Někdy je to emocionálně náročné. Vybírat dobrovolníky bylo třeba pečlivě. Aby si tady potvrdili teorii, podle které měla virtuální realita pomoct s křečemi lidí upoutaných na vozík, zvolila fyzioterapeutka přísná kritéria. Lidé museli být ochrnutí alespoň pět let a zároveň naprosto smíření se skutečností, že to tak zůstane. Jakmile si totiž sundají speciální brýle, není výjimkou, že se rozpláčou. Mozek jim říkal, že chodili. Teď už to tak zase není.
Jde o jednu ze součástí projektu VR Vitalis, rehabilitaci ve velmi specifickém, doslova neskutečném prostředí. Místa vytvořená programátory v počítači mají v tomto případě přesvědčit hlavu o tom, že se nohy pohybují, a ulevit tak od bolestí vzniklých nepřirozeným držením ochrnuté končetiny. Stačí třeba virtuálně chodit po parku a sbírat houby. Nakolik je prostředí v technickém slova smyslu propracované, přitom vůbec není důležité.
Pohybovat se je možné také po horách nad mořem. Nebo se dokonce ocitnout mezi hvězdami ve vesmíru. „Kolega vzal fotografie z Hubbleova dalekohledu a dokreslil hvězdy, aby doplnil dojem 3D prostoru. Stojíte na třímetrové plošině. Můžete se podívat dolů. Kdo má odvahu, může i vykročit. Ale to zvládne málokdo,“ popisuje Jana Trdá, spoluzakladatelka a ostravské společnosti Virtual Real Life (VR Life), která VR Vitalis spustila.
Právě o takovou zkušenost tu jde. Lidé se i přes uvědomění si toho, že stojí v běžné místnosti, zdráhají udělat krok do neznáma. Lidský mozek takové zážitky zpracovává jako opravdové. VR Life na tomto faktu začalo stavět produkty, které můžou významně zpřístupnit a zrychlit některé fyzioterapeutické postupy a obecně rehabilitaci. A především ji zefektivnit.
„Pacienti se v nemocnici necítí úplně psychicky v pohodě. Pokud mají rehabilitovat po zákroku, ty jsou bolestivé a oni i přes bolest musí alespoň částečně rozcvičovat končetiny. Bolest je stupňovaná subjektivním dojmem, který si vytváříme. Zajímavé prostředí takové negativní vjemy potlačí,“ vysvětluje Trdá. Silný zážitek z toho, že se člověk ocitne mezi hvězdami, může přehlušit pocity bolesti. Změna prostředí jako taková zas pomáhá psychice. I ta významně ovlivňuje celou rehabilitaci.
VR Vitalis zaujal pacienty, fyzioterapeuty, ale i odborníky na technologie a obchod. Projekt se dostal do akceleračního projektu Laboratoř Nadace Vodafone i mezi 12 finalistů soutěže Nápad roku, a když informace o něm začaly pronikat mezi lidi, přáli si ho vyzkoušet. Co nejdřív, přestože firma samotná něco takového ještě nechystala.
„Prodej produktu přišel trochu nečekaně. Když o nás natočili rozhovor, začali nám lidi volat, že chtějí takovou rehabilitaci vyzkoušet. Ale my jsme to ještě vůbec neměli připravené na prodej! Začali jsme tak rychle připravovat alespoň light verzi, která už by mohla jít ke klientům. Upravili byznysplán. A vydali rehabilitační VR Vitalis o půl roku dřív, než jsme si původně mysleli,“ popisuje Trdá.
Po růstu čekání
Jana Trdá podniká už roky. Před lety se zaměřovala na metodiku vzdělávání a napadlo ji využít virtuální realitu. „Málokdo o ní tehdy slyšel. Všichni mi říkali, že jsem se zbláznila,“ vzpomíná.
Sama s ní tak nezačala, dokud před třemi lety nenašla pro projekt spolupracovníky. Firmu zaměřenou na produkty pro další společnosti nakonec zakládala se dvěma dalšími lidmi. Postupně se však jejich počet snižoval a dnes ji řídí spolu s dcerou původního spoluzakladatele Denisou Kulhavou.
Společnost VR Life se zaměřila na produkty ve virtuální realitě na klíč, a zákazníci se postupně začali nabalovat. VR Life připravila projekty pro Continental (dnes už Vitesco Technologies) nebo českou pobočku největšího severoevropského dodavatele IT služeb Tieto. „IT firma, která má 2000 IT pracovníků v budově, si objednala produkt od začínajícího startupu,“ usmívá se Trdá. Mezi klienty přibyla třeba i Fakulta umění na Ostravské univerzitě nebo tamní Galerie výtvarného umění – dohromady zhruba 15 firem a organizací, které ve virtuální realitě testují zručnost svých zaměstnanců nebo vytvářejí galerie a konkrétní výstavy.
Ve druhém roce fungování se společnost se čtyřmi stálými zaměstnanci a dalšími externími spolupracovníky dostala na obrat zhruba dva miliony korun. Loni už mířila na něco mezi pěti a šesti miliony. Razantně ji však přibrzdila pandemie. Nemožnost představovat firmám výhody virtuální reality „naživo“ s brýlemi na hlavě a vysvětlovat, co všechno je tu možné, vrátila obrat na úroveň předchozího roku.
„Obchody jsme měli předjednané nebo rovnou zasmluvněné, ale rozhodli jsme se, že budeme raději čekat. Dlouho nám trvalo, než jsme klienty začali přesvědčovat. Kdo na hlavě neměl zařízení pro virtuální realitu, nedokáže si představit její možnosti,“ popisuje podnikatelka.
Sama si ovšem potenciál této technologie uvědomila, když měl její manžel rehabilitovat po operaci ramene. Rehabilitace byla dostupná až po týdnech, i když lékaři zdůrazňovali, že je třeba s ní začít co nejdříve. A ukázalo se, že je to normální stav.
Virtuální realita umožňuje lidem upoutaným na vozík chodit třeba po parku a sbírat houby. Foto: VR LifeVirtuální realita by přitom byla k dispozici kdykoliv a kdekoliv. Nikdo ji však pro tento účel nevyužíval. Pro představu se nadchla Trdá, Kulhavá i celý tým. Rozhodli se připravit projekt, který nakonec získal název VR Vitalis. Měl vyhovět i žádosti studentky fyzioterapie, která chtěla vyzkoušet virtuální realitu pro zmíněné bolesti ochrnutých lidí.
VR Vitalis nakonec manželovi Trdé od začátku nepomohl – vytvořit jej trvalo ještě měsíce. Začal si však žít svým životem. Postupně zaujal fyzioterapeuty, vozíčkáře i rehabilitační zařízení.
Dnes je možné jej vyzkoušet v karvinských lázních Darkov. Už dřívější klient firmy rehabilitaci ve virtuální realitě nejen zařadil do svých služeb, ale ukázku se dokonce rozhodl odvézt na letošní Expo 2020.
Simulaci pro pomoc s rozhýbáním těla si zatím vyzkoušelo přes 200 lidí. „Jsme stále v pilotním testování, produkt je ve vývoji. A lidé nám stále posílají nějaké návrhy, co bychom mohli ještě udělat,“ usmívá se Trdá.
Ohnout fyziku
Ti, kteří potřebují rozhýbat klouby rukou, si mohou zvolit malování. Podle rozsahu rukou se ve virtuálním prostoru vytvoří obraz a úkolem člověka je ho obtáhnout. Pokud to udělá dobře, „nakreslená“ linie získá duhovou barvu. Když se podaří napodobit tvar objektu celý, zalije ho vodotrysk hvězdiček.
Podle Trdé i s jednoduchými odměnami touha pacientů splnit úkol roste, i kdyby to bylo podvědomě. Pacienti se soustředí na úkol, a ne na samotný pohyb nebo dokonce bolest. Provedení cvičení je tak kvalitnější.
Pro rozpohybování zápěstí slouží skládání kostiček, hra, kterou znají především malé děti. „Musíte každou vzít, přitáhnout ji k sobě, otočit a dát na správné místo,“ ukazuje Trdá. „Když skládáte obrázek, ani vám nepřijde, že je to bolestivé. Snažíte se ho dokončit. A pak další. Vydržíte mnohem déle,“ doplňuje.
Vedle prostředí a her zaměřených na pohyb přišel projekt VR Vitalis s meditací, o kterou si přímo řekli klienti firmy, tedy rehabilitační zařízení. Mezi pacienty, kteří virtuální prostředí můžou využívat, totiž patří psychicky labilnější nebo i postižení lidé, kteří potřebují před cvičením nebo po něm zklidnit. A pět až deset minut ve virtuální realitě to zařídí. „I pro děti by to bylo velmi užitečné, zvlášť, pokud jsou hyperaktivnější,“ mluví podnikatelka o dalších plánovaných pacientech.
Zatím se VR Vitalis soustředí na dospělé, ale firmu už oslovilo i rehabilitační zařízení specializující se na děti po mozkové obrně. Virtuální realitu si vyzkoušeli, a teď se tak v Ostravě budou přidávat dětské motivy.
Dalším cílem je vylepšit interakci s fyzioterapeutem. Ten zatím může na tabletu či monitoru sledovat to, co vidí pacient. Do budoucna by do jeho prostředí ale mohl aktivně zasahovat, například měnit obtížnost. A mít k dispozici statistiku z tohoto i předchozích sezení.
Kromě toho je třeba přizpůsobovat se také různým typům znevýhodnění. Původní projekt počítal s tím, že člověk s brýlemi na virtuální realitu bude buď stát, nebo sedět. Jenže při testování pacientů Trdá a její tým zjistili, že na nemocničním lůžku člověk není ani v jedné z těchto poloh. Tady se leží, ale jen částečně. Z pololehu přitom není možné dosáhnout na některé ovládací prvky.
„Teď řešíme i polohu plně ležícího pacienta. Náš programátor nám na to řekl, že bude muset otočit celou fyziku, aby to pro pacienta nepůsobilo divně. Nevím úplně přesně, co tím myslí. Ale když je to třeba, ať otočí fyziku,“ usmívá se Trdá.
