Když se Petr Konvalinka ujal v roce 2014 funkce rektora ČVUT, sliboval velké investice a změny. Škola dnes staví za více než miliardu špičkové kybernetické a robotické centrum a po americkém vzoru nechává firmy platit svá profesorská místa, na oplátku pro ně profesoři a jejich studenti pracují, což je v Česku ojedinělé. V prvním velkém rozhovoru, který kdy rektor poskytl, mimo jiné radí státu, jak ušetřit na mýtu nebo na dálnicích. Ovšem politici, jak známo, akademiky moc neposlouchají.
Prvního dubna jste na svém facebookovém profilu zveřejnil zprávu, že od příštího akademického roku budou nosit studenti ČVUT chytré školní uniformy s připojením na USB a solárními panely. Byl to jenom aprílový vtip, na který některá média skočila?
To jsme dotáhli do konce, žádné uniformy samozřejmě nebudou. My každý rok zveřejníme něco podobného. Vloni jsme přišli s tím, že založíme fakultu cykloturistiky a každý student dostane kolo. Také se na to někdo chytl.
Než jste se v únoru 2014 ujal funkce, říkal jste, že ČVUT má rezervy v komunikaci s průmyslem, v transferu technologií, v získávání grantů. Co jste udělal pro nápravu toho stavu?
Od té doby jsem se potkal téměř se všemi ministry a jejich náměstky. Současně jsem se obrátil i na ředitele velkých státních a soukromých podniků a nabídl jim spolupráci s ČVUT. Máme své studenty a absolventy, které můžeme do průmyslu nabídnout. Hlad po nich je takový, že práci získají už ve třetím ročníku. Také jsem firmám nabídl spolupráci na projektech. Zejména pro státní instituce bychom mohli suplovat soukromý sektor, který jim nabízí operační systémy či komunikační technologie. Nemyslím tím jejich dodávku, ale strategii účelnosti a využití.
Ať jak se to podařilo?
U státních institucí panuje určitá setrvačnost a tohle pro ně byla asi příliš velká změna. Upřímně také říkám, že i na straně ČVUT jsou určité rezervy. Přece jen nejsme byznys a neumíme se tak chovat. Přesto jsme uzavřeli řadu projektů s průmyslovými korporacemi. Zavedli jsme zejména program jinak běžný ve Spojených státech, který se jmenuje Profesorská židle.
O co jde?
Firma prostřednictvím ČVUT osloví studenty, o něž by měla zájem, a vypíše výběrové řízení na pracovní místa. Studenti pak dostanou částečný úvazek, obvykle kolem pětadvaceti procent, aby byli schopni zvládat studium. Následně dostávají plat nebo stipendium. A za to, že je takto „dodáme“, dostaneme onu profesorskou židli. Na ni usedne člověk, většinou docent nebo profesor z ČVUT, který kromě svých aktivit zprostředkovává kontakt mezi tím partnerem, studenty a školou.
Jak to vypadá v praxi?
Na základě požadavků dané firmy zadává držitel „profesorské židle“ studentům seminární práce, projekty nebo bakalářskou a magisterskou práci. Plat, nebo jeho větší část, mu pak hradí ‡rma. Přitom ona nemá právo si dosadit na židli svoji spřízněnou osobu, to je otázka fakulty.
| Přečtěte si o chystaném otevření špičkového vědeckého centra Český mozek pro roboty. ČVUT otevře institut za miliardu  |
Kolik takových zaplacených židlí máte?
Zatím jich je asi pět, rozjednáno jich je dalších sedm. Ona je to také forma podpory naší univerzity. Rok 2015 byl vyhlášen rokem technického vzdělávání, a my jsme na to technické vzdělávání nedostali žádné peníze. Samozřejmě ministerstvo školství nějakým balíkem školství podporuje, ale na podporu studentů, kteří se v technice vzdělávají, jsme nedostali nic navíc, což mě trochu mrzelo.
Z kterých oborů jsou ty firmy podílející se na projektu?
Ze všech možných. Protože jsem stavař, nejdříve jsem oslovil firmy z oboru, tedy Metrostav, Skansku, Hochtief, Východočeskou stavební a další. Nabízí se ale i Siemens, máme skvělé vztahy s Honeywellem, s Foxconnem. Jen Foxconn má teď v úmyslu zaplatit čtyři profesorské židle na různých fakultách ČVUT.
Jste jediní v Česku, kdo takový program rozjel?
Nevím o jiné univerzitě, která by s něčím podobným začala.
Tím se dostáváme k podpoře výzkumu. Vy jste představili několik svých výsledků, například ultralehkou stíhačku či flow tester na diagnostiku komunikačních sítí. Myslíte, že je podpora výzkumu v Česku nastavena správně Tím narážím na rozdělování podle počtu patentů, článků či studií, tedy takzvaný kafemlýnek.
Nedokážu říci, jestli je podpora nastavena správně, protože jsme v Česku vlastně nic jiného nevyzkoušeli. Řekl bych ale, že jsme se s tím systémem naučili žít, když se vychytaly některé mouchy, které měl. Tím mám na mysli boční snahy některých kolegů, kteří chrlili výsledky bez ohledu na jejich reálný přínos. Co se týče technických oborů, za nás panuje spokojenost. V bodech, které se za výzkum získávají, rosteme o pět procent. Díky tomu se i přes klesající počet studentů dokážeme finančně držet na stejných číslech.
Vy jako ČVUT také často spolupracujete se státním sektorem. Poslouchají vás státní úřady?
Myslím si, že akademická profese je prestižní a že si jí státní správa považuje.
Ale když si vezmeme vaši práci na řešení mýtného systému, tak jste už na začátku doporučovali jiný, než ministerstvo dopravy nakonec vybralo. Jak je to teď?
Osobně jsem nabídl panu ministru Ťokovi spolupráci. Vytvořili jsme na dopravní fakultě tým pracovníků, kteří udělali analýzu věcí, jež po nás chce Evropská komise, a také toho, jaké jsou naše předpisy. Cílem je předložit ministerstvu dokument, jak by mělo postupovat.
Jaký je výsledek, jak by mělo mýto napříště vypadat?
Zjednodušeně řečeno jde o oddělení toho, kdo vybírá poplatek za průjezd dálnicí, a toho, kdo se stará o mýtný systém jako takový. To zatím odděleno není. Firma Kapsch, která systém provozuje, také vybírá poplatky za použití dálnice. Nikdo přitom neví, kolik z té částky je za provoz systému a jaká je marže. Oni sice nějaká čísla říkají, ale nikdo to nedokáže ekonomicky posoudit, jestli to není méně nebo více.
A co použití stávajícího mikrovlnného systému Ministr Ťok říká, že investice do něj byla tak velká, že by bylo zbytečné budovat satelitní systém. Souhlasíte?
Odborníci nejsou zajedno. Říkají, že satelitní systém by mohl být úspornější. Že někdo nainvestoval peníze do „železa“, byla nutná podmínka té původní použité technologie. Pokud bychom použili jinou, mýtné brány by se nevyhodily. Používaly by se například ke kontrole.
Prezident Zeman na začátku roku podepsal novelu zákona o vysokých školách. Mění se způsob získávání akreditací, financování ale zůstalo beze změny. Objevují se teze, že by školy neměly napříště dostávat finance podle počtu studentů, ale podle typu oborů. Souhlasíte?
To by bylo pro všechny zajímavé. Výkyv počtu studentů, ať už dolů, nebo nahoru, bývá relativně velký. Od roku 2005 se stalo, že normativ na jednoho studenta klesl z 32 tisíc na současných 26 tisíc.
| Přečtěte si, jak ČVUT propojuje vysokou školu a byznys Vysoká škola láká byznys. Firmy platí místa profesorům  |
ČVUT průměrně dokončí něco přes 50 procent z těch, kteří nastoupí do prvního ročníku. Nenabíráte záměrně studenty, abyste dorovnali jejich počtem finanční výpadek?
Neděláme to záměrně. Tenhle styl se vymstí. Kritéria ministerstva školství jsou taková, že když z prvního do druhého ročníku postoupí jen sedmdesát procent studentů, tak vám zkrátí přidělené peníze v druhém a vyšším ročníku koeficientem 0,7. Ale co si budeme povídat. V situaci, kdy se na vysoké školy hlásí 80 procent osmnáctiletých, je evidentní, že jejich průměrná úroveň bude nižší, než byla třeba před 20 lety. Nicméně mimořádně mě těší, že alespoň v oblasti, kterou učím já, se nejméně deset procent studentů vejde do kategorie těch nejlepších, přičemž úroveň těch špičkových se rok od roku zvyšuje.
V novém zákonu o výzkumu ministr Bělobrádek navrhuje vznik ministerstva pro vědu. Je to podle vás dobrý nápad, když specifické vědní obory by třeba dál zůstávaly pod resortními ministerstvy?
V České republice každý takový revoluční nápad znamená obavu těch, kterých se týká. Takže i my se obáváme, abychom nešli do neznámého prostředí a nakonec na tom netratili. Ať už se k nám ministerstvo školství chová jakkoli, umíme s ním komunikovat a i technicky víme, jak věci chodí. Ale tak, jak návrh toho zákona znám, by v něm neměl být zásadní problém.
Věříte, že byste si pomohli?
V situaci, kdy roste národní hospodářství, nám bohužel klesá nebo neroste rozpočet vysokých škol. Ministerstvo školství vždycky navrhne rozpočet o miliardu menší, než byl ten loňský, my začneme protestovat, oni někde vyškrábnou pět set milionů, my řekneme, že je to málo, oni přidají dvě stě a slíbí, že zbývající částku ještě dodají. To se nakonec v plné výši nestane, a když se staví rozpočet na další rok, vychází se z toho původního nižšího základu a celá situace se opakuje znovu. Kdybychom byli pod ministerstvem pro vědu, možná by ta situace byla lepší.
