Minulý týden vláda schválila novelu zákona o rozpočtovém určení daní. Podle této novely by si mohly kraje ukrojit ze současného koláče daní daleko více, než je tomu doposud. Zatím se totiž mezi ně rozdělilo pouhých 3,1 % daňového výnosu, což je 13 miliard korun.
To je ovšem značně málo z hlediska přechodu kompetencí, které na kraje přešly v důsledku II. fáze reformy veřejné správy. Kočkopes zvaný veřejná správa celý tento proces navíc ještě znesnadňuje . Se spojením samosprávné části s výkonem státní správy v přenesené působnosti totiž souvisí idvojí způsob financování. Část prostředků tak kraje získávají z cílených dotací, které musí být vynaloženy na konkrétní účel, část už zmíněným daňovým přerozdělením. Kam až může dvojí způsob financování dojít, můžeme si ukázat na absurdním případě. Dejme tomu, že krajské zastupitelstvo bude jednat o obsazení funkce ředitele školy. To patří do výkonu státní správy. Jako další bod pak bude probírat svůj jednací řád. Teoreticky by měli zastupitelé platit faktury za teplo a elektřinu v prvním případě z dotace, v druhém ze sdílených daní. Problém regionálního rozvoje je ovšem dnes spjat i s dotacemi ze strukturálních fondů. Zkušenosti ukazují, že jejich využití je do značné míry rozdílné. Stačí se podívat na případ Irska na straně jedné, a Řecka na straně druhé. Irský zázrak by se nekonal, pokud by nebyl zároveň provázen rapidním snížením daní. Nejde však jen o celostátní daně. V USA, ale i v některých evropských zemích se ukazují výhody daní lokálních. Dotace ve svém principu - a je jedno na které úrovni rozdělované - jsou demotivující a korumpující. Naopak, lokální daňovou politikou může regionální vláda povzbudit hospodářský růst. A především nastavit takové sazby, které jsou pro ekonomiku regionu optimální. Občané, ale i firmy v rámci národního státu pak mají možnost vybrat si své sídlo podle toho, zda dávají přednost vyššímu komfortu veřejných služeb a tím pádem vyšším daním, či naopak. Zkušenosti navíc ukazují, že efektivita služeb, které veřejná korporace poskytuje, roste úměrně tomu, čím blíže jsou vybrané daně občanovi. I to je tedy plus lokálních daní. Bohužel, kromě pravicových think tanků, jako je Liberální institut či Centrum pro ekonomii a politiku, se včetně politických stran nikdo této problematice nevěnuje. Dostat ji do povědomí celostátních reprezentací tak bude zřejmě až úkolem našich „krajánků“.
