Nová pravidla EU pro finanční sektor nebudou pro Českou republiku výhodná
Známý bonmot říká, že zdravotnictví nemůže být nikdy zároveň levné, kvalitní a všem dostupné. Vždy jen libovolné dva z těchto tří cílů je možné dosáhnout najednou bez vzniku nevyhnutelných a přitom neřešitelných pastí typu nedostatku financí, nekvalitní péče o pacienta či čekacích listin a dalších znaků omezené dostupnosti zdravotních služeb. Je dobré si uvědomit, že v podobném omezení tří simultánně nedosažitelných cílů se pohybuje i finanční sektor. Všichni by totiž chtěli, aby byl dokonale efektivní a prorůstový, zároveň pro střadatele a investory dokonale bezpečný a přitom navíc bez morálního hazardu, který bývá zkratkou k nákladným záchranám z veřejných rozpočtů. Smutná zpráva je, že takového ideálního stavu světa nelze dosáhnout. Pokoušet se o to je stejné jako s kvadraturou kruhu. Jako v převážně veřejném zdravotnictví se i v převážně soukromém finančním sektoru v praxi snažíme pouze najít mezi všemi principy smysluplnou, a v daném časoprostoru udržitelnou rovnováhu a zaplatit za to rozumnou cenu.
Zastřená pravda
Finanční krize znamená hledání rovnováhy nové. Základní otázka zní, zda debata – zejména v EU a částečně i v USA – dává naději na nalezení lepší rovnováhy mezi uvedenými vrcholy trojúhelníku v budoucnu. Druhou zásadní otázkou je, zda taková „nová rovnováha“ bude vhodná a výhodná pro Českou republiku. Obávám se, že odpověď na obě otázky zní: spíše ne. Jedním z důvodů mé skepse je to, že si často zejména v evropských debatách neříkáme pravdu, bez níž ono hledání nedává valný smysl. Tedy že finanční zprostředkování bylo, je a vždy bude zatíženo problémy asymetrické informace a rizika. Zcela vyloučit riziko znamená také zničit podstatu finančního zprostředkování. Nelze slibovat, že nová pravidla jednou provždy vyřeší trilema uvedené výše, že jednou provždy zabrání krizím a jednou provždy zabrání záchranným operacím ze strany vlád. Nedokážeme víc než posílit některý princip a zaplatit za to oslabením principu jiného. Mimoto je stále potřeba připomínat, že bankovnictví ve vyspělém světě bylo i před krizí jedním z nejregulovanějších odvětví vůbec, a že mnohem podstatnější pro otázky stability finančních systémů jsou zřejmě hospodářské politiky vlád a centrálních bank než konkrétní mikromanagement finančních institucí. Tento pohled si ovšem v EU stále zapovídáme.
Nákladná ochrana
Kam se tedy ona rovnováha posunuje? Zdá se, že směrem k takové podobě finančního sektoru, který bude mít trochu více onoho bezpečí pro konečné střadatele. Zaplatíme však za to nemalou cenu v podobě růstu ceny finančních služeb, ztráty výnosnosti finančního sektoru a jeho atraktivity pro investory, menší dostupnosti úvěrů pro reálnou ekonomiku či dodatečných regulatorních nákladů pro sektor a tudíž též celou ekonomiku. Obecně tedy bude cenou za větší ochranu klientů ztráta efektivity finančního zprostředkování. Nelze vyloučit ani rozrůstání šedého, neoficiálního systému finančního zprostředkování. Paradoxně to navíc nemusí znamenat dlouhodobě menší morální hazard v systému, ale naopak vyšší nepřiznanou roli státu ve finančním sektoru, který bude více a více brán jako poskytovatel veřejných, nejen čistě soukromých statků. Podle toho se bude zřejmě chovat. Taková „nová rovnováha“ je sice možná, ale pro Českou republiku dle mého nevýhodná. Přestože její finanční sektor nebyl alespoň do této chvíle ani příčinou ani obětí krize, bude obětí změny pravidel, která určují do značné míry ty země, které tuto „novou rovnováhu“ pod tlakem vlastních potíží vytvářejí a v rámci EU ji mají sílu vnutit všem. Česká republika bude příjemcem reakce, aniž zažila akci. „Nová rovnováha“ znamená umělé brzdění rozvoje finančního sektoru a jeho záměrné „škrcení“ v mnoha zemích, které k tomu cítí důvod. To je velmi nevýhodné pro náš finanční sektor, který má stále aktiva pohodlně kryta dlouhodobými zdroji, a nikoli krátkodobými, mizivý objem toxických aktiv, konzervativní nabídkovou i poptávkovou stranu trhu a který nenarostl do násobných výšin vzhledem k domácímu HDP. Ve všech těchto charakteristikách se naše země podobá více třeba Kanadě než průměrné západní zemi EU. Přesto je a bude často v pozici příjemce pravidel – zejména na úrovni EU – a nemůže se tomuto tlaku docela vyhnout.
Nafouknutá regulace
Je přitom zajímavé sledovat, že bubliny nevznikají jen na finančním trhu, ale i sama regulatorika má tendenci vytvářet bubliny a jednu z nich právě zažíváme. Díky ní už jsme inkasovali vznik nových panevropských dohledových agentur, které máločemu pomohou, zato mnohé zkomplikují. Historie koneckonců přesvědčivě ukazuje, že výsledkem každé krize je vznik nových a již nezrušitelných národních či nadnárodních institucí, čili jen opakujeme chyby minulosti. Inkasovali jsme poměrně absurdní pravidla pro odměňování ve finančním sektoru, která se nahrubo psala na fóru G20, kterého se ČR ani neúčastní. Inkasovali jsme úpravy pojištění vkladů, které spíše zvyšují morální hazard u klientů bank a vytvářejí dodatečné náklady. Dobře že přísnější basilejská pravidla pro kapitál a likviditu, jejichž příprava též proběhla bez účasti ČR, alespoň vykazují známky rozumu a odbornosti, nikoli regulatorního přestřelení. Ovšem i tak je v EU na cestě řada nových pravidel. Od krizového řízení přes nové úvahy o zdaňování finančního sektoru až po další změny státního pojištění koncových klientů. Dokonce už nejen v bankách.
Bojovat za výjimky
Pro Českou republiku vzniká otázka, jak se má postavit k takové regulatorní bublině, kterou nenafukuje ani nemůže příliš ovlivnit. Mám osobně za to, že stejně jako v případě úspěšné výjimky ze zavedené bankovní daně, kterou si ČR vymohla, je nejen možné, ale dokonce vhodné hledat výjimky z mnoha návrhů, které se na úrovni EU objeví. Výjimka není sprosté slovo, jen uznání faktu, že stav a potřeby jedné země v EU nemusejí být totožné s jinými. Země s rozvráceným finančním sektorem na západ od nás se naopak své zájmy nerozpakují prosazovat velmi silně. Chce to jen nebrat příliš vážně hlasy těch doma i venku, kteří se budou snažit vytvořit zdání, že kvůli výjimkování má mít ČR jakési výčitky svědomí. Není k nim žádný důvod. Jak opakovaně upozorňuji, že zejména v evropských diskusích je třeba bedlivě bojovat za domácí pozice hned od prvopočátku. Obrazně řečeno jde o to hlídat vlak hned při výjezdu z první stanice a v případě, že míří špatným směrem, do něj raději ani nenastupovat. V páté či šesté stanici se již rozjetý vlak do výchozí stanice vrátit nedá. To koneckonců ukazuje případ fotovoltaiky, kde jsme dnes v takové možná až desáté stanici a vlak už lze jen těžko vrátit zpět. Podobné „fotovoltaiky“, které přinesou své bolestné důsledky až za léta, vznikají ve finančním sektoru EU právě teď.
