„Taková společnost už nevnímá ekonomiku podle speciálních sektorů, ale vnímá ji jako integrovaný lokální systém - všechno je propojené, zemědělství, průmysl a služby dohromady. Není to, že bychom se vraceli zpět: máme všechny technologie, ale můžeme je využít lokálně. Jako třeba tištění na třírozměrných tiskárnách. Jen si stáhneme recepty a programy a můžeme je produkovat lokálně,“ říká Zelený v rozhovoru pro iDnes.
Já tyhle úvahy znám, a slyšel jsem Zeleného naživo (výborně mluví, tak „po americku“ s tím jejich prokládáním vtipů), a mám s touhle vizí budoucnosti jeden drobný problém. K dobrovolné relokalizaci, tedy takové, jíž nebude předcházet třetí světová válka, může dojít za podmínky, že přechod od globálních hodnotových řetězců na lokální nebude spojen s žádným poklesem produktivity.
Jak je tohle pravděpodobné, když ve většině oborů ještě pořád rozhodují úspory z rozsahu? Dokud to tak bude, k relokalizaci v masovém měřítku nedojde, protože by postrádala ekonomickou logiku. Ono je to hezké, vyznávat relokaci a využívat všechny lokální zdroje, ale když to ekonomicky nevychází, tak jediným výsledkem je, že lidé v daném regionu relativně zchudnou. A to se většině populace na základě vědomého rozhodnutí udělat samozřejmě nechce.
Tento týden mě zaujala ještě další věc: Rození dětí odměníme nižší sazbou sociálního pojištění!
Ani léto nepřerušilo práci příslušné odborné důchodové komise, která nemá větší ambici, než jen posloužit ke zdůvodnění, proč zrušit druhý pilíř. Jelikož jsem na rozdělovníku, přistála mi v poště vášnivá korespondence mezi zastánci a odpůrci provázání sociálního pojištění a důchodů s počtem vychovaných potomků.
Pro ty, kteří jsou tomu nakloněni, lze tohoto cíle dosáhnout v zásadě dvěma způsoby. Buď diferenciací sazeb pojistného (ex ante), nebo ex post, tedy diferenciací vypláceného důchodu. Neodolal jsem a napsal jednomu známému, který se jednání komise účastní: „Snaha někoho odměnit za „investiční rozhodnutí“ mít (a moci mít) děti je fakt odpudivý národně socialistický intelektuální konstrukt. Všichni víme, že mít děti je v moderní společnosti drahé, a počítat návratnost téhle investice je krajně vachrlaté.“
„Zkoušet tohle propojovat přes sociální pojištění? Přece při zdravém rozumu nemůžeš platit nikoho za aktuální množení redukovanou sazbou pojistného, které nijak pozitivně nekoreluje s potomkovým budoucím daňovým výnosem, když už mám převzít tuhle perverzní logiku. U těch, kteří mají opravdu vysoké náklady obětované příležitosti (ženy v profesionálních pozicích s vysokým příjmem) tím k vyšší porodnosti stejně nepřivábíte.“
„Takže jediné, co podle zkušeností z Francie a odjinud může trochu fungovat, je vysoké náhradové procento u mateřské po dobu řekněme jednoho roku (snížení nákladů obětované příležitosti) a kvalitní veřejně financovaná zařízení pro děti s profesionálním akreditovaným personálem. Vysokopříjmové skupiny ty školky a jesle zaplatí přes příjmovou daň a DPH, a pro sociálně slabší rodiny by neměly platby představovat bariéru dostupnosti, už proto, abychom nedělali sociální filtr od nějakého druhého či třetího roku věku.“
Přečtěte si:Rozpočtový výbor doporučil zrušení druhého pilíře, není prý výhodný
Když do těchhle absurdních nápadů s úpravami sazeb pro více a mnohodětné pracující rodiče (cítíte ten jemný akcent ) začnete trochu šťouchat, nevydrží ani pět minut. Čistě z finančního hlediska: není náhodou „výnosnější“ jedno dítě, které bude mít vysoké příjmy a tedy i odvody, než čtyři potomci, s hluboce podprůměrnými příjmy a závislostí na dávkách? Proč tedy diferencovat sazby ex ante, když nevíte, co dostanete? Totéž ovšem platí i zpětně, jakým právem chcete někomu upravovat důchod podle počtu vychovaných dětí bez ohledu na to, jaká je jejich „výtěžnost“? Proč penalizovat někoho za to, že nemohl mít děti, to chce někdo vyžadovat potvrzení o sterilitě?
A když už jsme u toho: kdyby si pracující generace vytvářela svůj vlastní důchodový fond, počet potomků by byl nadále věcí osobního rozhodnutí, protože budoucí důchod by v zásadě závisel na délce a výši příspěvků a jejich zhodnocení. Když fondový kapitálový pilíř odmítnete, pak se samozřejmě pouštíte do těchto sociálně inženýrských expedic, jež zarputile tendují k nějaké reverzní eugenice.
Nevím, proč se mi vtírá do paměti historka, připisovaná maďarskému otci „gulášového komunismu“ Jánosi Kádárovi, který prý blahé paměti jednoho uchazeče o funkci ministra vnitra odmítl s tím, že „kdo tuhle práci dělat chce, ten jí dělat nesmí.“
Mimochodem, země s nízkou porodností nejsou jen v Evropě, pod hranicí prosté reprodukce ( 2,1 živě narozeného dítěte) je dneska i taková Brazílie, Kolumbie, nebo Vietnam a vůbec nejnižší porodnost je v zemích s převážně čínským obyvatelstvem Hongkongu, Macau, Tchajwanu a na Singapuru. Tamní vláda, jíž sociální inženýrství opravdu není a nebylo cizí, dělala psí kusy, aby porodnost zvedla- včetně úřady organizovaných seznamek pro svobodné. Bezúspěšně.
Trend míry plodnosti podle kontinentů
Zdroj: CC BY SA 3.0: Rcragun via Wikipedia
Naopak nejvyšší plodnost je v těch nejchudších a často konflikty zmítaných zemích, do první dvacítky se kromě subsaharské Afriky dokázal vklínit jen Afghánistán a Timor-Leste. Na rozdíl od většiny světa, který je už dnes urbanizovaný , kde je rodičovství nákladné a počet dětí na ženu klesá s každou generací přímo raketově, funguje v těch opravdu chudých zemích početné potomstvo jako svého druhu sociální pojištění a díky dětské práci od raného věku je „návratnost investice“ podstatně rychlejší.
Čtěte také:
Černé pondělí a čtyři Wenova „ne“
