Management a akcionáři
Od listopadu 1997 do dubna 1999 zažil belgický finanční a firemní svět několik silných zemětřesení. Belgii se nevyhnula celosvětová vlna fúzí a konsolidací. Tamní společnosti se ale často ani nepokusily převzít iniciativu, a naopak se samy staly objekty převzetí. Po stopách vedoucích k několika málo belgickým finančníkům se vydali dva ekonomičtí novináři z redakcí velkých deníků: frankofonního Le Soir a vlámského De Standaard. Když o těchto událostech hekticky referovali v aktuálním zpravodajství, neměli dost času a prostoru na to, podívat se na detaily některých transakcí. V knize Le Bal des empires, (Ples impérií aneb Belgický kapitalismus v negližé), která má k dnešnímu datu třetí dotisk, se pokusili „namotat odehraný film zpět na cívku a pustit ho ve zpomaleném sledu . Během osmnácti měsíců přešlo pod cizí kontrolu několik renomovaných domů: Banque Bruxelles Lambert, Royale Belge, Petrofina a Générale de Belgique k citaci postačí. Svou nezávislost ztratila Générale de Banque, největší banka země. A Tractebel, energetický poklad belgického hospodářství, přistál pod vlajkou francouzského impéria Suez Lyonnaise des Eaux. Belgická akciová burza tak ztratila několik těžkých vah, ze seznamu kótovaných firem zmizelo osmnáct společností. Tržní kapitalizace bruselské burzy se propadla o 1,259 bilionu belgických franků čili o pětinu předchozí hodnoty. Nové společnosti, které na burzu od té doby vstoupily, nemohly pro nízkou kapitalizaci v celkové hodnotě kolem padesáti miliard belgických franků ztrátu vyrovnat. Podle studie poradenské společnosti KPMG převzali zahraniční majitelé belgické firmy v hodnotě 880 miliard BEF. Naopak Belgii se podařilo nakoupit za hranicemi státu za skromných 68 miliard franků (str. 304). „Kde se stala chyba, kdo je za ni odpovědný a jak se poučit z této lekce? ptají se autoři. Potíž je, že tyto velké belgické firmy měly kapacitu na to, aby samy dobývaly Evropu a nestaly se snadno dosažitelným cílem převzetí. Výjimkami jsou peněžní ústavy Kreditebank, Banque Cera a ABB, které vytvořily finanční skupinu KBC. Rovněž Fortis, který se za posledních deset let proměnil z pojišťovací společnosti AG v nizozemsko–belgickou finanční skupinu s evropským rozměrem. „Management (ostatních, pozn. red.) postrádal ambice a bál se velkých rozměrů. Manažeři se cítili dobře uvnitř své společnosti, přáli si zůstat nezávislí… Příliš často se utápěli v každodenních problémech, aniž by si všimli, že svět kolem nich se mění, konstatují novináři, kteří si nevzali na paškál jen manažery. I kdyby ve vedení společností nechyběli lidé s vizí, chyběli by jim posluchači. Majitelé firem, velcí akcionáři totiž byli ti, kteří určovail strategii firmy. To oni dosazovali manažery na posty, oni rozhodovali podle své peněženky o dalších krocích. V bankovnictví to bylo na základě novelizované legislativy v roce 1991. Belgie se do té doby řídila po třicet let bankovním zákonem, který chránil management od tlaku akcionářů banky, zejména v úvěrové politice. Na počátku devadesátých let, kdy se některé z bank potýkaly se špatnými výsledky, získali akcionáři argument pro změnu zákona. Pokud by zůstal v původním znění, oni za výsledky nemohli, protože neměli možnost chod banky ovlivnit (str. 34). Před devíti lety se jim tak podařilo prosadit novelu a omezit pravomoci manažerů. Z velké části kvůli této úpravě se neuskutečnila myšlenka o „velké belgické bance spojené ze tří bankovních ústavů, nýbrž ta největší přešla pod nizozemskou ING. Z těchto informací podle novinářů vyplývá jedno poučení: mezi mocí managementu a mocí velkých akcionářů v Belgii je žádoucí ustanovit rovnováhu. V předmluvě knihy, která vyšla ve francouzštině a zároveň v nizozemštině (s názvem Šest pohřbů a jedna svatba), vysvětlují autoři, jak rekonstruovali ekonomické dějiny země. Mluvili s více než padesáti klíčovými svědky, aktéry v hlavních či vedlejších rolích a diváky, kteří jim s výhradou anonymity pomohli sestavit pravděpodobné příběhy šesti společností, které jsou symbolickou částí belgického kapitalismu. Historie tohoto Klubu šesti je rovněž dějinami mikrokosmu obestírajícího bruselský park. Hrdinové navštěvují stejné restaurace, kluby, recepce, stejné ministry, královský palác. Čtenář má možnost nahlédnout do zákulisí finanční Belgie, doví se, o čem se dá jednat na slavnostních večeřích a v diskrétnosti bruselských salonů. Vyprávění nepostrádá pikantní situace, jako psychoanalytickou seanci organizovanou s cílem usmířit dva znepřátelené akcionáře, dozvíme se, jak královský telefon může přesvědčovat vedení banky nebo jak se rodí nápady ve vaně. Příběhy šesti svateb jsou rozepsány v oddělených, avšak vzájemně propojených kapitolách, které se dají číst zvlášť. Příjemné je doplnění knihy o fotografie, charakteristiky hlavních osob, akcionářskou strukturu pojednávaných společností před a po operaci a abecední rejstřík. Tyto doplňky pomohou zejména čtenáři, který není s belgickým prostředím sžitý natolik, aby mu za jmény vytanula okamžitě na mysli i jména podniků, v nichž se tito lidé angažují. Delvaux, B. a Michielsen, S.: Le Bal des empires. Les dessous du capitalisme belge. Editions Racine. Bruxelles 1999. 352 stran. Cena: 24,39 EUR.
