Pochybností nad reformními kroky je snad až příliš mnoho
Trochu to vypadá, že se reformy, kvůli nimž spousta lidí volila strany dnešní vládní koalice, konečně začínají dávat do pohybu. Penzijní reforma má jasné obrysy a zatím je nikdo, dokonce ani Věci veřejné, nezpochybňují. Minulý týden prošla za čtyři sta korun amalgámových i velká část změn v českém zdravotnictví. Miroslav Kalousek má celkem jasno i v otázce přímých i nepřímých daní. Mohlo by se tedy stát, že teď stačí vše prohlasovat nyní snad trochu konsolidovanou koaliční většinou a vláda bude mít „splněno“.
Něco odpracováno asi opravdu již bude a bylo by nespravedlivé odvedenou práci zlehčovat. Ale těch pochybností nad reformními kroky je snad až příliš mnoho. Některé jsou asi dány nedostatečnou osvětou, kterou vláda opět značně podceňuje, jiné ale mají reálné opodstatnění.
Taková penzijní reforma je evidentně jakýsi půlkrok se zaškobrtnutím. Nutnost reformovat penze je dána především předpokládaným demografickým vývojem. Tedy tím, že očekávaný poměr důchodců k lidem v produktivním věku bude tak nepříznivý, že bude dramaticky klesat poměr penzí k předchozímu výdělku penzisty, nebo budou muset velmi podstatným způsobem vzrůst odvody do průběžného systému, či se dramaticky zvýší věk odchodu do penze.
Původní verzí bylo převést část systému z průběžného financování na financování kapitálové. Lidé by si od mládí spořili a od státního průběžného pilíře by jim pak stačilo méně peněz.
Reforma Nečasovy vlády sice zavádí kapitálové spoření na penzi v tzv. druhém pilíři, ale jen v symbolickém rozsahu, a navíc nepovinně. Bude to fungovat spíše jako nástroj k posílení zásluhovosti a ke zmenšení penzijního rovnostářství, demografický problém to ale neřeší. Takže se navrhuje prakticky neomezené zvyšování důchodového věku.
A současná díra v systému se srovná sjednocením sazeb DPH. Opticky je sice systém reformován tak, aby negeneroval gigantické schodky státního rozpočtu, ale ve skutečnosti zůstává řešení demografického problému otevřené. Lze čekat, že levicové vlády sice tenhle systém nebudou mít velkou vůli rušit, ale budou se snažit omezit prodlužování důchodového věku a budou zvedat zdanění na zalepení takto vznikající díry v rozpočtu. Je celkem nesporné, že dříve nebo později bude tuhle reformu nutné reformovat.
Se zdravotní reformou je to trochu jinak. Zde jde spíše o opakování již jednou provedených chyb. Zdravotnictví totiž potřebuje dvě zásadní věci. Jednak získat zdroj dalších peněz, protože už zmíněné stárnutí populace a pokrok lékařské vědy znamenají, že zdravotnictví bude stále dražší a dražší a cena péče poroste určitě rychleji než dosavadní příjmy systému financování zdravotní péče. Druhou věcí je skutečnost, že je třeba zásadně změnit postavení a odpovědnost jednotlivých součástí systému. Je třeba definovat nově vztahy pojištěnců s pojišťovnami a pojišťoven s poskytovateli péče. Pojišťovna musí být agentem pacienta a zajistit mu za nejlepší cenu tu nejlepší péči. K tomu musí být motivována a musí fungovat v nějakém konkurenčním prostředí.
Jenže naše reforma zase řeší především zdroje dalších peněz. Nebudou to platby za amalgámové plomby, bude to něco jiného. Přibudou k tomu nadstandardy a nějaké připojištění. A o tom všem se vedou plamenné diskuse a ostré politické boje. Ale to druhé je mnohem podstatnější. Změny se sice chystají, jejich končená podoba je však stále mlhavá a veřejnost opět získává dojem, že reforma zdravotnictví je jen o tom, jak odrbat chudáka občana o pár dalších stokorun.
Do toho všeho vstupuje reforma daňová, kde ministr Kalousek odvážně bojuje za zrušení výjimek a za snížení zdanění práce. A zaslouží za to ocenění. Stejně jako za jednotné inkasní místo, o němž se už také pár let jen mluví. Ale stále se nám nerýsuje, jak to dopadne, až všechno sečteme.
Kalousek dal hlavu na špalek s tím, že pokud nebude plánovaný deficit rozpočtu na příští rok pod 105 miliardami, tak skončí. To je fajn. Pořád ale nevíme, zda reformy, o nichž nyní má hlasovat sněmovna, spíše směřují k tomu, že Kalousek v úřadě zůstane, či zda spíše začne vyklízet šuplíky. A hlavně, jestli budou k dosažení kýženého cíle již přispívat moudré vládní reformy, či zase, stejně jako loni, orangutaní škrty. Řečeno slovy Petra Nečase. Teprve až se tohle uvidí, bude jasné, zda má vláda splněno a její existence má smysl. Je však otázkou, zda tahle vláda do sestavování rozpočtu vůbec vydrží.
