Historie skandálů a pnutí ve vládní koalici vyvolává často údiv, co drží Nečasovu vládu pohromadě. Odpověď je prostá: Vláda se opírá o klíčové sociální vrstvy, které jsou přesvědčeny, že budou výrazně profitovat z jejího reformního programu.
Foto: Profimedia
Na prahu roku 2012 se zatím penzijní fondy mohou „pouze“ těšit na rozšíření svého byznysu v roce 2014, kdy vstoupí v účinnost důchodová reforma. Ale v každém podnikání jsou nejdůležitější perspektivy a v této oblasti jsou více než růžové.
Peníze na dřevo
Jakmile z dnešních odvodů na důchodové pojištění – 28 procent hrubé mzdy – vyvedeme na soukromé účty u penzijních fondů tři procentní body, nabobtná finanční kapitál o 21 miliard korun ročně. Dalších zhruba 14 miliard (dva procentní body) přidají povinně pojištěnci ze svého.
Manažeři penzijních fondů se pozastavili nad tím, že tato injekce je dobrovolná a nejistá. Ale v době sociální úzkosti, vyvádění prostředků z průběžného systému a denních zpráv o deficitech erárních účtů stává se dobrovolnost rodinnou povinností. A svobodná volba faktickou nevolbou z anekdoty, v níž Hospodin přivedl Adamovi Evu, řka: „Na a vyber si!“ V Česku má tedy platit po volbě soukromého spoření cosi podobného. Vrátit se ke státu nelze.
Odvádění pozornosti
Od letošního října se začnou vypočítávat důchody podle takzvané malé penzijní reformy. Další úder svobodě rozhodování při opouštění průběžného systému. Vůči němu bude uplatněn „princip zásluhovosti“ – čím více kdo vydělával a odváděl do penzijního eráru, tím více ze společné kádě dostane. Přesněji: Nejvíc budou tratit nižší střední vrstvy s měsíčním příjmem 18 až 36 tisíc korun. Nižším mzdovým kategoriím se důchod nezmění a vyšším citelně vzroste.
Nečasův kabinet nebyl rád, když si tenhle „princip zásluhovosti“ vydupal Ústavní soud. Reformátoři nechtěli natolik okatě a předem odkrýt svoji filozofii: Odčerpat z vyšších příjmových skupin a podnikatelského sektoru co nejvíce zatížení a přesunout tíhu doby na vrstvy s nižšími příjmy (na nichž lze ještě nějakou vlnu nastříhat) a na většinu zaměstnanců.
Vláda vůbec od začátku věnovala hodně práce tomu, aby tuto strategii, jejíž jádro leží ve změnách daňového systému, zastřela. Médiím bylo jako téma předhozeno zjevné pozitivum Jednoho inkasního místa, které bude přijímat najednou veškeré daňové platby, daně z příjmu i odvody na sociální a zdravotní pojištění.
Toto vítězství nad byrokratickou zašmodrchaností má být provázeno vítězstvím nad „nespravedlivými“ výjimkami (debata o „nefér“ stravenkách a „náprava disproporcí“ v sazbách DPH, které se letos nejprve přiblíží na 14 a 20 procent, a poté sjednotí na 17,5 procenta, potažmo – podle dopadů globální krize – na 19 či 20 procentech). Vláda „napravuje“ i distorze na trhu finančních produktů. Třeba státní podpora stavebního spoření bude pokračovat výhradně na stavební účely.
Motivace motivovaných
Zastírá se tím podstata věci. Za prvé, nový systém daně z příjmu fyzických osob v kombinaci se systémem stropů v oblasti sociálního a zdravotního pojištění uchoval výraznou daňovou degresi, tedy výhodu pro vysokopříjmové skupiny obyvatelstva, které tím snadno vykryjí ztráty ve spotřebním koši z nové DPH.
Za druhé, firmy se zajisté pod tíhou DPH „prohnou“, ale půjde jen o dočasné problémy spjaté s adaptací na nové ceny. Tento druh problémů bude firmám více než kompenzován celkovým snížením jejich daňového a odvodového zatížení nejméně o 31 miliard korun.
A vzniknou i nové příležitosti. Jen profit IT firem na investicích do hardwaru, softwaru i provozu Jednoho inkasního místa bude činit asi 10 miliard. Daňové reformy navíc nejsou rozpočtově neutrální a po jejich spuštění může veřejnému sektoru chybět odhadem 10 až 12 miliard korun. Příležitost dělá motivovaného investora. Podle teorie, kterou proslavila éra Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana, takzvané ekonomie strany nabídky (supply side economics), kterou se vláda Petra Nečase důsledně řídí, znamená každý takový ústup státu uvolnění prostoru pro soukromé investice a obecný prospěch pro celou společnost.
Demotivace demotivovaných
Celá sociální reforma směřuje ke stejným cílům. Napohled vypadá, že chce úmyslně dále demotivovat osoby, které osud na trhu práce zbavil již veškerých iluzí o vlastních perspektivách. Zpřísnění pravidel na výplatu podpory v nezaměstnanosti tak, že nárok vzniká až odpracovanými 12 měsíci za dva roky a zůstane zachován jen 20 hodinami „veřejné služby“ pod pohrůžkou vyřazení z evidence, není pokusem o skoncování se zneužíváním sociálních dávek (to je u nás zcela zanedbatelné) ani snahou o zotročení obyvatelstva. Zhoršení pozice nezaměstnaných má jen snížit nároky zaměstnaných, jejich tlak na zaměstnávající. Větší pokora zaměstnanců z obav ze ztráty práce má opět „odlehčit“ zaměstnavatelům na mzdových výdajích. Budou mít širší ramena a větší prostor také k tomu, aby jejich lidé pracovali déle, lépe a intenzivněji.
Z podobného odlehčovacího soudku je i prohloubení daňové distorze mezi „živnostníky“ a zaměstnanci. Uvozovky jsou namístě, protože živnostenský list bývá skrytým zaměstnaneckým poměrem, který faktického zaměstnavatele toho kterého „živnostníka“ (zpravidla „dodavatele“ nebo „poskytovatele“ služby) zbavuje tíhy sociálních a zdravotních odvodů. Skutečného živnostníka to nevytrhne, ale ostatní pracovní síly budou intenzivněji lákány do švarcsystému. Samotné jeho rozšíření opět přímo odlehčí firmám (a nepřímo tím, že vystaví konkurenci „normální“, relativně drahou pracovní sílu a zhorší její pozici v podniku).
Narýsováno na prkně je to pěkné. Vpuštěno do života horší. Zaměstnanci nemusejí přijmout roli špalků na dříví (běžný zaměstnanec s penzijním spořením a synem na vysoké si za reformu připlatí přes 30 tisíc ročně). A vývoj globální ekonomiky asi nezajistí, aby se Nečasem uvolněný kapitál zhodnotil. Česká reformní sklenice tak kandiduje na to, aby pukla. Zvenku i zevnitř.
