Výši důchodů v celém regionu ovlivňuje negativní demografický vývoj a nedostatek financí
O potřebě reformy důchodového systému se mluví již dlouhá léta, a to nejenom v České republice. Příčinou je zejména neudržitelnost systému z důvodu stárnutí obyvatel. Reformy kromě nás proběhly v letech 1998 až 2012 v osmi post komunistických zemích, zaveden byl právě tolik diskutovaný druhý pilíř.
Dluhová krize do značné míry poukázala na Achillovu patu evropských zemí. Až na několik málo výjimek se evropské země potýkají se ztrátovými veřejnými rozpočty. Mnohem horší než současná celková výše zadlužení, ať jakkoli vysoká, je nepříznivý demografický trend, neboť tento faktor je daleko silnější a trvalejší. Právě sociální výdaje, především pak starobní důchody, mohou částečně za vzrůstající zadlužení. Zvyšuje se průměrná délka života obyvatel a nízká porodnost nestačí na udržení populace. V roce 2007 země Evropské unie v průměru na starobní důchody vydávaly 10,2 procenta HDP. Česká republika s výdaji 7,8 procenta HDP byla pod průměrem.
O tři roky později se situace v ČR sice poněkud zlepšila, když výdaje na starobní důchody činily 7,1 procenta HDP, ovšem EU udávalo, že v průměru na starobní důchody v roce 2010 jde 11,2 procenta HDP.
Přísnější pravidla Řada zemí a jejich představitelů si uvědomuje vážnost situace, a i proto jsme v uplynulých patnácti letech byli svědky různých reforem penzijních systémů evropských zemí. Tyto reformy mají dvě základní podoby.
„Prakticky všechny země zpřísňovaly a dále zpřísňují podmínky ve svých průběžných systémech. Zvyšovaly věk pro odchod do důchodu, rušily předčasné důchody, měnila se pravidla valorizace již přiznaných důchodů a podobně. Vzhledem k tomu, že Česká republika má podobné problémy jako ostatní evropské země, nemůžeme očekávat, že se úpravám či reformám důchodového systému nějak vyhne,“ vysvětluje Igor Polanský, analytik společnosti Partners. Některé státy provedly zásadnější reformu a alespoň část důchodového systému převedly z průběžného na fondový způsob financování. To znamená, že budoucí důchodci si postupně vytvářejí úspory, ze kterých budou financovat své důchody. Často jde o systém, který v tuzemsku známe pod názvem druhý pilíř. V evropském a světovém kontextu není nově zaváděný český druhý pilíř nijak (pozitivně ani negativně) výjimečný či jedinečný.
V posledních několika letech bylo, pod tlakem finanční krize, od reforem částečně ustoupeno. Což lze však považovat jen za krátkodobé řešení, protože úpravám penzijního systému se v budoucnu vyhnout jednoduše nelze.
Nejlépe jsou na tom v Nizozemsku Studie australské společnosti Mercer (tvůrce globálního indexu srovnávání penzijních systémů) vyhodnotila jako nejlepší penzijní systém ten v Nizozemsku. Existuje zde první pilíř, který zajišťuje rovnou sazbu důchodu z průběžného systému. Druhý pilíř je tvořen zaměstnaneckými fondy, ve kterých si spoří 90 procent zaměstnanců, a třetí pilíř se sestává ze soukromého daňově zvýhodněného spoření. V tuzemsku by mnoho lidí preferovalo švédský penzijní systém. I ten však stojí na třech nohou (pilířích). V prvním pilíři se odvádí 16 procent z hrubé mzdy na virtuální účet v průběžně financovaném systému.
Druhý pilíř je (na rozdíl od českého) povinný a odvádí se 2,5 procenta ze mzdy na povinné kapitálové spoření. Třetí pilíř je tvořen zaměstnaneckými fondy.
V posledních patnácti letech provedla řada členských postkomunistických zemí reformu penzijního systému, který se značně podobá tomu českému. Všechny země převedly část odvodů z průběžného systému do druhého pilíře. Některé země byly v nastavení procentuální výše odvodů hodně optimistické (např. Slovensko devět procent, Lotyšsko osm procent). Polanský dodává: „Vzhledem k tomu, že tyto státy, stejně jako drtivá většina jejich evropských kolegů, bojují s výrazným zadlužením, ukázalo se, že původní představy byly příliš optimistické a je nutné přistoupit k jejich částečné korekci. Většina těchto států tak snížila odvody do druhého pilíře na dvě procenta. Český druhý pilíř je tedy nastavením parametrů v souladu s ostatními systémy.“ Jediným státem, který přistoupil k neúprosnému řešení a celou reformu de facto zrušil, je Maďarsko. Média tomu věnovala výraznou pozornost. Je nutné ovšem zdůraznit, že toto „zrušení“ nejtvrději nedopadlo na účastníky (jejich prostředky byly převedeny pod patronaci státu), ale na finanční společnosti, které nesly náklady na propagaci, vytvoření fondů atd. Jedině finanční společnosti tak přišly o své prostředky.
Slováci spoří již osmým rokem V souvislosti se zavedením druhého pilíře penzijní reformy se často zmiňoval slovenský systém, který je také postaven na třech pilířích.
Naši východní sousedé penzijní reformu zvládli daleko dřív než my. Byla spuštěna již v lednu 2005 a pro Slováky symbolizovala naději, že díky ní konečně skoncují s „mizernými“ státními důchody. Její zahájení provázely masivní reklamní kampaně a nekonečné diskuse.
Na Slovensku je systém spoření nastaven trochu jinak než u nás (a nic na tom nemění ani snížení odvodů do druhého pilíře z devíti na čtyři procenta). První neboli průběžný systém funguje na obdobných základech, jen se do něj odvádí 18 procent z hrubé mzdy. Ty jdou do Sociální pojišťovny, která z nich průběžně vyplácí penze současným důchodcům. Ty byly před spuštěním reformy shora zastropovány na 9200 slovenských korunách. Od 1. ledna 2005 byl spuštěn druhý pilíř, který zastupují doplňkové důchodové společnosti (DDS). Do nich účastníci mohou odvádět devět procent, respektive po úpravách čtyři procenta na vlastní důchodový účet. Třetí pilíř představují doplňkové důchodové společnosti. Odvody do tohoto pilíře jsou zcela dobrovolné, ale zabezpečování ve třetím pilíři stát daňově zvýhodňuje.
Změna během hry Nastavení penzijního systému na Slovensku se tedy na první pohled může zdát velmi podobné. Hlavním rozdílem je ale povinnost vstupu do druhého pilíře, a to dle věku. Při spuštění reformy Slováci ve věku 16 let a méně museli povinně vstoupit do druhého pilíře v době nástupu do prvního zaměstnání a odvádět devět procent hrubé mzdy Sociální pojišťovně a stejný díl vybranému penzijnímu fondu. Lidé starší 16 let se mohli sami rozhodnout, zda chtějí do druhého pilíře vstoupit, nebo ne. Pokud ano, museli tak učinit nejpozději k 30. červnu 2006 (tedy na rozhodnutí měli rok a půl). Výjimku tvořili ti, kteří byli během celého období od 1. ledna 2005 do 30. června 2006 buď studenty, nebo nezaměstnanými. Ti mohli do nového systému vstoupit i poté, ale nejpozději 30 dnů od nástupu do zaměstnání. Vstup je stejně jako u nás nezvratný, tedy nelze vystoupit. Slováci si mohou na stáří spořit v důchodových fondech, na výběr mají ze čtyř strategií, a to růstové, indexové, vyvážené a konzervativní.
V průběhu trvání reformy došlo ze strany vlády k úpravám podmínek, nejprve ke snížení odvodů z devíti na čtyři procenta a od ledna letošního roku i ke zrušení povinnosti pro vstup do druhého pilíře pro nově ekonomicky aktivní občany. Marcel Kohút, finanční analytik a partner Partners Group SK, dodává: „Z pohledu účastníků hodnotím penzijní reformu celkově pozitivně. Jakákoli je lepší než žádná. Samozřejmě s vývojem a požadavky se dají detaily upravovat, ale principiálně a systémově je nastavena dobře. Zásah do pravidel během hry však výrazně prodražuje investici penzijních společností. Reforma by ale jak u nás na Slovensku, tak u vás v České republice potřebovala ochranu ústavním zákonem, aby nebyla zneužívána na politickou propagandu s příliš častými zásahy. Ochránit ji před politiky, jejichž horizont je vždy pouze čtyřletý.“
Co však výrazně odlišuje slovenskou reformu od té české, je míra zájmu o vstup do druhého pilíře ihned po spuštění. Během prvního roku a půl do ní vstoupilo zhruba 1,6 milionu účastníků, byť prvotní nejoptimističtější odhady spekulovaly maximálně o jednom milionu. Výrazně k tomu přispěla i administrativní připravenost, zprostředkovatelé na Slovensku měli licence k dispozici již na sklonku roku 2004, před samotným spuštěním reformy. U nás se registrace vyřizovaly ještě během prvních dvou měsíců po zahájení, což výrazně zbrzdilo rozjezd. „Rozdíl vidím i v atmosféře, kterou provázela naše reforma. Zatímco u nás byla pozitivně laděná, tak u vás lze hovořit spíše o antikampani,“ hodnotí Kohút. „Díky reformě Slováci zbohatli o zhruba 5,5 miliardy eur. Jsou to jejich peníze, na jejich účtech, kde mají možnost se zhodnocovat a jsou děditelné. Nejsou to už peníze anonymní, tedy všech a zároveň nikoho. Podle mě těch 5,5 miliardy by dnes ani neexistovalo, jednoduše by se projedly.“ l
