Případ režiséra Larse von Triera, který se na festivalu v Cannes vyznal ze svých sympatií k Adolfu Hitlerovi, dokládá víc než jen odvěkou touhu umělců burcovat svými nekonvenčními názory tzv. slušnou společnost. Vždy bylo dost perverzních podivínů, kteří pro masového vraha měli více pochopení než pro jeho oběti. Tím, že tento případ dobře zapadá do celé řady obdobných výroků či široce medializovaných excesů, dostáváme na srozuměnou, že žijeme v době prolomení nejzákladnějších civilizačních zábran. Možným a do jisté míry společensky přijatelným se stává prakticky všechno, od obdivu k násilí, přes hlásání rasové a třídní nenávisti a propagaci „alternativních“ historických teorií, až po oprášení středověkých mýtů. Máme co dělat s všeobecným krachem mravních základů – liberalismu, snášenlivosti, respektu k lidské osobnosti a jejím právům, respektu k jiným kulturám a konfesím, umírněnosti v soudech a činech, mezilidské solidarity – které poválečné lidstvo vážně pokládalo za konceptuální východisko současné globalizace.
Soubor těchto hodnot nevznikl zbůhdarma a nikdy nebyl výpotkem planého rozumování o Dobru a Zlu. Utvořil se coby reakce na celoplanetární morální otřes, jenž lidstvo prožilo, když se tváří v tvář setkalo s krvavou hekatombou 40. let a především s ideologií nacismu, jež vyznávala jako nejvyšší hodnoty rasismus, antisemitismus, národní sobectví, násilí a vědomý antihumanismus. Prostý pohled na tento nectnostný seznam prozrazuje, že poválečné ideály vítězů nad nacismem byly důsledným opakem lidožroutských ideálů nacistického Německa. Zodpovězena nebyla jen jedna, zato kruciální otázka: Jak sladit tato bohulibá předsevzetí s hospodářskými a geopolitickými zájmy států? Dnešní generace si již nepamatují, jaké překážky a protivenství musela překonávat nová morálka, která čistě teoreticky měla sjednotit lidstvo na principech humanismu. Nárazová dekolonizace Afriky v 60. letech vypadala jako logický důsledek nového myšlení, leč záhy se ukázalo, že ďábel, jako vždy, vězí v detailech. Typ mentality, jenž měl být definitivně pohřben pod hroudou „univerzálních hodnot“, byl dobře pohnojen a jen čekal ve skrytu na svůj čas.
Pojmy jako svoboda slova a názorů, lidská práva, tolerance, politická korektnost se časem značně vyprázdnily. Vrchu nabyla pravda stará jako svět sám: každá bohulibá idea dotažená k absurditě degraduje v pravý opak. Začíná být patrno, že ani demokracie, ani politická korektnost, ani povinná snášenlivost nejsou s to zabránit hromadným recidivám xenofobie. Většina demokratických společností bez velkých výčitek svědomí přijímá cynickou demagogii, kterou jejich stát ospravedlňuje vlastní sobecké chování. Všichni dávno pochopili a jen se zdráhají říct nahlas, že globalizace nevedla a objektivně ani nemohla vést k dodržování alespoň základního mravního kódu v mezinárodních vztazích. Ba co hůře tento proces povýšil pokrytectví na nejrozšířenější způsob chování nejen vůči cizí, ale také vůči vlastní veřejnosti.
Na jedné straně se západní lídři ohánějí nesmyslným žebříčkem organizace Human Rights Watch, aby si odbyli povinnost vytknout některým státům pošlapávání lidských práv. Na straně druhé si nikdy netroufnou proti silným nebo důležitým hráčům, jako jsou Rusko, Čína, Pákistán nebo třeba Saúdská Arábie, uplatnit i ty nejmírnější sankce, které tak pohotově a zásadově používají proti malým a slabým „štvancům“. Při bližším ohledání se za starostí o kvalitu místní demokracie zhusta skrývá především zájem o prospěch vlastních hospodářských subjektů. Způsob, jakým západní společnosti reagují na totální znemravnění světové politiky, prozrazuje, že veškeré morální postuláty jim v lepším případě slouží jako fíkový list. Poukaz na to, že jiní postupují s ještě větším cynismem než oni sami, jim umožňuje pěstovat pocit vlastní mravní bezúhonnosti. Naděje na lepší a morálnější svět nám před očima zachází na úbytě. Globalizace paradoxně vrátila lidstvo k národním fantasům a předsudkům, které ho vrhají zpět, někam do poloviny minulého století. Nemůže trvat dlouho, než občané odhodí fíkový lístek univerzálních hodnot a začnou se chovat se stejným zvlčilým cynismem, jak to činí vrchnost. Vlastně už začínají.
