Růst čínské ekonomiky bude zřejmě nižší než dosud
Hned zkraje loňského roku upoutala Čína pozornost pozoruhodným výkonem. Čínský „šinkanzen“ vyrobený společností TRC v Tchang-šanu v provincii Che-pej dosáhl 9. ledna na trati mezi Pekingem a Šanghají rychlosti 487,3 kilometru za hodinu. Na silně protežované a oslavované vysokorychlostní železnici ČLR padl ten den světový rekord. Něco podobného se letos bude opakovat jen stěží. A to nejen z důvodu, že Ministerstvo dopravy v Pekingu již nechce takové nápady financovat. Objevila se podezření, že vysokorychlostní železnice v Číně je prodělečný a ne zcela bezpečný projekt, který je navíc spojen s korupcí.
Vesničany nedojímá
I když podobné propagandistické akce demonstrují obrovský vzestup posledních let, o rovnoměrném vývoji celé čínské společnosti nemůže být řeč. A problém není ani v tom, že značnou část technologie rychlovlaků Číňané prostě okopírovali. Věc má kořeny mnohem hlubší.
Je pravda, že v průběhu poslední dekády dosáhla Čína v mnoha oblastech pokroku, k němuž se rozvinuté země dopracovávaly několik desetiletí, ne-li déle. Hrubý domácí produkt vzrostl z méně než 10 bilionů jüanů (31 bilionů Kč) na téměř 40 bilionů jüanů (124 bilionů Kč). Říše středu se stala druhou nejsilnější globální ekonomikou a dnes disponuje také největšími devizovými rezervami na světě přesahujícími tři biliony dolarů.
Přes veškerá tato impresivní čísla však skutečností zůstává, že co do průměrného příjmu na obyvatele se Čína nachází na úrovni Jamajky a Albánie. Podle Mezinárodního měnového fondu to za rok 2010 představovalo 7544 dolarů, tedy 94. místo na světě.
Supermoderní a nablýskaná vlaková souprava uhánějící krajinou tak zdaleka nepředstavuje kompletní obrázek. Na čínském venkově stále bydlí lidé, kteří si teprve v loňském roce pořídili první ledničku, a to často díky daňovým pobídkám. Tyto farmáře podobně rychlé vlaky dvakrát nezajímají a jen stěží do některého kdy nasednou. Budou rádi, když se dočkají asfaltu na hlavní silnici v jejich vesnici. Pokud ovšem nebudou mít tu smůlu, že jim agresivní developeři z města jejich půdu násilně zaberou. Což se stalo v prosinci v jihočínském Wu-kchanu. Tamní obyvatelé se koncem loňského roku bouřili kvůli příliš nízké kompenzaci za svůj zabavený majetek. Protestovali také proti korupci místních úředníků, které si novodobí podnikatelé kvůli realizaci svých plánů jednoduše kupují.
Neklidná továrna světa
Sociální nepokoje jsou v Číně čím dál větší a častější. Koncem loňského roku se v jihočínském městě Tung-kuan domáhalo několik stovek bývalých zaměstnanců zkrachovalé továrny Bill Electronic nevyplacených mezd a dalších práv. „Vraťte nám peníze vydělané našim potem a krví,“ křičeli.
Zdaleka však nešlo o jediný protest a ani o jediný krach podniku v provincii Kuang-tun, odkud značná část produkce ještě donedávna směřovala na evropské a americké trhy. Několik tisíc zoufalých a naštvaných zaměstnanců ničilo zařízení továren a výrobky západních značek, sportovní obuví počínaje a podprsenkami konče. Tamním dělníkům dochází trpělivost. Až doposud dřeli a stáli u strojů dlouhé hodiny šest dní v týdnu a přitom dopláceli na vysokou inflaci. Teď už však nejsou ani pod hrozbou ztráty zaměstnání ochotní přistupovat na další kompromisy. V regionu, jemuž se říká „čínská továrna světa“, to podle některých odborníků nebezpečně vře. Varují, že zpomalení evropské ekonomiky a stagnace ve Spojených státech by mohly nebezpečí sociálního povstání v Číně zvýšit. Kvůli zpomalení globálních aktivit spadla čínská produkce v listopadu na nejnižší úroveň za posledních 32 měsíců.
Chce to radikální změny
V průběhu poslední finanční krize v roce 2008, kdy také klesala poptávka ze zahraničí, napumpovala centrální vláda v Pekingu do ekonomiky čtyři biliony jüanů. Chtěla za každou cenu udržet růst. Z 586 miliard dolarů vydělených na tzv. stimulační balíček šlo 263 miliard na výstavbu nových silnic, železnic, letišť a rozvodů energie. Odborníci se však shodují, že tentokrát by to chtělo hlubší strukturální reformy. A to zvláště za situace, kdy hrozí nová globální krize. Peking čelí čím dál většímu riziku spojenému s inflačními tlaky, rostoucí sociální nerovností a urbanizací a také zhoršujícímu se životnímu prostředí v některých částech země. Všichni zahraniční partneři – od Spojených států přes Evropskou unii až po mezinárodní finanční instituce – centrální vládě doporučují, aby urychleně zajistila změnu růstu založeného na masivní výrobě pro export na takový, který by táhla domácí spotřeba. Jedním z důvodů nerovnoměrného ekonomického vývoje v zemi je ale celá série nařízení nahrávajících především státním podnikům, na což doplácí tamní soukromý sektor, ale i čínské domácnosti. Stačí vzít příklad bankovního sektoru, nad nímž má v Číně stále převahu a kontrolu stát. Občan a poctivý drobný podnikatel nemají prakticky jinou možnost než si uložit své mnohdy těžce vydělané úspory do peněžních ústavů nabízejících velmi nízké zúročení. A v případě, že by si chtěl vzít půjčku, například na bydlení, nebude to mít vůbec jednoduché. Ovšem pro státní podniky, jejich manažery a zkorumpované úředníky to vůbec žádný problém nepředstavuje. Příkladem může být řada developerských projektů, jejichž prostory zůstávají poloprázdné. Přitom miliony lidí nemají stále adekvátní bydlení. Z přibližně 225 milionů čínských domácností městské populace bydlí ve svém pouze 150 milionů. Na vině je i spekulativní růst cen nemovitostí. Nad Čínou visí hrozba prasknutí realitní bubliny.
Nežádoucí jasmín
Podle Světové banky a MMF prozatím není důvod k panice. Čína by měla podle všeho i nadále pokračovat v dosavadním ekonomickém růstu i v průběhu další dekády. Nicméně dvouciferné tempo z let 2003 až 2010 je zřejmě již minulostí. Předpovědi hovoří spíše o hranici osmi procent. Růst HDP ovšem není zrovna to, co by čínské občany zajímalo nejvíce. Dnes jim mnohem více záleží na tom, aby se jejich požadavky někdo zabýval. Prozatím se tak děje spíše na úrovni provincií. Loni na jaře se Čína vyhnula větším nepokojům, k nimž došlo v řadě arabských zemí a na severu Afriky. Vše, co jen trochu zavánělo jasmínem, jenž se stal symbolem těchto změn, Peking hned v zárodku utnul. Premiér Wen Ťia-pao od té doby několikrát prohlásil, že „se Čína bez politických reforem neobejde“. „Budeme se co nejvíce snažit, abychom zajistili dokonalou demokracii a vyřešili problémy, které lidi nejvíce tíží a jež se přímo dotýkají jejich životů,“ řekl loni na podzim. Problém je ale v tom, že pojem „demokracie“ v Číně prozatím neznamená politický boj několika stran o přízeň voličů, ale spíše diskusi uvnitř vládnoucí elity. Wen Ťia-pao ostatně také zopakoval, že národ se bude držet „socialismu s čínskými rysy“.
Kontrola na webu
Peking postupuje podle vlastního scénáře reforem. A dále plánuje pětiletky. Co se týče demokratizace, spíše lze pozorovat trendy opačné. Zvýšená ostražitost pořádkových sil vůči politickému disentu či shromážděním je více patrná již od konce roku 2010, kdy byla vězněnému intelektuálovi Liou Siao-po udělena Nobelova cena míru. Pokusy o tzv. jasmínovou revoluci svolávanou přes internet situaci pouze umocnily. Opětovně stoupla kontrola internetových sítí a byrokratické překážky pro činnost zahraničních novinářů. Jedno z posledních opatření se týkalo i sítě Weibo, což je čínská verze Twitteru. Podle nových pravidel platných od poloviny prosince musí každý, kdo chce tuto síť využívat, uvést při registraci své pravé jméno a další personálie potvrzující identitu. Podle vládních úřadů byla totiž Weibo zneužívána k „šíření drbů, pomluv a poplašných zpráv“. Tato relativně menší tolerance k jakýmkoli projevům občanské nespokojenosti či nesouhlasu je spojená mimo jiné i s blížící se obměnou nejvyššího vedení ČLR. Letos končí mandát jak prezidentu Chu Ťin-tchaovi, tak i premiérovi Wen Ťia-paovi. Nástupci obou mocných mužů byli již vybráni. Novým čínským prezidentem by se měl stát nynější viceprezident Si Ťin-pching a předsedou vlády vicepremiér Li Kche-čchiang. Pokud ovšem vše půjde podle plánu. Právě proto ta nervozita v Pekingu. Strana se jednoduše snaží konsolidovat svoji vedoucí roli.
