Tento pátek a sobotu občané v referendu rozhodnou o vstupu či nevstupu země do Evropské unie. Pokládáme v této chvíli za vhodné přinést pár argumentů, proč přijít a hlasovat pro.Česká republika je na EU z velké míry ekonomicky závislá.
Je zapotřebí zapomenout na malicherné politické spory
Tento pátek a sobotu občané v referendu rozhodnou o vstupu či nevstupu země do Evropské unie. Pokládáme v této chvíli za vhodné přinést pár argumentů, proč přijít a hlasovat pro.
Česká republika je na EU z velké míry ekonomicky závislá. Přes 70 % našeho vývozu a více než 60 % dovozu realizujeme se zeměmi EU, přičemž v prvním čtvrtletí přišlo z Unie 85 % všech zahraničních investic. Přitom v této chvíli nemáme rovnoprávný vstup na její společný trh, ani nemůžeme ovlivňovat hospodářskou politiku Unie. Netřeba si zastírat, že uvnitř nás čeká ostrá konkurence a tento tlak řada našich firem nevydrží. Nápor by však v globalizované ekonomice přišel tak jako tak a je výhodnější čelit mu jako součást silného celku než zůstat mimo a odsoudit se tak do role žebráka, který čeká, co těm velkým spadne se stolu. Žádná země se srovnatelnou ekonomickou výkonností jako ČR dosud vstup do EU neodmítla. Švýcarsko, Norsko či Island jsou země s vysoce vyspělým a velmi specifickým hospodářským i sociálním životem a jejich obyvatelé se obávali, že v EU by tato jejich unikátnost vzala za své. Proto v těchto státech dopadla referenda o vstupu do Unie negativně. Naopak chudší Irsko, Španělsko, Portugalsko nebo Řecko do EU vstoupily a jejich občané dnes nemají důvod litovat. Jasno v tom mají i zahraniční investoři - jakmile bylo zřejmé, že budeme pozváni do Unie, zvýšila se přitažlivost republiky pro mezinárodní kapitál. I pokud pomineme ekonomické dopady, nese s sebou případný nezdar referenda další rizika. Nedosažení cíle, za nímž bez rozdílu směřovaly všechny vlády od vzniku ČR a který kromě KSČM berou za svůj všechny parlamentní strany, by mělo na společnost dezintegrující vliv. Dusná atmosféra a deziluze by podnítily vzestup nacionalizmu, chuť uzavřít se do sebe. A v této souvislosti je dobré připomenout, že historie nedávná i vzdálenější svědčí o tom, že nejsme národem, který by si zvykl dějinami úspěšně kráčet tím způsobem, že se spoléhá jen na vlastní síly. Na druhé straně je ovšem pravda, že jsme často ve spojeneckých svazcích zápasili s nebezpečím ztráty identity. To je také argument nemála odpůrců našeho vstupu do EU. Tady lze namítnout: Vědomí vlastní svébytnosti náš vstup do Evropské unie ani neposílí, ani neoslabí - jako takové je výsledkem hlubších sociálních a kulturních procesů. Právě otevřenost, a to jak vůči ekonomickým výzvám, tak z pohledu osobních svobod, je dlouhodobě tou největší devízou našeho vstupu do Unie. Ostatní věci, jako třeba míra dotací, byť podstatné, jsou méně důležité. Bylo by podle nás chybou zahodit tuto šanci z malicherných důvodů. Třeba že nemáme rádi tento kabinet nebo se nám nelíbí ten či onen bod přístupové smlouvy. Toto referendum není hlasováním o popularitě současné vlády, ale o budoucnosti. A pokud vstoupíme do EU, stane se přístupový protokol minulostí, neboť se (po vypršení přechodných období ze strany Bruselu i ze strany Prahy) staneme členy Unie se všemi právy a povinnostmi. Každý má právo nesouhlasit s těmito argumenty. V každém případě udělal chybu, pokud se zásadními výhradami přichází až nyní, kdy se pouze završuje jízda vlaku, do nějž jsme s plným vědomím nastoupili a toto své rozhodnutí potvrdili v několika demokratických volbách.
