N ě m e c k o
Sociálnědemokratičtí tradicionalisté kolem šéfa strany a nového ministra financí Oskara Lafontaina a reformisté z okolí Gerharda Schrödera se sjednotili. Při změnách daňového systému půjdou společně cestou nejmenšího odporu. Ke konci přeměny tak firmy a domácnosti díky mírnějším daním neušetří slibovaných 57 miliard marek, nýbrž pouhých patnáct.
Říjen 1998: Nový šéf spolkového ministerstva financí, předseda sociálních demokratů Oskar Lafontaine, chystá razantní změny na mezinárodní finanční scéně. Nepředsevzal si nic menšího než přimět k lepší spolupráci nejvyspělejší země světa G7. Podle jeho představ by měly sjednotit hospodářskou a finanční politiku, včetně stabilních směnitelných kursů mezi dolarem, eurem a jenem. Velkolepý záměr, který dostal pojmenování „nová mezinárodní finanční architektura , má však především odvést pozornost od potíží na německé půdě. Daňovou reformu koaliční vlády SPD a Zelených, která se měla stát signálem pro oživení hospodářství, totiž roztrhali kritici na kusy.
Nic dobrého neshledal na reformě ani tradiční, na poptávku zaměřený Německý institut pro hospodářský výzkum, v němž před časem pracoval Lafontainův poradce Heiner Flassbeck. „Snížení daní z příjmů nepřinese na trhu práce žádné trvalejší zlepšení, uvedl expert Gustav-Adolf Horn.
Pokles maximální daňové sazby pro zaměstnance z 53 na 48,5 procenta? Příliš malý. Snížení maximální sazby firemních daní ze 45 na 40 procent? Také příliš málo. „Pro reformisty je důležitější přerozdělování než samotný růst, kritizuje Horn a jeho kolegové.
KAMPAŇ PLNÁ ČÍSEL
Nutnost daňové reformy uznalo v průběhu roku 1998 celé německé politické spektrum. Změna, která měla nastartovat stagnující ekonomiku, zastavit růst nezaměstnanosti a zlepšit neutěšenou finanční situaci mnoha německých domácností, se stala jedním z nejdiskutovanějších témat v zemi. Tehdejší ministr financí Theo Weigel (CSU) například prohlásil, že stát sleví všem daňovým poplatníkům třicet miliard marek. Jeho možný nástupce Oskar Lafontaine (SPD) se zaměřil na domácnosti a slíbil průměrně vydělávající rodině o 2500 marek ročně více. Sdružení 90/Zelení chtělo vylepšit hlavně menší a střední příjmy, FDP požadovala zrušení solidárního příspěvku, který na obyvatele někdejšího východního Německa odvádějí západní Němci.
Který z těchto daňových modelů je však nejlepší? Která strana chce občanům ulehčit nejvíce? Jak bude toto „dobrodiní financováno? Hádky finančních expertů připomínají spory opravářů kotlů, usoudil těsně před zářijovými volbami týdeník STERN. Jejich výsledek, zachycený v zhruba pětasedmdesáti bodech vládního prohlášení pro časopis EURO lakonicky shrnul analytik německého stavebního svazu Josef Hladík. „Podle představ spolkového kabinetu měly domácnosti a firmy na konci reformy ušetřit sedmapadesát miliard marek, jenže stát jim na druhé straně jinými daňovými úpravami odebere 42 miliard marek. Daňový efekt v roce 2002 tedy bude činit jenom patnáct miliard marek, což má při objemu daní kolem 800 miliard marek spíše symbolický hospodářský význam, konstatuje Hladík.
Před volbami však žádná ze stran přesnými čísly nehýřila. „Koncept SPD je ryzí populismus, zdůrazňoval Weigel, „kdo volí SPD, volí zvyšování daní. Lafontaine neztrácel jistotu: „Voliči rozhodnou, kdo má lepší daňový návrh.
Ovšem až tak jednoduché to není, připomínal STERN: „Kdo si prohlédne volební programy, nedozví se z nich, co pro něj uváděná čísla vlastně znamenají. Na pestrobarevných letácích nabízejí volební konkurenti pouze pozlátko. Ukázkové propočty jsou vždy sestaveny tak, aby podávaly požadovaný výsledek.
Šest daňových poplatníků s rodinami se týdeníku svěřilo se svými příjmy a výdaji. Na jejich základě a v porovnání s podrobnými modely ze stranických sekretariátů STERN vypočítal, nakolik byly sliby stran, které se mohly dostat k moci, hodnověrné. A protože unie, SPD a Zelení chtěli reformovat dosavadní od daní osvobozené nízké příjmy (zhruba kolem pěti set marek měsíčně), redaktoři spočítali, co by znamenaly plné daňové a sociální odvody pro pracující.
První dojem: zaměstnanci si polepší, ať už vydělávají podprůměrně či hodně. Všechny strany si napsaly na volební prapory „rozšíření vyměřovacího základu , mnohé legální finanční „skrýše mají být zrušeny. Stoupnout by měl podíl zdanitelných příjmů s následným poklesem daňových sazeb.
A ačkoli se všechny strany řídily principem „méně výjimek, nižší sazby , byly rozdíly při podrobnějším zkoumání zřejmé: nejdůslednější představu měli Zelení. Přesuny ve váze daní by měly neutrální výsledek pro celkový odvod státu - opět by se přerozdělovalo asi sto miliard marek. Odpadly by prakticky všechny výjimky z daní z příjmů, základní sazba by poklesla z 25 na 18,5 procenta, maximální daňová sazba z 53 na 45 procent. Přídavky na děti by se měly zvýšit na 300 marek pro všechny. Nejjednodušší úpravu předložila FDP - jen tři daňová pásma se sazbami patnáct, dvacet pět a třicet pět procent. Výsledná úleva pro občany a podnikatele: minimálně třicet miliard marek.
FDP dávala sliby prakticky všem daňovým poplatníkům, na to, jak daňové úlevy kompenzovat, však poskytla jen vágní odpovědi. Nejdetailnější plán sestavila CDU/CSU. Unie vystupovala s takzvanými petersbergskými daňovými návrhy, které už jednou odmítla spolková rada. Výchozí daňová sazba pro fyzické osoby měla spadnout z dosavadních 25,9 procenta na patnáct, špičková z 53 na 39 procent. Zvláštní daňové výhody pro zaměstnance by se staly minulostí, přesto by celkové odlehčení mohlo činit rovněž třicet miliard marek.
Nejpovolanější reformu podle týdeníku vypracovala SPD. Základní daňovou sazbu snížit na 21,9 procenta, maximální na 49 procent. Výhody pro zaměstnance zůstanou zachovány, proto budou přísněji zdaňovány úspěchy podnikatelů. Úlevu občanům předpokládá sociální demokracie ve výši deseti miliard marek, a to zejména díky zvýšení přídavků na obě první děti na 250 marek. Zcela jasně: SPD se pokouší pokud možno mnoha občanům přislíbit malé dobrodiní, aniž by strašila ostatní.
Lafontaine a spol. tak byli jediní, kteří nevyděsili šestašedesátiletou Berlíňanku Doris Schillmannovou. Ta dostává vedle malého důchodu ještě vdovskou rentu a podnikový důchod za svého zemřelého muže v celkové výši 4536 marek. To vše bez povinnosti odvádět daně. Úhrn penzí byl totiž až dosud pro výpočet daně tak zanedbatelný, že většinou zůstávaly bez odvodů i vedlejší příjmy, což chtěla SPD zachovat. „V opačném případě nebude na těchto penězích nic lákavého, když je budu muset zdaňovat, říká důchodkyně.
Avšak přesně to měly ostatní strany v úmyslu. Podle plánů CDU/CSU by měly příjmy ze zákonného důchodového pojištění z poloviny podléhat zdanění a součet vdovské a podnikové renty by neměl přesáhnout tři tisíce marek. FDP chtěla jít při zdaňování starobních příjmů dlouhodobě zcela novým směrem: během aktivního věku budou všechny příspěvky na zajištění stáří nezdanitelné, v období odpočinku budou však zdaňovány zcela. Podobnou představu měli i Zelení.
ADIEU, ZLATÉ ČASY
Pokud by důchodkyně Schillmannová patřila mezi ty, kteří by s výjimkou představy sociální demokracie na reformě tratili, mohla by se pětičlenná rodina Bortova, žijící poblíž Stuttgartu, těšit podle daňových plánů na pár set marek v peněžence navíc. Zatímco pravicová koalice počítala se snížením sazeb, SPD a Zelení zamýšleli dosáhnout úlevy přes zvýšení nezdanitelných základů a příspěvků na děti. Unií napadaný plán Zelených zdanit veškeré příjmy manželů by také rodinu neodsoudil do minusu, ačkoli Gerhard Bort vydělává třikrát více než jeho žena.
Test STERNU udělal jasno také v proklamaci, kterou šířila SPD: i pokud by se úplně zdanily noční a nedělní příplatky (jak o to dlouhodobě usiluje unie, FDP a Zelení), lidé pracující v noci a na směny nemusí patřit k poraženým. Třeba pětadvacetiletá zdravotní sestra z Mnichova Nicole dostává za práci v noci a o nedělích každý měsíc k základní mzdě nezdanitelných 177 marek. Podle Weigelova modelu, který předpokládá jejich zdanění, by ovšem příplatky musely být o 85 marek vyšší, jinak by Nicole spadla do minusu.
Do černobílého obrazu volebních soupeřů nezapadli ani pendleři, přivážení za výdělkem. Ti dosud mohli uplatňovat nárok na roční odpis dvou tisíc marek. CDU/CSU chtěly tuto částku snížit na 1300 marek, Zelení dokonce na 500 marek. Pro mnohé zaměstnance jsou přitom cestovní náklady jedinou položkou, kterou mohou nárokovat při daních. Řidiči mají povoleno odepsat při pracovních cestách za kilometr 70 feniků, řidiči autobusů a na dráze naproti tomu jen skutečné náklady.
Všechny strany s výjimkou SPD chtěly zavést paušály odlučného, které by nezávisely na druhu používaného dopravního prostředku. Weigel navrhoval čtyřicet feniků za kilometr, Zelení dvacet. Zámečník Klaus-Peter Kopriva by si tedy nejezdil špatně. Pracuje u BMW v Mnichově, ale žije v 70 kilometrů vzdáleném Vohburgu u Ingolstadtu. Pokud by cestoval vlastním autem, mohl by ročně na daních ušetřit kolem 2500 marek. On však namítá: „Na to bych doplácel - při 140 kilometrech denně mám velké opotřebení a výdaje na opravy. Jezdí proto raději autobusem za 50 marek měsíčně. Zavedení paušálu by pro něj mělo kuriózní efekt: Kopriva ho nevyužije, ale díky němu ušetří.
Velké minus by nicméně hrozilo jeho rodině tehdy, pokud by se daňové odvody vztahovaly na 620markovou gáži jeho ženy Mariny u benzinové pumpy, která dala kvůli daňové úlevě přednost menšímu výdělku před regulérním zaměstnáním. Právě takovému zneužívání „malých pracovních míst chtějí Zelení, unie i SPD zabránit. „A pokud bude zdaněna i takováto práce, obává se manžel Klaus-Peter, „tak už se nevyplatí do ní chodit. Ale o nevýhodách reformy hovoří strany jen nerady. Například Theo Weigel ještě jako ministr financí ukryl jednoprocentní zvýšení daně z přidané hodnoty ve své tehdejší koncepci do poznámky pod čarou.
Pro zvýšení nepřímých daní se přitom tak či tak vyslovili vši-chni, souhlas dostalo i zavedení nové ekologické daně. Odvody z nepřímých daní by tak řádově stouply o třicet miliard marek ročně: jenom benzin by podražil o 30 feniků za litr. FDP vymyslela jako kompenzaci poklesu daně z příjmů třetí sazbu DPH za energii, SPD a Zelení se ukryli pod pláštíkem ekologické daně. Těmito opatřeními by ale studenti, úředníci a důchodci nic nezískali.
Studentovi Christianovi del Gaizo by reforma při jeho vedlejším zaměstnání způsobila přímo díru v peněžence. Posluchač vzdušné a kosmické techniky pracuje za 550 marek měsíčně ve vývojovém oddělení automobilky Mercedes-Benz. Jeho měsíční rozpočet činí 1100 marek, což vyžaduje skromnost, ale nestěžuje si. „Pokud ovšem podraží ještě benzin o zhruba třicet feniků, pocítím to.
Studenti jako del Gaizo nebo také důchodkyně Gudrun Papeová by na slíbených daňových úlevách profitovali jen stěží, možná by ještě museli žádat o státní podporu kvůli vyšší spotřební nebo energetické dani.
I zdánlivě malé částky mohou mít pro mnohé značný význam. Berlíňance Papeové zůstává z důchodu 1160 marek po odečtení nutných výdajů na živobytí 458 marek. Už nyní pro ni nepřipadá v úvahu návštěva divadla či jít na koncert. „Dříve jsem mohla jako důchodce jít alespoň za poloviční cenu do zoo, stěžuje si obyvatelka někdejší NDR. Pokud například daň z přidané hodnoty stoupne z šestnácti na osmnáct procent, bude jí měsíčně chybět zhruba deset marek.
ZNOVU, ALE OPATRNĚ
V řadách nové červeno-zelené koalice, především v její druhé části, jsou úvahy o další úpravě daňového systému - jak je doporučili ekonomičtí experti - opět v plném proudu. Také kancléř Gerhard Schröder chce dále vylepšovat. Pod tlakem silných slov odborníků, bank a podnikatelských svazů dal najevo, že je pro snížení firemních odvodů ještě v letošním roce. „Jestli se tak ovšem stane, v jaké podobě a kdy, se skutečně nedá odhadnout. Diskuse se vrací na začátek, ve hře jsou v podstatě opět vládní i opoziční návrhy, upozorňuje Josef Hladík.
Například malý koaliční partner se však nemíní spokojit pouze se snižováním firemních daní. „Politický signál se podařil, hospodářsko-politický nikoli, konstatoval v týdeníku SPIEGEL Fritz Kuhn, frakční šéf Zelených v bádensko-würtemberském zemském sněmu a vrchní vyjednávač v otázkách finanční politiky při koaličních rozhovorech. Ten hodlá téma daní prosadit do legislativy. „Maximální daňová sazba pro fyzické osoby by se měla snížit nejen na 48,5 procenta, ale měla by jít dolů ještě o dva tři body, míní. Chce totiž, aby reforma vrátila občanům patnáct až šestnáct miliard marek, a ne - jak se původně předpokládalo - jen deset miliard. Stát by k tomu měl přispět krácením výdajů, škrtáním dotací a dalšími úsporami. Také Christine Scheelová, finančně-politická odbornice Sdružení 90/Zelení ve Spolkovém sněmu, má v tomto směru jasno: „Maximální daňová sazba musí jít ještě v tomto volebním období na 47 procent.
Nejen u Zelených roste nespokojenost s nepodařeným záměrem. Ministr Bodo Hombach a hospodářský expert SPD Siegmar Mosdorf se netají svým úmyslem ještě jednou zakotvit snížení tarifů v zákoně. Pro reformátory je koaliční smlouva pouhým pozůstatkem opoziční doby, vlastní novátorská práce začíná teprve nyní. A Zelení jsou partnerem.
Nový ministr financí Oskar Lafontaine je ve své SPD zatím šeptem, u Zelených naproti tomu veřejně, označován za viníka ztroskotání reformy. Arogantně dominoval koaličním jednáním, shazoval ze stolu každý odvážný krok. „Trvá na zcela zastaralém mechanismu poptávky, posmívá se rozpočtový odborník Sdružení 90/Zelených Oswald Metzger.
V obou stranách se už také vytváří aliance reformistů. Někteří politici SPD dokonce dostali z tábora Zelených dopis: bylo by záhodno se spojit a omezit Lafontainův vliv.
Otevřený útok odborné veřejnosti na daňovou reformu však nutí novou koalici k opatrnosti. Už se neodvažuje zveřejnit seznam škrtů dosavadních daňových výhod, které mají přinést peníze na financování jejích plánů. „Projekt je Pandořinou skříňkou, zní unisono.
Zatím existuje třicetistránkový koncept a jsou v něm i skutečné novinky. Červeno-zelená koalice například plánuje zrušit možnost odepisovat provize. Toto opatření by mělo už letos přinést kolem jedné miliardy marek. Akce postihne především zahraniční obchod. V mnoha zemích ovšem patří uplácení k obchodním zvyklostem, a tak se koaliční partneři obávají reakce lobbistů (většina ze 75 prominentních postů je známa a seznam prominentních podnikatelů je k dispozici).
Pro mnoho firem by bylo velmi citelné i další zamýšlené opatření - pojišťovny by přestaly nést část nákladů na odstranění škod z činnosti podniků. Státu by to ovšem mohlo už letos přinést 2,3 miliardy marek. A i když je tato mimořádná oběť bolestivá, slabé prý nepostihne.
Jiná situace nastane, pokud se zruší náhrady ztrát. Tento krok potká, shodují se koaliční reformátoři, „ty nesprávné : malí a střední podnikatelé by v budoucnu nemohli porovnávat ztráty s dřívějšími zisky. Odpadnou-li daňová vyrovnání, hrozí mnohým z nich, že budou na mizině. Ekonomové pak obecně připomínají, že reforma, tak jak ji zatím nachystala červeno-zelená koalice, půjde hlavně na vrub podnikatelů. Jednou z mála jistot totiž například je, že od března bude zavedena ekologická daň na energii, která pro podnikovou sféru bude znamenat dodatečnou zátěž ve výši 4,5 miliardy marek. Podraží tak nejen pohonné hmoty, ale také topné oleje - zhruba o čtyři feniky na litr, plyn - asi o 0,32 feniku za krychlový metr a elektřina o dva feniky na jednu kilowatthodinu.
TANEC NA TENKÉM LEDĚ
Manévrovací prostor nové vlády je stísněný. Nebezpečí hrozí hned z několika stran: příspěvkové sazby leží - měřeno v současné dynamice výdajů - už nyní (0,6 procenta) příliš nízko, potvrdili červeno-zelení experti. Navíc koalice přislíbila i vyšší státní výdaje. Takže spolkový ministr financí bude mít už za čas co do činění s novými dírami v rozpočtu. Například slíbený zaměstnanecký program pro 100 000 nezaměstnaných mladých lidí přijde státní rozpočet v přepočtu na 1,4 miliardy korun. Koaliční partneři přitom doufají, že by mohli peníze nashromáždit v jednotlivých odvětvích, protože stejnou částku ušetří na sociálních pomoci pro nezaměstnané. „Tyto peníze budou ponechány v obcích a zátěž půjde zcela na stát, ujišťuje Oswald Metzger. Ovšem - dvě miliardy marek daňových příjmů budou Lafontainovi chybět, když daňovou povinnost pro zaměstnance s nízkými příjmy nahradí paušální daň. A sliby dané lékařům přijdou podle znalců z ministerstva zdravotnictví na 1,2 až 2,5 miliardy marek podle typu zdravotního zařízení. SPD a Zelení jsou sice zajedno, že další peníze mohou poskytnout jen tehdy, pokud se jinde ušetří, ale odborníci obou stran naopak zdůrazňují, že „dobrodiní se podaří spíše než řezy. Ať už se však přímé daňové břemeno sníží více nebo méně, celková zátěž vlastně poroste. Důvod? Důchody musí držet krok s čistými příjmy. Takže pokud daňové úlevy umožní růst čistých mezd, o rok později vzrostou i příjmy penzistů. A aby bylo možné vyplácet vyšší částky, bude nutné zvýšit odvody na starobní zaopatření. Alfréd Boss z Kielerova institutu pro světové hospodářství už vypočítal o kolik: zvedne-li se suma výplat čistých mezd o pět miliard, musí důchodové pokladny vydat o miliardu marek navíc: důchodový příspěvek tak stoupne o 0,1 procenta.
S mezerami ve finančním plánu si bude muset Lafontaine poradit brzy a úředníci ministerstva financí hledí na hru s velkými čísly se znepokojením. Z prvního setkání ministra s jeho předvojem Flassbeckem a Noém bylo totiž jasné: „S novými pány se nediskutuje, nechal se slyšet jeden z nich.
