Kolik asi tak stála příprava onoho více jak stostránkového elaborátu, v němž se vláda pochválila, jak hezky si dva roky od parlamentních voleb vede. Peníze za něj nám mohla ušetřit, nakonec poločas odpískali voliči v eurovolbách.
Každý podobný materiál, ať by jej vytvářela jakákoli vláda, bude vždycky nějakým způsobem pokroucen, aby zadavatel vypadal hezčí, než ve skutečnosti je. Tak hluboký rozpor mezi vládní sebechválou a realitou vnímanou voliči ale čekal málokdo. Při pohledu na to, jak si vláda vedla, však není ani divu. Zůstane-li v karikaturistické zkratce po Václavu Klausovi coby premiérovi jeho výrok o špinavých penězích, stejně tak nesmazatelně se zapíše do povědomí občanů výrok Vladimíra Špidly: „Zdroje jsou.“ Spolu se spanilými jízdami po vlastech českých, kdy končící Zemanova vláda rozdávala na potkání miliardy, vytvořila ČSSD prostředí, v němž se zdálo, že konečně již tato generace bude žít v onom uspořádání, kde všem bude spravedlivě rozdělováno podle jejich potřeb. Jaké pak bylo rozčarování socánkova fanklubu, když Špidla začal po vstupu do Strakovy akademie kázat spíše „krev, pot a slzy“. Chvíli se mohlo zdát, že s nástupem mladých liberálních ekonomů do expertního týmu ministra financí to premiér a s ním celý kabinet myslí s reformami vážně. To by sice nutně přineslo úbytek tradičního voličstva, vláda se však mohla opřít o vrstvy, které si začaly nezbytnost bolestivých reforem uvědomovat. Boj o voličskou podporu prohrála ve chvíli, kdy vzdala boj o skutečné radikální reformy, a namísto toho se vrhla do vysilujících a zároveň nesrozumitelných polovičatých řešení. Výsledkem nemohlo být nakonec nic jiného než ztráta důvěryhodnosti u všech sociálních vrstev, u občanů i korporací, bez ohledu na politická znaménka. Sjednotit proti sobě odbory a podnikatelské svazy se nepovedlo ani Klausovi, ani Zemanovi. Vysvětlení vládních koryfejů, že dobrý kompromis se pozná podle toho, že je vlastně každý nespokojen, nesvědčí pouze o tom, že vláda není schopna své zboží prodat, ale rovněž o faktické bezcennosti jejích produktů. Představa, že by vláda nějakým způsobem šla do sebe a snažila se vylepšit si renomé právě tím, že své reformní úsilí zvýší, je iluzorní. Spíše se dá předpokládat, že odstředivé tendence mezi zájmy jednotlivých stran budou narůstat, a to bez ohledu na to, zda vláda vydrží ve stejném složení, anebo s nějakými kosmetickými úpravami. I když nelze Špidlovi upřít upřímnou snahu pokusit se o zcela jiné politické uspořádání, než jaké bylo dáno opoziční smlouvou, reálné důsledky z vytvoření pravolevého slepence jsou pro společnost stejně ubíjející i v případě jím vytvořené koalice. Předčasné volby, které by snad mohly přinést řešení v silnější a ideově soudržnější koalici, by tak byly nejlepším řešením. Záleží pouze na tom, zda alespoň někteří vládní politici si to dokáží uvědomit. Míč i přes prohraný poločas zůstává totiž stále na jejich straně.
