeku započítá zisky z opcí až v roce, kdy byly proplaceny, přestože jejich hodnota mohla narůstat třeba deset let. Jiní provádějí odhad budoucí hodnoty nových opcí, ale někdy se přepočítají i o stovky milionů dolarů. Obě metody přitom zapomínají na významnou změnu v odměnách vedoucích pracovníků. Už více než dvě desetiletí jsou odměny manažerů spíše nástrojem k hromadění bohatství než platbou za služby poskytnuté v průběhu roku. Motorem této změny se staly akciové opce, jež se rozdávaly tak štědře, že dnes představují patnáct procent akcií vlastněných akcionáři a manažery firem.
Abychom si udělali jasno, kolik podnikatelská Amerika skutečně svým manažerům platí, zavádí BusinessWeek nový ukazatel nazvaný změna bohatství plynoucího z odměn. Základem je roční výnos nebo ztráta z akciových opcí v držbě manažera bez ohledu na jejich uplatnění a další plat, prémie a akcie získané v daném roce. Nadále sestavujeme pořadí ředitelů podle toho, jak velkou sumu si v peněžence odnesli z uplatněných opcí, z platu a prémií, ale myslíme si, že nový ukazatel tuto stále složitější a spornou otázku trochu vyjasňuje.
Pohádkové bohatství i téměř nepředstavitelné ztráty, které vloni zaznamenala manažerská elita, mají na svědomí opce coby požitky, jež se staly ztělesněním dekády podnikatelského blahobytu a nenasytnosti. V porovnání s rokem 2000 si mnohem více manažerů v tabulce BusinessWeeku v roce 2001 odneslo domů méně peněz a utrpělo ztráty z poklesu hodnoty svých držených opcí, stejně jako utrpěli ztráty akcionáři. Kritiky však rozčiluje to, že mnoho z nich vydělalo na opcích v posledních letech tak obrovské zisky, že i veliká ztráta v jednom roce nijak podstatně nezmenšila hroudu jejich opčního zlata.
Samozřejmě že někteří manažeři byli za ne zrovna skvělé výsledky potrestáni. Michael D. Eisner ze společnosti Disney, Jozef Straus z firmy JDS Uniphase a Thomas J. Engibous z Texas Instruments přišli o prémie. Straus a bývalý ředitel Adobe Systems John E. Warnock dostali za minulý rok podstatně méně opcí. Jiní, například G. Allen Andreas z Archer Daniels Midland, nedostali opci ani jednu. Harry M. Jansen Kraemer Jr., ředitel společnosti Baxter International, si dobrovolně snížil prémie o 40 procent, přestože akcie firmy se v roce 2001 vyšplhaly o dvacet procent. A důvod? Vadné dialyzační přístroje od firmy Baxter měly spojitost s úmrtím více než padesáti osob. Kraemer, jenž si vydělal celkem 106 milionů dolarů na peněžitých odměnách a dostal 600 tisíc nových opcí, se vyjádřil v tom smyslu, že někdo musel za smrt způsobenou vadnými přístroji zaplatit: „Zemřelo padesát lidí. Když je problém, někdo musí nést odpovědnost. Tady ji nesu já.”
Ale jako obvykle mnoho jiných manažerů bylo před následky poklesu cen akcií svých firem ochráněno přídělem nových opcí nebo výhodným přeceněním těch, které již vlastnili. Akcie společnosti Eastman Kodak poklesly o 23 procent, ale ředitel Daniel A. Carp obdržel 410 tisíc opcí. Přitom v předchozím roce jich dostal jen sto tisíc. Mluvčí společnosti řekl, že toto množství opcí je v porovnání s jinými velkými společnostmi malé a že má být odměnou Carpovi za jeho nástup do funkce předsedy správní rady. Akcie Cisco Systems se za rok propadly o 72 procent a ředitel John T. Chambers, jenž si za posledních sedm let ve funkci výkonného ředitele namastil kapsu 322,8 milionu dolarů, vloni v dubnu požádal o snížení základního ročního platu na jeden dolar. Náhradou k němu dostal šest milionů opcí.
Podobný kolosální příděl opcí je i odpovědí na otázku, jak se Ellisonovi mohl vloni podařit ten sedmisetmilionový zázrak. V červnu roku 1999 se akcie Oracle prodávaly zhruba za šest dolarů. Ellison tehdy souhlasil, že svůj plat a prémie na čtyři roky vymění za deset milionů opcí, což bylo do té doby neslýchané množství. Hodnota celého balíku v dalších šestnácti měsících astronomicky narůstala, neboť cena akcií se v září roku 2000 vyšplhala až na 46 dolarů. Příznivci opcí říkají, že tento typ odměn sbližuje zájmy nejvyššího vedení společnosti se zájmy akcionářů, avšak v případě firmy Oracle to bylo jinak. Do roku 2001, kdy praskla známá technologická bublina, začaly akcie Oraclu padat volným pádem. A Ellison, místo aby nevzrušeně seděl a vzbuzoval pocit důvěry, prodal v jediném lednovém týdnu 29 milionů akcií a zaplavil trh v době, kdy investoři už pomalu panikařili. Ve stejném týdnu také uplatnil 23 milionů opcí a vydělal více než 706 milionů dolarů.
V průběhu jednoho měsíce poklesly akcie společnosti Oracle o třetinu své hodnoty a společnost oznámila, že nedosáhne předpokládaného zisku za třetí čtvrtletí. To odstartovalo další pokles cen akcií a celou řadu právních sporů s akcionáři obviňujícími Ellisona z „pravděpodobně největšího zneužití informací v obchodním styku v historii amerického finančního trhu”, jak stálo v jedné žalobě. „Jeho postup totiž sehrál svou úlohu v následném zbavování se akcií a poklesu jejich ceny,“ říká Henry Asher, ředitel společnosti Northstar Group, která vlastní 48 tisíc akcií Oraclu. „Bylo to snad příznivé potvrzení krátkodobých finančních vyhlídek firmy?” ptá se Asher a sám si odpovídá, „To si nemyslím.” Oracle i Ellison se odmítli vyjádřit.
Ve světě po Enronu, který finanční machinace ve společnostech netoleruje, pravděpodobně Ellison svým rozhodnutím proměnit opce na peníze jen přilil olej do ohně plamenných diskusí o nástroji, který svým nadměrným využíváním vzbudil tolik nevole jako kdysi tak zneužívané honosné „pracovní obědy“ (Pracovní oběd s obchodními partnery, při kterém se pilo více alkoholu a uzavíraly velké obchody. Hojně se začal praktikovat v padesátých letech. Mimo jiné byl v rámci výdajů na reprezentaci stoprocentně daňově odpočitatelný, což bylo později zrušeno kvůli zneužívání – pozn. red. týdeníku EURO). Dříve jen nevýznamné zaměstnanecké požitky, dnes téměř 80 procent „koláče” odměn pro manažery. Akcionáři, institucionální investoři i odborníci na řízení firem považovali opce za způsob, jak z manažerů učinit vlastníky, kteří by věnovali pozornost i cenám akcií. Během devadesátých let správní rady poskytovaly opce štědrou rukou, neboť se domnívaly, že tak nejenom uklidní aktivisty z řad akcionářů, ale také zvýší svou konkurenceschopnost na trhu práce, kde je stále větší nedostatek špičkových manažerů. A navíc - opce nic nestály. Jelikož účetní pravidla umožňují, aby společnosti vydávaly opce a nemusely je zúčtovávat do výsledovky jako náklady na odměny, nemají na rozdíl od peněžitých odměn žádný vliv na velikost zisku. Byly tedy, a stále jsou, licencí na tištění peněz.
Rostoucí využívání akciových opcí však přineslo řadu problémů. Mnoho kritiků se pozastavuje nad nezměrným bohatstvím, které se ocitá v kapsách manažerských sak. V roce 1950, kdy BusinessWeek poprvé zdokumentoval odměny americké manažerské elity, byl nejlépe placeným manažerem ředitel General Motors Charles E. Wilson. Na jeho „výplatní pásce” bylo 652 156 dolarů, což dnes odpovídá 4,4 milionu dolarů, vezmeme-li v úvahu inflaci. Tomu by se současní manažeři jako Ellison vysmáli. Ba co hůře, vztah mezi odměnou a výkonem, který má množství opcí vyjadřovat, často podkopávají i výbory pro odměny. Štědře rozdávají další opce, i když akcie společnosti klesají, nebo vymění staré a nevýnosné za nové a hodnotnější. K výměně či změně ceny akciových opcí manažerů přistoupily například společnosti Amazon a Lucent Technologies. Peter Clapman, hlavní poradce TIAA-CREF, největšího penzijního systému na světě s hodnotou majetku 275 miliard dolarů, k tomu říká: „Je to, jako když házíte mincí. Jenže tady platí, že když padne panna, vyhráváte, když orel, házíte znova.”
Pro akcionáře má ještě horší důsledky problém ředění kapitálu. Každá nová opce snižuje hodnotu akcií jednoho každého akcionáře. Investorům už to začíná docházet. Například ve společnostech Boeing, Citigroup, a dokonce i General Electric budou v tomto roce akcionáři schvalovat desítky usnesení napadajících nehorázné odměny a podpora těmto krokům začíná narůstat. „Jsme opcemi všichni úplně posedlí,” říká poradce pro odměny Alan Johnson. „Systém je výrazně pokřiven.”
Situaci komplikuje skutečnost, že opce klesají v těsném závěsu za cenami akcií, avšak při vzestupu nabízejí mnohem větší možnosti ke spekulacím. Ze zisků v úrodných letech se dá vycpat pořádný polštář pro období poklesu. Proto někteří manažeři v naší tabulce mohli utrpět obrovské ztráty, ale na rozdíl od akcionářů jim ještě hodně zbylo. Myslíme si, že ukazatel bohatství plynoucího z odměn poskytuje mnohem ucelenější obrázek této významné složky manažerských zisků.
Výsledky jsou překvapivé. Podíváme-li se pouze na peněžité odměny a uplatněné opce, vrcholoví manažeři Ameriky měli špatný rok: 315 ze 730 v žebříčku BusinessWeeku zaznamenalo snížení celkové odměny. Avšak náš nový ukazatel bohatství manažerů odhaluje mnohem prudší sestup. Propadající se hodnota držených akciových opcí celkově snížila bohatství plynoucí z odměn u průměrného manažera o 43 procent na 27,5 milionu dolarů. 441 manažerů, kteří zůstali na nule nebo jimž hodnota jejich balíků opcí vzrostla, zaznamenalo průměrný zisk třináct procent. 216 manažerů, jejichž bohatství se snížilo, utrpělo průměrnou ztrátu ve výši 60 procent. Je to tak - u každé společnosti se bohatství vrcholových manažerů držících velké balíky opcí ztenčilo o stovky milionů dolarů. Pořádnou ránu dostali John T. Chambers z Cisco Systems, Scott G. McNealy ze Sun Microsystems i Michael D. Eisner z Walt Disney.
Ne všichni však splakali nad výdělkem. Howard Solomon, ředitel Forest Laboratories, dostal plat o třináct procent vyšší, v částce 823 765 dolarů, jeho prémie se zdvojnásobily na 400 tisíc dolarů a na uplatnění opcí vydělal 147 milionů dolarů. V roce, který akcionářům firmy Forest přinesl výnos 40 procent, se členové výboru pro odměny shodli, že si Solomon zaslouží každičký cent. Za posledních pět let Forest vykazuje velkolepý růst. Solomon, jenž zastává svůj úřad od roku 1977, z toho hojně vytěžil, protože díky růstu hodnota jeho opcí dosáhla závratných výšek. Podle člena výboru Dana L. Goldwassera platí: „Pokud někdo významnou měrou přispívá k růstu hodnoty investovaného kapitálu, je v pořádku, že je za to patřičně odměněn.”
Důvody pro výši odměn ostatních manažerů se však hledají hůře. Výsledky firmy Tyson Foods loni za moc nestály. Čistý zisk poklesl ze 151 milionů dolarů na 88 milionů. Výnosy akcionářů v podstatě stagnovaly, a přitom ostatní firmy z oboru zaznamenaly dvojnásobný růst hodnoty. V prosinci federální úřady v Tennessee společnost a šest jejích manažerů obžalovaly ze zosnování přechodu nelegálních přistěhovalců z Mexika do Spojených států, kde měli pracovat ve firemním závodě na zpracování drůbeže. Společnost však toto obvinění popírá. A výsledek? Ředitel John H. Tyson obdržel 200 tisíc nových opcí a prémie v hodnotě 2,1 milionu dolarů. Společnost prohlásila, že Tyson byl odměněn za snížení dluhu o 86 milionů dolarů a sjednání koupě společnosti IBP, specializované na prodej baleného masa. Ostatní to ale vidí jinak. Charles M. Elson, ředitel centra pro řízení společností při Delawarské univerzitě, říká: „Jsem překvapen, že byla správní rada tak štědrá. Vzbuzuje to řadu otázek.”
V jiných společnostech představenstvo nenápadně zmírnilo přísné cíle, které museli manažeři splnit, pokud měli své milionové odměny dostat. To je i příklad generálního ředitele General Motors G. Richarda Wagonera Jr. a dalších vrcholových manažerů, kteří měli nárok na zvláštní prémie za výkonnost pouze tehdy, pokud by společnost do konce roku 2003 dosáhla čisté ziskové marže ve výši pěti procent. Loni se snížila i hranice, jíž musel kvůli milionu prémiových akcií dosáhnout generální ředitel firmy Coca-Cola Douglas N. Daft, a to z dvacetiprocentního ročního růstu hrubého zisku po dobu pěti let na šestnáct procent. Za situace, kdy akcie společnosti poklesly o 23 procent, činila jeho celková odměna 55 milionů dolarů, z čehož 5,1 milionu představoval plat a prémie a 49,9 milionu získal uplatněním svých opcí.
Celkově však chudokrevná ekonomika zdeformovala analýzu odměn v porovnání s výkonem, kterou BusinessWeek preferoval, směrem dolů. Manažeři s nejvyšším a nejslabším výnosem z akcií vzhledem k odměnám získali méně a vykázali výrazně slabší výsledky než manažeři v analýze minulého roku (viz tabulka). Nejštědřejším manažerem byl v tomto roce B. Wayne Hughes ze společnosti Public Storage. Ten totiž za 254 300 dolarů v odměnách mezi lety 1999 a 2001 zajistil akcionářům zisk 47 procent. Avšak ve srovnání s loňským vítězem, kterým se stal David M. Rickey z Applied Micro Circuits s odměnou ve výši 4,5 milionu dolarů a šokujícím výnosem ve výši 4751 procent, vypadá jako žebrák. Na samém konci pořadí podle výkonnosti se krčí Ellison, jehož ohromující odměna za rok 2001 zastínila dvaadevadesátiprocentní výnos z akcií za tři roky.
Společnosti, kterým se v analýze odměn v závislosti na výkonnosti nedařilo, naši metodologii kritizovaly. Oracle tvrdil, že není správné započítávat do odměny i uplatněné opce. Cisco namítalo, že srovnáváme odměny za finanční rok s výkonností v kalendářním roce. Kdybychom ovšem výnos z akcií této společnosti skutečně počítali na základě finančního roku, výsledek by se pohyboval na úrovni 20 procent a ředitel Chambers by klesl z druhého místa na třetí. Firmě Tyco se nelíbí, že vůbec nezohledňujeme měřítka vnitřní výkonnosti, například hrubý zisk, zatímco podle IBM vůbec nevidíme, jak si posledních skoro deset let díky Gerstnerovi vedou její akcie. „Firma dosáhla vynikajících výsledků především díky tomu, jak Gerstner společnost celou tu dobu řídil,” poznamenává k tomu viceprezidentka IBM Carol Makovichová.
Letošní přehled odměn manažerů ukazuje, nakolik se odměňování na nejvyšších postech změnilo od dob Charlese Wilsona, který v padesátých letech řídil General Motors. Generální ředitelé se z někdejších zaměstnanců stali majiteli. Platy a prémie jsou dnes už jen jakýmsi návdavkem ve srovnání s potenciálním bohatstvím, které představují opce. Dobře to ilustruje již zmiňovaný Ellison, který si v mizerném roce odnesl domů téměř tři čtvrtě miliardy dolarů. A představte si, kolik to mohlo být, kdyby si akcie Oraclu vedly lépe.