CHRÁNĚNÉ NÁZVY PŮVODU Jak zaujmout na nabitém trhu s potravinami? V regálech obchodů po celé Evropě najdeme stále více stejných výrobků a značek. Hlavně menší výrobci proto sázejí na jedinečnost. K popularitě jim může pomoci zápis do seznamu regionálních specialit, chráněných přímo Evropskou unií.
CHRÁNĚNÉ NÁZVY PŮVODU Jak zaujmout na nabitém trhu s potravinami? V regálech obchodů po celé Evropě najdeme stále více stejných výrobků a značek. Hlavně menší výrobci proto sázejí na jedinečnost. K popularitě jim může pomoci zápis do seznamu regionálních specialit, chráněných přímo Evropskou unií. Už se probudily také české firmy.
Zatím sedm různých regionálních specialit z České republiky získalo ochranu Evropské unie. S výjimkou budějovického piva, jehož ochranu vyjednala přímo vláda během přístupových jednání, se dalším výrobcům podařilo uspět až letos.
Systém označování tradičních výrobků z určitých zeměpisných oblastí, které se pak nesmějí vyrábět nikde jinde, vznikl v roce 1992. Unijní značka potvrzuje jedinečnost výrobku, a tedy i výhodu na trhu. Zaručuje také, že daná specialita vzniká ve vymezené zeměpisné oblasti a chrání výrobce před nekalou konkurencí. Ochranu přitom může získat buď jen jediný z nich, nebo více výrobců z daného regionu (o registraci píšeme podrobněji na straně 15).
Potravinářských výrobků, z jejichž názvu by jasně vyplývalo, že jsou vyrobeny v Česku nebo některé jeho části, je na trhu ale zatím zoufale málo. A pokud existují, nemají většinou svou identitu nějak speciálně chráněnou. Na vině je i předlistopadový režim, který dával přednost uniformitě před individualitou. Úspěšná ochrana zavedených značek a především budování image nových, zejména regionálních značek je tak obrovskou výzvou pro tuzemské potravinářství.
NEBYLA TO PRIORITA
Proč se na první větší české úspěchy při registračním procesu čekalo až do letošního roku? Podle ředitele Potravinářské komory Miroslava Koberny nemělo ministerstvo zemědělství do současné doby registraci ochranných značek potravin mezi prioritami. Také proto celou záležitost podceňovali i sami výrobci.
Žádoucí impulz nepřinesly ani podmínky vyjednané před vstupem České republiky do Evropské unie. „Tehdejší vedení ministerstva odvedlo v tomto směru skutečně zoufalou práci. V Evropské unii tak patříme mezi země s nejmenším počtem registrovaných ochranných značek. Kvůli tomu nemohou naše podniky využívat evropské fondy určené právě pro propagaci takových výrobků. Teď o to sice budou mnozí žádat, ovšem za nesrovnatelně těžších podmínek, než by mohli dříve,“ říká Koberna.
Oproti době před vstupem do Evropské unie se totiž jednak zpřísnily některé nároky na bezpečnost a identifikaci potravin, zejména se ale rozšířil počet zemí, které musí podle unijních pravidel s udělením ochranného označení souhlasit. Zatímco při vstupu to bylo patnáct států, nyní jich je 27.
Srovnatelně velké Portugalsko nebo Řecko mají na seznamu mnohem více značek (tabulku přinášíme na straně 14), na druhou stranu Česko je úspěšnější než například Dánsko, Belgie či Nizozemí. A premiantem mezi novými členskými státy - vždyť třeba Polsku se podařilo získat první ochrannou známku teprve letos v červnu. Registraci dalšího produktu - ovčího sýra oštěpek - zatím brání spory se Slovenskem.
JEDNODUŠŠÍ PODMÍNKY PRO MENŠÍ FIRMY Podle bývalého místopředsedy zemědělského výboru Poslanecké sněmovny Jaroslava Pešána je na vině i nedostatečná aktivita malých výrobců potravinářských specialit. Ti prý tvrdí, že je obtížné plnit stávající technologické, hygienické a bezpečnostní standardy kladené EU na výrobu potravin. Jenže Unie rozlišuje mezi malými a velkými výrobci. Lokální producenti zásobující místní trh nebo prodávající produkty takzvaně „ze dvora“ mají oproti průmyslovým výrobcům podmínky jednodušší. „Základní podmínky pro menší výrobce jsou v Česku a Unii v podstatě srovnatelné,“ konstatuje bývalý místopředseda zemědělského výrobu poslanecké sněmovny Jaroslav Pešán.
Obavy tuzemských místních výrobců tedy nejsou opodstatněné. Zdá se, že za neochotou vyrábět specifické potravinářské produkty je buď nedostatek informací, nebo i pohodlnost. Podle Pešána přitom představují takoví výrobci žádoucí zpestření trhu, zvyšují turistickou atraktivitu místa a produkce specifických místních výrobků je i cestou, jak na trhu potravin ekonomicky přežít. „Navíc některé produkty nelze vyrobit velkovýrobní technologií. Proto je velmi žádoucí podporovat vznik a existenci menších místních výrobců,“ tvrdí Pešán.
Problém je, že se tak dosud neděje ani na celostátní úrovni, ani na úrovni krajů - regionů. Regiony se totiž dosud do finanční podpory a propagace svých výrobců téměř nezapojily.
ZNAČEK JE VÍC
Opticky nejviditelnějším projektem prezentujícím identitu české potravinářské produkce na národní úrovni tak zůstává označení Klasa. Nejde však o ochranné označení ve smyslu evropských ochranných značek. Navíc má udělování Klasy od letošního roku změněná pravidla - mimo jiné ji mohou získat i zahraniční výrobky. Tím se dosavadní význam značky, upozorňující právě na kvalitní tuzemské potraviny, poněkud ztrácí. (Podrobně jsme se změnám kolem značky Klasa věnovali v předchozích číslech Profitu.)
Spotřebitelé postupně získávají další „vodítka“. Přibývají například soutěže kvality potravin v různých krajích. Jejich vítězové mají obvykle právo umístit na obaly výrobků získané ocenění. Podle Koberny jsou takové soutěže určitě přínosem. „Jenže to, že někdo dostane například Perlu Zlínska, bohužel marketingově nic neznamená,“ dodává. V prezentaci regionálních potravinářských produktů navíc chybí ucelená koncepce. To by se ale mělo měnit - k celkové koordinaci vyzval nedávno ostatní regiony Liberecký kraj.
Každopádně, systémově jsou v současné době nejdál v budování image potravinářských výrobků ekologičtí zemědělci. Nejenže existuje příslušné ochranné označení ekoproduktů na tuzemské úrovni (celkem již známá zelenobílá „zebra“ v polokruhu), ale ekoprodukty mají specifická loga i na evropské úrovni platná pro všechny členské státy.
TYPY OCHRANNÉHO OZNAČENÍ
Chráněné zeměpisné označení (Protected Geographical Indication - PGI)
Chráněné označení původu (Protected Designation of Origin - PDO)
Tradiční zaručená specialita (Tradicional Speciality Guaranteed - TSG)
| Kdo už drží ochranné známky LOMNICKÉ SUCHARYS výrobou sucharů začala před přibližně dvěma sty lety firma Jína z Lomnice nad Popelkou. Noví vlastníci v roce 1992 výrobu zastavili, ale drobní výrobci v regionu ji pak úspěšně obnovili. Lomnické suchary se pečou dvakrát, a před druhým pečením se obalí v moučkovém cukru, čímž se od obyčejných sucharů na první pohled liší. Existují desítky receptur a mnoho příchutí - například mandlová, oříšková či arašídová. KARLOVARSKÝ SUCHAR Karlovarský suchar se vyrábí v lázeňském městě a jeho okolí stejným postupem desítky let. Spolu s tamějšími oplatkami patří k nejznámějším místním výrobkům. Tradiční pečivo, které je často součástí dietních jídelníčků, má typickou a nezaměnitelnou chuť, neboť součástí těsta je karlovarská vřídelní voda a vřídelní sůl. ŠTRAMBERSKÉ UŠI Štramberské uši jsou speciální pekařský výrobek, který se vyrábí podle historicky zachované receptury. Těsto je váleno nebo lito do kruhového tvaru a po upečení je stáčeno do tvaru kornoutu, který vytváří zjednodušenou napodobeninu lidského ucha. Tradiční pečená pochoutka ze severomoravského Štramberka na Novojičínsku je charakteristická vyváženou vůní medu a koření (skořice, anýz, hřebíček a badyán). Název štramberské uši mohou nyní používat pouze výrobci kornoutových perníků z městečka Štramberk. POHOŘELICKÝ KAPR Tradiční ryba z rybníků v okolí Znojma. Živí se především organismy a rostlinami, které se přirozeně v rybnících vyskytují, nejde tedy o průmyslový odchov. Pohořelický kapr proto dorůstá pomaleji, tři až čtyři roky. Vyniká svalovinou pevné konzistence růžové až červené barvy, čerstvé rybí vůně s obzvláště jemnou typickou rybí chutí. Jde v zásadě o čistý biologický produkt, neboť jeho chov je založen na využívání přirozené produkce rybníků v kombinaci s přikrmováním celými obilovinami. HOŘICKÉ TRUBIČKYTrubičky stočené ze dvou sladkých oplatek se specifickou skořicovou chutí mají tradici dlouhou téměř dvě století. Podle legendy se recept do Hořic dostal v roce 1812 od kuchaře Napoleonovy armády, která se vracela z tažení do Ruska. O známost trubiček se postaral na přelomu 19. a 20. století podnikavý cukrář Karel Kofránek. Výrobu trubiček zdokonalil a pronikl s nimi do celého světa -jeho trubičky se prodávaly v Anglii, Německu, USA i v Šanghaji. V roce 1949 stát výrobnu znárodnil. Rozvoj výroby trubiček pak nastal po roce 1989. BUDĚJOVICKÉ PIVO, ČESKOBUDĚJOVICKÉ PIVO, BUDĚJOVICKÝ MĚŠŤANSKÝ VAR Jde o tři ochranná označení vyjednaná už při vstupu Česka do Unie na základě historických tradic dnešního Budějovického měšťanského pivovaru. Budějovické pivo z měšťanského pivovaru se v oficiálních pramenech nazývalo již roku 1802 Budweiser Bier podle úředního názvu místa původu výrobku, měšťanský pivovar je proto nejstarším uživatelem tohoto obchodního označení na světě. K registraci ochranných známek pivovaru došlo poprvé v roce 1882, v letech 1948 až 1989 ale většinu průmyslových práv pivovar ztratil ve prospěch Budějovického Budvaru. ŽATECKÝ CHMEL Základem jedinečnosti žateckého chmele jsou přírodní podmínky v žatecké chmelařské oblasti. Od severozápadu je chráněna Krušnými horami, Doupovskými vrchy a Českým středohořím, jež vytvářejí takzvaný dešťový stín. Vedle klimatických podmínek má na kvalitu chmele vliv i půda v této lokalitě. Žatecký chmel se pěstuje na Lounsku, Rakovnicku, Chomutovsku, Kladensku, Plzeňsku a Rokycansku přes 1000 let. Jako žatecký chmel, jemně hořký s ušlechtilým aroma, se může označovat jen devět klonů s registrací od roku 1941 do roku 1993. |
