Japonci se po více než tisíc let oblékali do pevně konvencionalizovaného oděvu – kimona. Kimono ostatně znamená to, co si beru na sebe (ki - oblékat, mono - věc). Během tří čtyř generací je ale dokázali zaměnit za „západní“ styl oblékání tak dokonale, že dnes již kimona, dříve předávaná z generace na generaci, nejenže nevlastní, ale nedokážou je ani obléct, ani složit.
Byli to muži, kdo začal přejímat západní obleky, Japonky masově až po druhé světové válce. Ostatně i dnes potkáte v kimonu spíš ženu, muže jen výjimečně – třeba na šintoistickém svatebním obřadu.
Japonci ale dávno nejsou odkázáni na evropské návrháře. Vytvořili vlastní systém módy: přejali sice typy západního oděvu, ale sami si určili jeho sociální význam.
Stejně jako bylo možné podle materiálu a vzoru kimona určit sociální a rodové postavení jeho majitele v minulosti, přečtete podle oblečení i moderního Japonce. Funguje to, protože sociální rozvrstvení je v Japonsku markantnější než u nás. A také proto, že – slovy politologa a odborníka na Japonsko Jiřího Holuba – se v Japonsku na každý módní trend chytí pár milionů lidí. Dlouho jsem si třeba myslela, že tlusté bílé podkolenky, které přetékají shrnuté školačkám přes rozšlapané mokasíny, jsou jakousi zvrhlou součástí japonské školní uniformy. Nejsou. Ve škole jsou megapodkolenky zakázané. Jakmile ale středoškolačky opustí budovu, vyrolují sukni nahoru, natáhnou tlusté ponožky, srolují je dolů, horní okraj přilepí k noze speciálním lepidlem, vytočí nohy do „o“ a Japonci se dostávají do varu. Hlavně ti starší.
Středoškolákům a vysokoškolákům je (kromě školních uniforem) povoleno, nebo spíše přikázáno téměř vše. Kdo nemá výrazně odbarvené, natupírované nebo rozcuchané vlasy a extravagantní oblečení, jako by nebyl. A komu se pod tímhle popisem vybaví maximálně evropská ikona mladistvého odporu Diesel, ať si je jist, že to je pouze slabý odvar. Těžko se vysvětluje, že vyhublý Kengo Kato v obtažených bokovkách s barevnou košilí a mušími brýlemi je respektovaný art director, který mimo jiné radí jiným, co si mají vzít na sebe. A není homosexuál.
Japonci mají svoje módní návrháře a sami si určují, kdo bude jejich módní ikonou. Určitě nejvýraznější postavou je dnes již „důchodce“ Isei Mijake, jehož módní impérium ale nastoluje trendy pod vedením zkušených žáků dál. Ze všech nových technologických a designérských lahůdek, které nám tento drobný Japonec předal, jmenujme alespoň úplně jiný pohled na známou techniku plisování - založil jím samostatný label Pleats, please. Mnozí začali kopírovat, ale Mijakeho styl a barevnost jsou nezaměnitelné. Yošiki Hišinuma obohatil jeho myšlenku o tradiční prvek plisování pomocí nabírání látky, který se používal například na hedvábné šálky obidžime, součást kimona. Tato technika nejen dává pevné tkanině pružnost, ale vytváří trojrozměrný efekt s možností různých vzorů, například růže.
Evergreenem Comme de Garcons a dalších japonských návrhářů je zcela opačný přístup k vytváření oděvu, než je klasická krejčovina. Oděv se považuje za věc, hračku, kterou je nutno rozebrat – a ono to pak nejde složit zpátky. Tak se to vrství, rozstříhá a slepí.
Tím, kdo zvládá krejčovinu na vysoké úrovni a jen zlehka, ale pravidelně ji servíruje s japonskou estetikou, je Kenzo Takada. Ale za Japonce již paradoxně příliš považován není. „Když on je tak hodně v té Paříži…“ uhýbají pohledem Japonky, pro které jinak slovo Paris znamená trademark šik módy.
Manželky mají i v Japonsku na vzhled svých poloviček velký vliv. „Nesnáším tenhle homeless styl,“ pronesla na adresu svého manžela pětatřicetiletá paní Hagivarová. Vysoce postavený manažer zvolil na víkend v luxusní chatě ve snobské rekreační oblasti Karuizava obnošené sportovní oblečení s poněkud zvláštním lemováním. „To je můj design. Vezmu mikinu a ustříhám jí okraje. Je to super,“ vysvětluje pan Hagivara a natáhne se před krb na kůži z hókkaidského medvěda.
I japonské návrháře ovšem neustále inspirují různé deformace oděvu a trendy „z ulice“. V Japonsku je věru z čeho sbírat. Inspiraci zahrnou do svých kolekcí a ty jsou potom zase na ulici vidět. Japonci totiž i sebezvláštnější modely opravdu nosí. Spíš ale o víkendu, kdy nemusejí do práce – tam, pokud zaměstnavatel nestanovil uniformu (někdy k ní patří dokonce i bílé rukavice), nosí stejně normalizovaný oblek. Pro ženy slušivý kostýmek, kabelka od Vuittona, tuny bělicího make-upu a tenké podkolenky. Na víkend klidně sáhnou i po pánském modelu zavazovacích kalhot od Mijakeho, na kterých je zřetelně vidět inspirace sexy japonskými montérkami – jakousi kalhotovou sukní, s tím rozdílem, že montérky jsou dole staženy gumičkou a u pasu jsou opatřeny pásem na nástroje. „Jako vytažený z popelnice,“ ohodnotili čeští přátelé i luxusní kožich s hedvábným šedivým přehozem s mačkanou „crash“ technikou z Mijakeho dílny. „Je umělý, protože pravé kožichy se teď nenosí. Měla jsem ho na sobě jenom jednou, protože na zimu v Tokiu je moc teplý,“ říká o něm módedáma Misao Ito. Když se poněkud netaktně ptám, kolik stál, dostává se mi odpovědi: „Asi tak jeden průměrný měsíční plat. Ale já vydělávám, a moje peníze jsou moje peníze. A manželovy peníze jsou taky moje peníze.“
Japonci však nejsou snobové, ačkoliv si to každý po masovém rozšíření vuittonského moru musí nutně myslet. Podporují i mladé, neznámé či začínající návrháře. Vstup do módního světa pro ně obvykle znamená absolvování některé z prestižních uměleckých škol: ať už Tókjó Bunka daigakkó, nebo londýnské Central Saint Martin´s. Vzhledem ke statisícovým částkám, které studenti zaplatí za semestr studia, je pro mladé návrháře i komerční úspěch jistě klíčový. I když po pětiletém studiu předvedou například jen kolekci se třemi typy vzorů a střihů, kdy vrcholem kreativity jsou červené nůžky na šňůrce kolem krku. Třeba z nich bude jednou nový Mijake.
