Lidstvo musí vzít na vědomí globální klimatickou změnu
Klimatologové vyslali loni z Kjóta už třetí vážné varování: připravte se na extrémní změny počasí! Letošní povodně nám daly tvrdě najevo, že připraveni nejsme. Značná část české veřejnosti byla dosud ukolébána lehkovážnou představou, že na zvládnutí povodní máme přehrady. Ale přestože vltavská kaskáda vzdouvá více než polovinu délky říčního toku, připravila tvrdé probuzení z této naivní technokratické pohádky. Přes veškeré úsilí mohli vodohospodáři povodňové vlně pouze ulomit její nejvyšší hrot a poněkud ji zpozdit. To samozřejmě ulehčilo přípravu skvěle pracujícím záchranným týmům. Hlupákům, kteří skladují nejstarší a nejvzácnější české tisky či unikátní výsledky nákladného sčítání lidu pod hladinou stoleté vody, však toto několikahodinové zdržení bylo už málo platné. Vltava i město Praha mají na základě reálií z roku 1995 už pět let zpracovaný počítačový model stoleté povodně s vyznačenou zátopovou čárou, kam by dnes dosáhla velká voda z roku 1890. Jestliže instituce, které mají ochraňovat nenahraditelné státní cennosti, takovou informaci tolik let pomíjely, je to proti zdravému rozumu i proti přírodě. Ta si poroučet nedá a řeky se budou po extrémních deštích vždy snažit obsadit svou nivu, kterou lidé především v posledním „technickém“ století ignorovali a dnes si tím přivodili značné potíže. Do map si budeme muset zakreslit skutečnou zátopovou čáru, která je leckde výš než ta modelová.
Že na sebe další extrémy nenechají dlouho čekat, varoval vydatný středeční déšť na Klatovsku, který v oblasti v několika hodinách způsobil novou zátopu.
Pranostiky už neplatí.
Zapomenutou zkušenost s ničivými povodněmi jsme si už podruhé v rozmezí pěti let museli tvrdě osvojit, avšak staleté zkušenosti s rozmary počasí, zaznamenané předchozími generacemi do pořekadel a pranostik, budeme pomalu moci vyhodit. Musíme vzít na vědomí globální změnu klimatu, která převrací letité zvyklosti. Už jsme letos prožili neobvykle suché horké jaro, teď máme za sebou desetkrát vydatnější srážky, než odpovídá průměru této části roku. Jejich plošné rozložení je navíc tak nehomogenní, že to v místě dopadu srážek zcela rozvrací hydrologii. Neobvyklý vývoj počasí také významně ovlivňuje zemědělství a hospodaření v lesích.
Místo pranostik se zemědělští a lesní hospodáři budou muset řídit vědeckými prognózami reagujícími na extrémní změny klimatu. Výzkumné úkoly spojené s touto změnou řeší Národní klimatický program ČR. Nejaktuálnější verze tohoto programu byla prezentována koncem roku 2001 bez větší pozornosti veřejnosti, přestože klimatická změna se nějak dotkne jednoho každého z nás. Národní koordinátor programu, klimatolog z Českého hydrometeorologického ústavu Jan Pretel upozorňuje, že se musíme připravit nejen na vydatné deště, ale i na další klimatické extrémy: bouřky, vichřice, tornáda… I když naše tornáda budou o řád dva menší než ta americká, se záběrem do deseti metrů a trajektorií pár desítek nanejvýš stovek metrů. Záznamů o českých tornádech rok od roku přibývá, což ještě nemusí vypovídat o zvětšující se četnosti, protože se stále zlepšuje jejich evidence. „Nepříjemně ubude srážek ve vegetačním období hospodářských rostlin, a přibudou v zimě,“ upozorňuje Pretel. „Netěšme se však na sněhové radovánky, bude spíše pršet než chumelit. Sněhu bude určitě méně než dosud. Roční bilance srážek se zřejmě nezmění, ale budou rozloženy do ročních období mnohem nepravidelněji,“ dodává.
To všechno kvůli skleníkovému efektu a globálnímu oteplování? Jan Pretel nemá termín oteplování rád, protože vyvolává představu příjemného klimatu u jižních moří a ne starostí, které území Česka čekají. Stoupající průměrná teplota v našich zeměpisných šířkách způsobí spíše velké starosti a povodně zřejmě nebudou tak řídkým jevem jako do roku 1997. Pretel tvrdí, že situaci, kdy se nad částí našeho území na několik dní usadí řídící tlaková níže a začne nasávat vlhký teplý mořský vzduch, který po ochlazení spadne v podobě vydatného deště, nelze ničím zabránit. Klima v Česku budou prý stále častěji charakterizovat slova jako výjimečný, abnormální, extrémní…
A co je příčinou globální klimatické změny? „Má svou přirozenou složku, protože průměrná teplota pomalu narůstá už 150 let,“ říká Pretel. „Několik tisíc klimatologů z celého světa se však shodlo na konsensu, že má i významnou antropogenní složku, způsobenou vypouštěním skleníkových plynů. Jejich podíl nelze vyčíslit, ale tu druhou lze významně omezit,“ upozorňuje. A tak tváří v tvář povodni 2002 musíme litovat neúspěchu Kjótského protokolu.
Změna jde krajinou
.
Botanik Agentury ochrany přírody a krajiny Václav Petříček vyslovil tezi, že klimatická změna už do středu Evropy ze středomoří přilákala první vyslance. Rezaté a odumírající listy takřka všech kaštanů dávají vědět, že se klíněnce jírovcové v Česku velice daří. Lidi bojující na svých zahrádkách s plzákem portugalským také překvapuje vitalita jižního tvora v našich klimatických podmínkách. Ani s jedním z těchto kalamitních škůdců si nevíme rady, a tak bychom se měli začít modlit, aby klimatická změna přilákala taky jejich přirozené predátory.
Přísun hmyzí fauny by ovšem mohl ze subtropů do Česka zavát také druhy komárů, které šíří nakažlivé jižní nemoci. Protože nemáme protilátky, mohly by být ještě větší metlou než jsou v zemích svého původu.
Nechuť k omezování emisí skleníkových plynů, kterou daly bezostyšně najevo zejména Spojené státy, je vedena ekonomickými zájmy. V České republice ovšem globální klimatická změna dosud vyvolává jen obrovské ztráty. Nikdo nevyčíslí, kolik ožraných kedluben se již muselo vyhodit a co by znamenal úhyn kaštanů, ale ztráty jenom z té poslední povodně půjdou do desítek miliard.
Řeka má paměť.
Při každém velkém zvýšení hladiny má řeka snahu vylít se z břehů a rozlit se do okolí. Zkušení pozorovatelé v krajině rozpoznají hranice rozlivu i dávných povodní a každá další velká povodeň má tendenci tento prostor znovu vyplnit. Bývá osídlen charakteristickou vegetací, a tak je trvale vnímán jako samostatný přírodní prvek a označován jako říční niva. Všechny říční nivy v celé republice tvoří méně než 2,5 procenta území. Kdybychom tyto nivy ponechali bez zásahu a veškeré stavby stavěli mimo, ani velké povodně by nám neškodily. Po povodni by i tyto plochy byly hospodářsky využitelné jako lužní lesy, louky či pastviny. Jenže člověka to odjakživa táhne k řece a nivy bývají zastavěny ještě hustěji než okolní krajina. Vracející se řeka při povodni tyto stavby zákonitě zaplavuje a lidé se je snaží bránit. Vybudováním vysokých hrází podél řeky posílají velkou vodu svým sousedům o kus níž po toku. Ti musejí mít hráze vyšší a pevnější. Tento systém nelze posilovat do nekonečna a zákonitě někdy selže. Voda pak místo luk a lesů podél celého toku zaplaví v místě průrvy města i vesnice.
„Nejlepší ochranou proti povodni je respektovat přirozená záplavová pásma,“ zdůrazňuje krajinný ekolog Ivan Dejmal. Také tam, kde už byly říční nivy poničeny, je stále lepší pustit vodu do polí a chránit před ní obec či jednotlivá sídla, než bránit řece v rozlití a posílat nebezpečí jiným.
Že přitom vzniknou škody na úrodě? Při moravské povodni v roce 1997 tvořily náhrady za ztracenou úrodu pouhá čtyři procenta z celkových povodňových škod. Lužní lesy občasnou povodeň k svému životu dokonce potřebují. Lesy v CHKO Litovelské Pomoraví zadržely tehdy nad Olomoucí 60 milionů metrů krychlových vody. Kdyby město mělo obtokový kanál, nemuselo před pěti léty projít hroznou kalvárií.
Nestavět si past.
Václav Petříček tvrdí, že jako nenápadný kanál zapůsobilo i staré a dávno opuštěné řečiště v obci Zálezlice – jenže přivedlo proud právě do středu vesnice. Předkové netušili, na čem si stavějí své domy. Teď spadly. Tragický osud potkal všechny obce, postavené v nebezpečných nůžkách mezi Labem a Vltavou. Petříček obyvatele vyzývá: „Ať to bude pro vás sebebolestivější, nestavějte nové domy na stejném místě“. Dějiny se sice neopakují, ale povodně ano. Stát by měl lidem, které voda připravila o obydlí, pomoci nalézt parcely mimo říční nivu. A novou výstavbu pod zátopou čárou úplně zakázat, ať jde o milionářskou vilu nebo o hypermarket.
