Stížnost k Ústavnímu soudu na zákony o reformě veřejné správy podala skupina dvaceti senátorů iněkterá česká města. Reforma je složitý kolos, v němž nemůže nedocházet k pochybením. Ta by však měli řešit politici, nikoli právníci. V lednu 2003 nás čeká zrušení okresních úřadů.
Stížnost k Ústavnímu soudu na zákony o reformě veřejné správy podala skupina dvaceti senátorů iněkterá česká města. Reforma je složitý kolos, v němž nemůže nedocházet k pochybením. Ta by však měli řešit politici, nikoli právníci.
V lednu 2003 nás čeká zrušení okresních úřadů. Novela zákona o obcích proto ustanovila obce s rozšířenou působností, tzv. obce III. typu. Druhá fáze reformy veřejné územní správy, orientovaná na přiblížení výkonu státní správy občanovi, přinese sjednocení místa pro styk s občany i právnickými osobami. Odbornost druhů činností přecházejících na obce s rozšířenou působností má být zajištěna delimitací zaměstnanců okresních úřadů, ale též požadavky na úředníky, kteří musí složit zvláštní zkoušku odborné zdatnosti, nebo systémem celoživotního vzdělávání zaměstnanců. Řečí čísel: Místo 78 okresních úřadů bude 205 obcí s rozšířenou působností. Pravomoci okresů si rozdělí kraj (1/3) a obce třetího stupně (2/3).
Nespokojenost vyústila ve stížnost
Proti zákonům souvisejícím s reformou veřejné správy vystoupila skupina dvaceti senátorů, jež se obrátila se stížností k Ústavnímu soudu. V adí jí zejména zákonem nařízený povinný převod pracovníků okresních úřadů na obce. Reformu již také u Ústavního soudu napadl Chlumec nad Cidlinou, podpořený dalšími patnácti městy. Jejich krok má upozornit na to, že zaměstnanci pověřených obcí mohou zvýhodnit svou obec na úkor ostatních - dejme tomu při územním plánování či rozdělování finančních prostředků.
Typicky český Kocourkov
Mnoho vyslovovaných obav a stížností navozuje dojem Kocourkova. Spousta obcí, jimž bude rozšířena působnost, se přesunu kompetencí zuby nehty brání, ačkoli dříve se zvýšených pravomocí hlasitě dovolávaly. Nadto jsou tyto obce v podezření, že se chystají utlačovat konkurenční města. Často zmiňovaným příkladem je vedení krizových povodňových štábů starosty obcí s rozšířenou působností: Údajně budou nejprve pomáhat svým obyvatelům a až pak se zaměří na lidi z širšího okolí. Že se jedná o čistě organizační otázku, nikoho příliš nevzrušuje. Jiný oblíbený argument: Zaměstnanci úřadu obce s rozšířenou působností mohou zvýhodňovat její zájmy, poněvadž budou spadat pod tajemníka obecního úřadu, který je sice „de iure“ nezávislý na politickém složení samosprávy, leč v praxi je zpravidla náchylný vycházet vstříc starostovi. T ím pádem prý může např. nastat přetahování investorů z jedné obce do druhé. Menší obce v dosahu „miniokresního“ města se podle kritiků ocitají v moci politika, kterého nemohou volit. T am, kde je tajemník třtina klátící se ve větru, tomu tak být patrně může. Zde však narážíme na problém obecnější, letitý. Ostatně - jak to, že vratké postavení tajemníka začíná tolik komunálních politiků pálit až teď? Spory o převáděné úředníky (má jich být asi 20 000) jsou neméně pikantní. Na jedné straně okresní úřady a odbory státních zaměstnanců, jež se snaží zachovat pracovní místa. Na straně druhé starostové a primátoři bojící se nárůstu byrokracie a tvrdící, že stát by neměl rozhodovat, kolik pracovníků bude ve vybraných obcích realizovat svěřené kompetence. Jenže: Jsou obce nyní s to odhadnout, jaké množství úředníků budou na výkon nové agendy potřebovat? Stejně tak je krátkozraké kritizovat skutečnost, že odvolací řízení k výrokům obcí s rozšířenou působností budou probíhat na krajském stupni. Orgány obcí disponují samostatností pouze v oblasti samosprávy a státní správa dozorována být musí. Má to snad dělat ministerstvo?
Efektivní byrokracie není strašák
Občan má mít příležitost řešit své problémy na nejnižší možné úrovni, nejlépe v těsné blízkosti bydliště. Jeho podněty a žádosti by měly být řešeny kompetentně a rychle. Je jedno, kolik úředníků takto zaměstná. Hlavní je výsledek a jeho kvalita. Byrokracie není strašák. Obejít se bez ní nemůžeme. Záleží jen na dosahované efektivitě. Jakmile se ukáže, že obdobně rychlou a kvalitní práci odvádí pět úředníků místo deseti, není důvod nesnížit stav o padesát procent. Žijeme navíc v zastupitelské demokracii, v níž je základním hybatelem volič. V ynakládání financí a efektivita řízení je (měla by být) pod nepřetržitou kuratelou našich volených reprezentantů - ať už v parlamentu, krajském nebo obecním zastupitelstvu. Svár o reformu veřejné správy se ve zjednodušené podobě stává součástí boje před komunálními a senátními volbami. Doufejme, že po volbách všem zainteresovaným stranám - představitelům obcí, senátorům, vládě i ministerským úředníkům - dojde, že úspěch reformy je podmíněn ochotou otevřeně komunikovat a vyjednávat kompromisy. Převody lidí, kompetencí či peněz z okresů na pověřené obce nejsou tématem pro právníky, nýbrž pro politiky přinejmenším stejně tak vážným jako nutnost napravit kulhající informovanost hejtmanů a starostů o událostech typu přepravy jaderného paliva nebo budování ústavů zkoumajících toxické látky. Vzájemné svalování vin a házení si klacků pod nohy mezi státní správou, samosprávou a konkurujícími si politiky je nejlepší cestou k definitivní ztrátě zájmu občana o politiku celostátní, regionální i místní.
