Učni jsou v pasti. Kraje o ně nemají zájem a firmy je nechaly na holičkách
Chcete mít z dítěte mistra? Nechte ho vyučit. Tímto sloganem láká pražský magistrát rodiče, aby za každou cenu nenutili své děti jít na gymnázium a raději dali přednost nějakému odbornému studiu zakončenému mistrovskou zkouškou. Zdá se to být logické – o šikovného cukráře nebo seřizovače strojů je na úřadech práce velký zájem a výuční list dávno není synonymem špatně placené práce u továrního pásu. Řemeslo na školách ale zlaté dno rozhodně nemá. Systém odborného školství se spíše podobá cedníku, v němž sem tam uvízne nějaký schopný řemeslník, ostatní ale školou protečou, aniž by je na realitu pracovního trhu jakkoli připravila. Pražská reklama je zavádějící, současné odborné školy žádné mistry neprodukují. Důvody jsou dva – Česko má příliš mnoho učilišť a středních škol, které už nezvládá financovat, a na druhou stranu firmy, které by o kvalitní dorost měly mít největší zájem, se až na malé výjimky nestarají o to, jestli někdo vůbec tovaryše vzdělává.
Děkujeme, rušíme
Když ministr školství Josef Dobeš loni na podzim přišel s plánem na rušení a slučování škol, žádné protesty opozice se nekonaly. Naopak, hejtmani z ČSSD mu klepali na rameno. Byť kraje chtějí konkrétní seznam zařízení na odpis představit až v březnu, s výjimkou rodinného stříbra, jakým jsou třeba obory sklářství a rybníkářství, nikdo za zachování konkrétních škol nebojuje. Není se čemu divit – školství je jak vysavač na peníze. Zatímco před pěti lety stálo odborné vzdělávání 21,6 miliardy korun, v roce 2009 se částka vyšplhala na 26,6 miliardy. Samotné školy ze státního rozpočtu dostávají každý rok přímo jen kolem 200 milionů korun – jde o normativ na žáka, který se v rozpočtu skrývá pod magickým kódem 333. Ostatní náklady nesou obce a kraje, pro něž je odborné školství stále větší zátěží. I když se mluví nejčastěji o rušení víceletých gymnázií (nebo alespoň některých tříd), čistě ekonomicky viděno vykazuje nejslabší výsledky právě učňovské školství. Zatímco Česko ročně vyprodukuje čím dál víc maturantů (loni jich bylo téměř sto tisíc), výuční list si dnes ze školy odnáší o pětinu méně žáků než ve školním roce 2005/2006. Částečně je to dáno i demografickým vývojem. Zatímco loni bylo patnáctiletých 130 tisíc, do roku 2015 jich až 40 tisíc ubude. „Klausovy děti“ mezi silné ročníky nepatří. Přesto převelet „učňáky“ z krajů pod patronaci ministerstva průmyslu a obchodu, jak to navrhuje třeba Hospodářská komora ČR, odborníci nedoporučují. „To, že jsou zřizovatelem kraje, má svou logiku. Přece jen vědí o svém regionu a jeho potřebách mnohem víc,“ vysvětluje Miroslav Procházka, ředitel Národního ústavu odborného vzdělávání. Hlavním problémem beztak není klesající zájem o řemeslo ani uvadající zájem krajů vydržovat ze svých peněz dorost, který si pak rozeberou firmy. Největší potíží odborného školství je to, že za stále více peněz produkuje absolventy, kteří se stále hůře uplatňují na trhu práce. Za poslední tři roky narostla míra nezaměstnanosti absolventů s výučním listem z šesti na 16 procent, podobný skok zaznamenali i maturanti s odborným výcvikem.
Praxe na papíře
Ne za všechno ale může krize, která třeba se stavebnictvím, a tím pádem i s uplatněním budoucích zedníků, řádně zamávala. Tím, co učňům zoufale chybí, jsou zkušenosti z praxe. Zatímco třeba v sousedním Německu je výuka rozdělena půl na půl mezi školu a firmu, v Česku se v lepším případě žáci dostanou do reálného pracovního prostředí na krátkou praxi. V horším pak praktickou část výuky absolvují ve školních dílnách. Což je asi totéž, jako kdyby se někdo učil řídit auto jen na trenažéru a pak rovnou vyfasoval řidičák. „Funguju jako taková půlroční nástavba. Když vezmu někoho hned ze školy, musím si ho proškolit, protože ze školní praxe zná jen stroje, které jsou dobré leda tak do muzea,“ vylíčil týdeníku EURO své zkušenosti majitel nábytkářské firmy ze středních Čech. Podobné je to i s automechaniky. Ti, kterým škola nezajistí praxi v opravdovém autoservisu, jsou po vyučení nepoužitelní. Učňáky na drahou počítačovou diagnostiku, bez níž se oprava aut už neobejde, nemají. Nejde ale jen o technické obory. I třeba kuchaři se musejí naučit pracovat v běžném provozu a nevystačí si s tradiční českou kuchyní. Zaměstnavatelé by nejraději, aby zvládali nejen chod celé restaurace po odborné i ekonomické stránce, ale ještě uměli uvařit nějakou tu „exotiku“ navrch. Ne, že by čeští učni byli hloupější než třeba jejich němečtí kolegové. Jenže zatímco u našich západních sousedů dostávají v rámci striktně půlené výuky od firmy také poloviční plat běžného zaměstnance, českým firmám jsou učni často jen na obtíž a o nějakém řádném ohodnocení odvedené práce nemůže být řeč. Zákon studentům na praxi garantuje pouze 30 procent minimální mzdy, tedy 2400 korun měsíčně. Ani za takový peníz ale není výjimkou, že se teenageři na praxi ke svému oboru vůbec nedostanou. „Než by měli učni někde zametat dvůr, tak to už je lepší vyučit je ve školní dílně,“ říká Miroslav Procházka.
Česko hlásí nulový zájem
Zatímco v Německu je model propojení spolkových zemí, které zajišťují vzdělávací rámec, a soukromých firem, které vyučení financují, naprosto běžný, u nás pokusy o takzvané duální vzdělávání zkrachovaly. „Program jsme museli ukončit, narazili jsme totiž na nulový zájem ze strany firem,“ potvrzuje Bernard Bauer, výkonný člen představenstva Česko-německé obchodní a průmyslové komory (ČNOPK), která se německý model snažila v Česku aplikovat. Ne, že by nefungoval. Za posledních deset let vyprodukoval na 400 absolventů. Jenže výčet institucí, které si „svého“ budoucího zaměstnance ve spolupráci se školou samy vzdělaly, silně připomíná seznam německých investic v Česku: Siemens, Robert Bosch, Škoda Auto nebo třeba Bayer. Důvod, proč se české firmy nechytily, je snadno vyčíslitelný – peníze. Zatímco investice do výroby je možné odečíst z daní, v případě nákladů na výuku učňů, kteří ani nejsou zaměstnanci firmy, přijdou podniky zkrátka. „Dobrovolně investovat část zisku by se mi asi také nechtělo,“ přiznává Miroslav Procházka. A když už to nějaká osvícená firma udělá (za všechny jmenujme třeba Metrostav), škola se vystavuje riziku kvůli něčemu, co ani nemůže ovlivnit. Podle současné legislativy musí bezpečnost na pracovišti zajistit firma, za žáky zodpovídá ale stále škola. A to včetně pracovních úrazů a případných žalob. Není to ovšem zdaleka tak, že by se Česko německému modelu vzdělávání bránilo jako čert kříži. Topolánkova vláda chtěla na počátku roku 2009 firmy do učňovského školství přitáhnout. Slibovala jim, že si stipendia i investice do nákupu strojů a zařízení učeben budou moci odečíst z daní. Jenže novela se cestou do parlamentu jaksi ztratila a nikdy už do něj nedoputovala. Není se čemu divit – dodnes totiž neexistuje lobby ze strany firem, která by na zatraktivnění učňovského školství v podobě odpisu z daní pracovala. Je pochopitelné, že třeba velké montovny se o odbornou kvalifikaci na školách vůbec nezajímají – vysoká fluktuace a najímání dělníků přes agentury péči o školství téměř vylučuje. Méně pochopitelné je to ale u malých a středních firem, které přitom s živnostníky tvoří dohromady 60 procent hrubého domácího produktu.
Ať to platí stát
Firmám totiž nejde jen o dodatečné náklady, které stát nekompenzuje. Trápení jim dělá spíše představa, že by měly samy vymýšlet, co a jak své tovaryše učit. A co zavání pedagogikou, to se do soukromého byznysu v Česku příliš nehodí. „Důvody, proč takový typ vzdělání nemá v Česku sympatizanty, jsou nejen finance, ale i to, jak české firmy chápou zodpovědnost za vzdělání,“ argumentuje Horst Blom, jednatel firmy Hettich, která s německým kapitálem v zádech vyrábí nábytkové kování. „Místní podnikatelé jsou toho názoru, že dobré vzdělání by měl zajišťovat stát, a drží se proto zpátky,“ dodává.
Podle německého podnikatele si přitom neuvědomují, že kdyby se na přípravě podíleli společně se školou, získali by „hotového“ zaměstnance. Tedy pracanta, který zná firemní kulturu, absolvoval všechna školení a může plynule přejít ze stavu tovaryše na mistrovský stupeň. Hlad po takových „učních s bonusem“ je přitom velký. Z průzkumu, který si nechala udělat ČNOPK vyplynulo, že dvě třetiny firem jen obtížně hledají kvalifikované odborné pracovníky, 89 procent respondentů si pak stěžovalo na to, že k nim po škole přicházejí mladí lidé se špatnými praktickými dovednostmi.
Fígl, jak vyburcovat samotné firmy, aby se o učňovské školství staraly tak, jak to dělají v sousedním Německu nebo Rakousku, nezná ani Hospodářská komora ČR. Ta se alespoň snaží o to, aby měl výuční list větší prestiž. Ve spolupráci s ministerstvem školství připravuje takzvanou jednotnou závěrečnou zkoušku, tedy obdobu tolik diskutovaných jednotných maturit. Zatímco dnes si náročnost zkoušek určuje každý ředitel školy sám, v budoucnu by zaměstnavatelé měli mít k dispozici jakési minimum, které by měl absolvent ovládat. „Testy pro každý obor tvoří odborníci s učiteli a zaměstnavateli. Navrhujeme také, aby při zkouškách byli ve zkušebních komisích zástupci podnikatelů z příslušných oborů. Jednotná zkouška pro učně je zatím pro všechny školy dobrovolná, prosazujeme ale, aby byla povinná,“ vysvětluje prezident HK ČR Petr Kužel.
Firmy, probuďte se
Míč je teď na straně firem. První krok k tomu, aby se odborné školství vymanilo z péče státem uznaných škol a mohlo přejít do tržní sféry, už totiž ministerstvo školství udělalo. Ještě tento rok by měla být hotová takzvaná Národní soustava kvalifikací. Ta by zaručila, že odbornost nemusí žáci nutně získávat v učilištích nebo středních školách, důležitá bude jen závěrečná zkouška před komisí. Sebekvalitnější studium ale zůstane stále na půli cesty, pokud se nenajde dost firem, které péči o učně převezmou. Není přitom nutné začínat od píky a budovat u nás kopii německého modelu. Horst Blom například poukazuje na to, že v bývalém Československu měli učni podepsané smlouvy přímo s podniky. „Jde o to modifikovat tuto tradici tak, aby byla životaschopná,“ nabádá německý podnikatel. Potíž je ale v tom, že by nejdříve musely chtít za jednací stůl zasednout samy firmy. Sám stát sebelepší koncepcí nic nezmůže. „Role státu by se měla omezit na moderování debat a stanovení rámcových podmínek,“ potvrzuje Markus Kiss, expert Německé hospodářské komory (DIHK), který má na starost vzdělávání. Česku zatím hraje do karet skutečnost, že nezaměstnanost absolventů není nijak vysoká. Oproti evropskému průměru ve výši 20 procent, nemůže u nás najít práci jen desetina středoškoláků. Zvlášť v učňovském školství jde ale křivka za poslední tři roky povážlivě nahoru. Možná že až se za pár let Česko propadne do šedého průměru, vzpomene si, že kdysi ještě dokázalo vzdělávat opravdové mistry.
