Zneužití atomu není selháním vědců, ale politiků
Již pětistým šestým rektorem Univerzity Karlovy byl akademickým senátem zvolen 22. října profesor jaderné fyziky Ivan Wilhelm. Nejstarší středoevropskou univerzitu tak bude od 1. února 2000 řídit po několika humanitních vědcích představitel exaktního obor u, který své dva protikandidáty, profesory medicíny, porazil hned v prvním kole.
Jaké změny může nový rektor přinést? Uvnitř univerzity jistě mnohé, ale její někdejší lesk jí asi nevrátí. „Karlova univerzita může být jednou z nejzajímavějších a nejsolidnějších univerzit, ale jistě nemůže být jednou z nejdůležitějších, na to nemáme peníze. Abychom mohli být mezi deseti nejprestižnějšími univerzitami světa, museli bychom mluvit jiným jazykem a vyhrát mnoho válek, shrnul před třemi lety pozici starobylé pražské alma mater filozof Václav Bělohradský.
Ivan Wilhelm (57) se narodil v Trnavě a vystudoval jadernou fyziku na Českém vysokém učení technickém v Praze. V červenci 1967 odjel na tříletý studijní pobyt do Spojeného ústavu jaderného výzkumu v ruském městě Dubna. „Tam jsem pracoval u laureáta Nobelovy ceny za fyziku Ilji Franka. Pohybovat se v blízkosti takových lidí, dívat se zblízka, jak pracují, komunikovat s nimi jako s kolegy, to byla velmi dobrá škola. V Dubně totiž nebyl jenom Ilja Frank, ale řada dalších talentovaných, erudovaných a významných lidí. Mezi nimi bylo i několik spolupracovníků lidí geniálních, jako byl například italský fyzik Enrico Fermi. Kdosi udělal rešerši jeho vědecké činnosti a zjistil, že kdyby Fermi nedostal Nobelovu cenu, za co ji dostal, tak na ni měl nárok za ještě osm dalších objevů, vzpomíná na Dubnu profesor Wilhelm.
V roce 1969 byl vyloučen z KSČ, ale deset let na to byl pověřen jako odborník dohledem nad instalací složitého van der Graafova urychlovače iontů na matematicko-fyzikální fakultě. „Na těch dvacet let od srpna 1968 mám sice jasný názor, ale nerad o nich mluvím veřejně, říká Wilhelm.
Po listopadu 1989 byl zvolen předsedou akademického senátu univerzity. „Když skončilo moje funkční období v akademickém senátu, tak jsem si vyzkoušel odejít. Řekl jsem, dnes to skončilo, tady jsou klíče a nashledanou. Byl jsem rád, že se mohu opět vrátit do laboratoře, vzpomíná Wilhelm. To se stalo v roce 1994. Z čisté vědecké idylky ale nebylo nic, protože ještě v témže roce byl jmenován prorektorem. Podle kolegů je Wilhelm schopným manažerem, který dokáže vystupovat velmi tvrdě.
Nový rektor hodlá univerzitu tlačit k úzké spolupráci s nejprestižnějšími ústavy světa. „Musíme se srovnávat s významnými univerzitami v zahraničí. Zahájili jsme například výměnný program pro studium v zahraničí. V minulém roce vyjelo 160 studentů, ale podle mých představ by v budoucích letech mělo jít o dvacetinásobek. Je důležité, že náš student je schopen pokračovat ve studiu na nějaké prestižní univerzitě. Znamená to totiž, že jeho dosavadní školení nebylo moc rozdílné od školení, které poskytuje Cambridge či Harvard. Budu se ptát, proč nějaký obor je schopen komunikovat a spolupracovat s věhlasnou školou v Evropě či Americ e, a jiný nikoliv, slibuje Wilhelm.
Ve svém volebním programu zdůraznil potřebu zkvalitňování a omlazování sestavy pedagogického sboru. Prosazuje, aby na všech fakultách fungoval kreditní systém hodnocení studia. „Na kredity tlačím proto, že představují velmi elegantní a jednodu chý způsob, jak docílit možnosti, aby student mohl v rámci svého oboru studovat v zahraničí a toto studium se mu započítalo do jeho studijního programu, říká.
Významnou součástí profilů jaderných fyziků bývá postoj k Hirošimě. A to nejen konkrétně, ale především v obecné rovině možného vojenského zneužití vědeckých objevů. „Hirošima představuje zneužití vědeckých výsledků. Není však morálním se lháním vědců, ale politiků. Pokud mají vědci svůj objev pod kontrolou, tak zneužitím nehrozí, říká profesor Wilhelm, ale jedním dechem přiznává, „diskutabilní však je, že to máte pod kontrolou s vědomím, že jednoho dne to budete muset někomu předat a kontrolu ztratíte.
Wilhelm se v mládí zabýval výrobou supertěžkých prvků. „K jaderné reakci, třeba pro atomovou bombu, potřebujete určité minimální množství látky - několik kilogramů uranu či o trochu méně plutonia. Podle teorie však lze připravit prvky supertěžké, které se budou snáze štěpit a jejichž kritické množství bude jen několik gramů. Mohl byste mít tedy atomovou bomb u o váze několika gramů, která udělá výbuch jako dnešní několikakilová. A to je pro vojáky nesmírně atraktivní a zajímavá věc. Ale i z fyzikálního hlediska je velmi zajímavé zkoumat, jak fungují ty jaderné síly uvnitř, aby dovolily ko nfigurovat ta velice těžká jádra, říká s vědeckým zanícením nový rektor Univerzity Karlovy.
