Odchod lékařů může být pro některé nutností, protože pro ně nebude práce
Takže lékaři se svou akcí Děkujeme, odcházíme domáhají reforem zdravotnického systému. Tvrdil to alespoň předseda České lékařské komory Milan Kubek. To by bylo docela fajn, kdyby představy lékařů o reformách odpovídaly tomu, jaké změny české zdravotnictví skutečně potřebuje.
O tom, že se v systému nehorázně plýtvá, nebo spíše krade, nelze pochybovat. Rozsah ztrát odhadují různí experti od patnácti do třiceti miliard korun ročně. Děje se tak při nákupu přístrojů a materiálu, při dohodách o cenách léků i při „marketingových“ akcích farmaceutických firem ve zdravotnickém terénu. Pokud by se alespoň částečně podařilo tuto neefektivnost odstranit, jistě by bylo možné lékařům přidat.
To ale ještě nejsou žádné reformy. Reformy totiž začínají a končí na tom, zda ohodnocení práce lékaře bude odpovídat kvalitě a ekonomické efektivitě jeho práce. Lékařům, zejména těm nemocničním, to zatím pořád nedochází a mají pocit, že ve svém dvacet let přežívajícím socialismu mohou takto přežívat i další desetiletí.
Česko ale má problém, kterým je demografický vývoj. Neohrožuje jen penzijní systém, ale také zdravotnictví. A to dokonce v daleko bližší budoucnosti. Největší množství zdravotní péče, a tedy i zdravotnických peněz celkem pochopitelně konzumujeme v seniorském věku. S rostoucím podílem seniorů v populaci se automaticky zhoršuje bilance zdravotních pojišťoven. Plátců ubývá, příjemců přibývá.
Je zřejmé, že do zdravotnictví musejí natéct další peníze, a to jak z kapes daňových poplatníků přes rozpočty pojišťoven, tak přímo z peněženek pacientů. A z těch soukromých kapes toho bude muset téci poměrně dost. Vždyť výše zdravotního pojištění je v Česku asi nejvyšší v Evropě. Sypat dodatečné peníze do současné černé díry českého zdravotnictví by bylo hrdelním zločinem.
Také si upřímně řekněme, že pohřbené Julínkovy reformy směřovaly k žádoucí změně stavu. Tedy k tomu, že zdravotní pojišťovny budou agenty svých klientů ve vztahu k zdravotnickým zařízením a budou se starat, aby dostali péči v odpovídající kvalitě za odpovídající cenu.
Zdravotnická zařízení se tomu budou muset přizpůsobit. Budou muset zvažovat, který lékař nemocnici vydělává a kdo způsobuje nedbalou péčí pooperační komplikace, jež léčbu prodražují a vedou ke sporům s pojišťovnou o zaplacení péče, která by bývala nemusela být poskytnuta. Budou také muset jinak využívat drahé přístrojové vybavení, ačkoli je dosud ekonomika provozu až tak moc nepálila. Vůbec budou muset daleko důsledněji řídit své náklady, i ty na zaměstnance. A přesto některé nemocnice nepřežijí.
Prostě reformy ve zdravotnictví musejí bolet nejen farmaceutické firmy, kterým pokrátí zisky, či pacienty, jimž budou sahat do peněženek, ale i lékaře, na něž budou kladeny požadavky, s kterými se dosud nemuseli vyrovnávat ani náhodou.
Je pak docela dobře možné, že odchod lékařů do zahraničí bude pro řadu z nich nikoli nástrojem k vymáhání vyššího platu, ale naopak nutností, protože pro ně v českých špitálech nebude práce. A ti, kdo ji budou mít, se budou muset naučit jinému přístupu k práci i k pacientům, z nichž se stanou klienti přinášející do nemocnice peníze.
Ale platy lékařů samozřejmě porostou. Tedy ty základní určitě. Jenže lepší organizace práce musí nutně vést k snížení přesčasů, takže o nějaké velké přilepšení nakonec nejspíše nepůjde. A hlavně to navýšení nebude plošné, ale dosti selektivní. Už dnes poměrně vysoké rozdíly mezi mzdami na špičkových pražských klinikách a v okresních nemocnících ještě dále narostou. Z toho jistě lékařští odboráři radost mít nebudou. A mnoho lékařů také asi příliš nepotěší, že v reformovaném zdravotnictví zřejmě nebude moc prostoru pro souběh privátní praxe na plný úvazek s pracovním poměrem v nemocnici také na plný úvazek plus stovky hodin přesčasů, jak je dnes běžnou zvyklostí u mnoha doktorů.
To vše samozřejmě může platit jen za předpokladu, že se nějaká skutečná reforma bude konat. Není vůbec vyloučeno, že konflikty v koalici povedou k tak kompromisním úpravám, že půjde jen o dílčí úpravu současných poměrů, která nebude mít na efektivnost celého systému financování zdravotnictví žádný podstatný vliv. Pak ale musíme počítat s tím, že kvalita zdravotní péče bude klesat. A to především pro tu část obyvatelstva, které její příjmové poměry nedovolí čerpat nákladnou péči v privátních klinikách doma či v zahraničí.
