Menu Zavřít

Renesance divočiny se vyplácí

10. 9. 2010
Autor: Euro.cz

V Národním parku Bavorský les vsadili na přírodní procesy

Kdyby se v Bavorském lese podařilo před trojí kůrovcovou kalamitou z let 1983, 1994 a 2003 vytěžit všechny smrky a prodat je na trhu, byl by ekonomický profit vzešlý z této oblasti nižší, než jaký tu zanechají návštěvníci přijíždějící za divočinou. Už jich je milion ročně. Peníze z těžby by šly do Mnichova ministrovi financí. Takto zůstávají v oblasti poskytovatelům různých služeb. Turismus v národním parku ročně generuje hrubý obrat 29 milionů eur. Přepočítáno na pracovní místa je to více než devět set plných úvazků. Ve skutečnosti však žije z těchto příjmů ještě více lidí, protože mnohé z nich živí kombinace s nějakým dalším povoláním. Ředitel Národního parku Bavorský les Karl-Friedrich Sinner je původem lesník, a proto ví, že strojní těžbu by zvládla firma o 60 lidech. Park jich na rozmanité činnosti zaměstnává dvě stě. A třicet dalších na krátkodobé smlouvy.

Bavorské Sibiři odzvonilo

Hlavním posláním národního parku není zaměstnávat lidi, ale chránit přírodu. To by však mezi samými pařezy po vymýcených lesích s neduživými, uměle vysazenými semenáčky ve vysoké trávě dost dobře nešlo. Existence parku by ztratila smysl. Německý stát by sice ušetřil 11,5 milionu eur ročně na jeho rozpočet, ale ztratil by cennou studnici poznání současných prudkých přírodních změn. Bezzásahovost do přírodních procesů je zároveň klíčovým prvkem pro ekonomický rozvoj regionu. Odborní pracovníci národního parku a ochranářské organizace Bund Naturschutz argumentují, že bez přírodovědecky i návštěvnicky atraktivní divočiny by se Bavorský les stal územím holosečí. Po nákladné umělé výsadbě by tu po letech stály v řadách jako vojáci stejnověké lesy, které by sotva dosáhly pověsti bavorské Sibiře, jak bylo území vnímáno dávno před zřízením parku. Kouzlo nehostinných hlubokých hvozdů tehdy přitahovalo jen opravdové milovníky lesů a hor. A těch mnoho nebylo. Tehdejší zájem o pohoří však nelze s dnešním zájmem o divočinu srovnávat. Lidé chtějí poznat, o co se vedou spory.
Německý profesor Hubert Weiger zdůrazňuje, že bezzásahové zóny v Bavorském lese změnily i vědecké nahlížení na ochranu přírody. V Německu dosud vládl takzvaný konzervační princip – vynaložit veškeré úsilí, aby se zachovaly druhy a jejich biotopy, pokud možno v současném stavu. Bezzásahové zóny v Bavorském lese vnášejí do vědeckých prací možnost posuzování dynamického vývoje lesních ekosystémů. Lze na nich sledovat, jak se dnešní klimatické extrémy odrážejí v chování rostlin a živočichů bez přímého zasahování člověka. Tyto poznatky jsou využitelné nejen v Německu a Česku, neboť Šumava tvoří s Bavorským lesem jeden geologický i geomorfologický celek, ale i v celé Evropské unii. Obě pohoří spolu vytvářejí nejlesnatější území ve střední Evropě. Kůrovci navzdory se tomuto území říká Zelená střecha Evropy.
V posledních letech je předmětem vleklých sporů management Národního parku Šumava. Diskuse je značně zpolitizovaná, ale často nepoučená. Německo je pro nás v mnoha ohledech nejčilejším partnerem pro výměnu zkušeností. Starší a zkušenější Národní park Bavorský les však jako by pro mnohé účastníky šumavské diskuse neexistoval.

Rozcestí duchů

Česká cesta, odnož historické Zlaté stezky z Bavorska do Čech, která se vine od dnešního parkoviště pod Luzným k památnému Modrému sloupu na naší hranici, je výkladnicí vztahů esa a kůrovce. Nejprve prochází smíšeným lesem, v němž řádila kůrovcová kalamita v osmdesátých letech. Mezi listnáči, které od té doby prošly velkou sukcesí, se hnízdovitě tyčí už poměrně vzrostlé smrky. Nikdo jim nepomáhal, samy se rozrostly.
Rozcestí Böhmerwegu k Modrému sloupu a Sommerwegu na Luzný leží už ve vyšším výškovém stupni, v němž má mít převahu smrk s příměsí buku. Smrky tu však sežral kůrovec v druhé velké vlně po roce 1994. Škarohlídi sem vodili exkurze, aby jim dokumentovali, že princip bezzásahových zón proti kůrovci naprosto vyhořel. Tvrdili jim: „Tady neroste vůbec nic!“ A lidé bez zkušeností snadno uvěřili. Když u toho však byl ředitel Sinner, doporučil návštěvě, aby u každého drobounkého smrčku, který v podrostu objeví, vztyčila tyč. Najednou tu byl celý les tyček. Protiargumenty proti bezzásahovému přístupu se musely změnit. Rozšířily se tedy pochybnosti, že takové malé smrkové rostlinky nemají šanci přežít.
Jenže čas je neúprosný soudce a dal za pravdu volné přírodě. Stromy nejen přežily, ale vytvářejí místy i hustý podrost. Velmi nerovnoměrný, protože malé smrčky se uchytí pouze tam, kde je dostatek zetlelého dřeva. To je pro ně jednak živinou, jednak tvoří překážku pro agresivní trávy, které tam, kde se uchytí, už semenáčkům stromů nikdy zakořenit nedovolí.
Rozcestí, opředené tak velkými pochybnostmi, už ovládli dobří duchové. Němečtí a čeští umělci sem na jejich počest zatáhli obrovskou skleněnou Noemovu archu spočívající v dřevěné ruce obra. Dílo má bohatou symboliku, o níž se dá dočíst v jiných pramenech. Důležitější však jsou spíš čísla.

Počítání smrčků

Inventura na 2293 hektarech kalamitou zničeného lesa v roce 2007 zjistila deset milionů mladých stromů vyšších než dvacet centimetrů. Na vybraných plochách se počítání každoročně opakuje. Vychází z něj, že na hektar připadá 4500 sazeniček. Ve starém horském smrkovém lese však na stejné ploše roste jen tři až čtyři sta stromů, v rozvolněném Židovském lese na naší, šumavské straně pohoří dokonce jen 80. Postačí-li s rezervou pět set stromků na hektar, příroda jich produkuje devětkrát víc. A bez jediného vloženého eura.
Ve filmu Za tajemstvím šumavských lesů upozornil scenárista Jaromír Bláha z Hnutí Duha na podstatnou věc – mezi tisíci stromky se dříve nebo později odehraje boj o prostor a o život. A vyhrají jen nejsilnější a nejodolnější smrčky. Ty, které jsou nejlépe přizpůsobeny všem současným tlakům na prostředí. Z čehož bude možné převzít zkušenosti i pro zakládání hospodářských lesů. Tím však vazby a podobnosti divokých lesů z národního parku a hospodářských lesů končí. Vytvářet po způsobu managementu v hospodářských lesích i v národním parku holiny je pro přírodu národního parku zákeřný krok. Navzdory tomu se ke kácení přistupuje i v Bavorském lese. Proč?

Kdo nechce vidět, je slepý

K Národnímu parku Bavorský les bylo přiřazeno 11 300 hektarů původně hospodářských lesů. Nová část se rozkládá po pohoří Bavorského lesa od Luzného západním směrem, samozřejmě jen po hranici Národního parku Šumava. Osm parkem dotčených obcí se rozrostlo na dvanáct. Bavorská sídla nemohou mít se správou parku žádné větší problémy, protože jsou na územích vyňatých z přírodní ochrany. Se čtyřmi novými obcemi se však do parku vrátila stará nedůvěra k bezzásahovému hospodaření. Zejména, když se do čela odporu postavil bývalý ředitel lesní správy, která toto území donedávna obhospodařovala. Dle ředitele národního parku Sinnera už zastupitelé vzbouřené obce Linden volí tón mnohem vstřícnější k domluvě. Kauza se však mezitím zpolitizovala. Do Bavorského lesa se vypravují exkurze poslanců Zemského sněmu.
Člen poradního sboru národního parku Helmut Steininger z organizace Bund Naturschutz je jejich častým průvodcem. „Poslancům z FDP a některým z koaliční CSU je těžké zelený podrost ukazovat. Pokud jej nechtějí vidět, nevidí jej,“ postěžoval si při exkurzi Steininger. Nebýt přitom osvícených poslanců, a zejména zemské vlády, která bezzásahový projekt před lety podpořila, nemohl by existovat. To však byla v Bavorsku jiná politická konstelace.
Ideou Národního parku Bavorský les je mít v bezzásahovém režimu tři čtvrtiny rozlohy. Ve staré části se to už podařilo. V nové si odpůrci vymohli postupný přechod k tomuto poměru do roku 2027. Obě strany to přitom vnímají jako obstrukci. Pro jedny je vítězná, pro druhé zbytečná.
Lidé mohou být rozčarovaní, jedou-li do národního parku za divočinou a uvítá je řev motorových pil. Pokud se stát jednou rozhodl ponechat novou část parku přírodním procesům, nemůže zároveň těžit a odvážet z tohoto lesa zvláštního určení dřevo, shodují se naši průvodci národním parkem. Takto to není ani plnohodnotný hospodářský les, ani porost směřující k lesu přirozenému.

MM25_AI

Buď vládne příroda, nebo lesník

Prales je pralesem, jen obsáhne-li celý životní cyklus stromů. Žádná hmota se z něj nemůže vyvážet. Výzkumy v Bavorském lese ukázaly, že padlé stromy jsou pro novou generaci smrků čtyřikrát až šestkrát úživnější než lesní půda. Kůrovec rozhodně není nepřítelem pralesa. Zakladatel Národního parku Bavorský les Hans Bibelriether říká: „Polomy a kůrovec jsou prostředky, kterými panuje příroda. Stejně jako lesník, který se snaží opečovávat hospodářský les, kůrovec zabezpečuje přírodní cyklus v pralese. Kůrovec je lesníkem pralesa.“
Bibelrietherův nástupce Sinner, současný ředitel parku, ho doplňuje: „Kůrovec nepřináší přirozenému lesu smrt, ale naopak v něm vyvolává generační obměnu. Vytváří při tom různé vazby pro rozvoj živých organismů. Ve ztrouchnivělých stromech kypí život, nalézá tu svou niku hmyz, ptáci, malí savci, houby. Padlé stromy přinášejí do pramenných oblastí více živin, díky nimž jsou zde větší a tlustší ryby. Za nimi se do Bavorského lesa vrací vydra. Les se obměňuje dle vlastních zákonitostí.“ Bibelriether i Sinner jsou středoevropští lesníci a jako takoví mají v malíčku boj proti kůrovci v hospodářských lesích. A uvědomují si nutnost takového boje. Byl jim však svěřen národní park, v němž vládne příroda a zcela jiné zákonitosti.

Z dáli šeď, zblízka zeleň

Rozpor pohledů na les po nedávné větrné a kůrovcové kalamitě je nejnázorněji vidět u Modrého sloupu. Tedy v Bavorsku a Česku zároveň. Sytě zelené smrčky jsou ještě příliš mladé, než aby se projevily při pohledu z dálky. Tam převládá skličující olověná šeď mrtvých a zatím ještě příliš nezabydlených pahýlů stromů. V zorném úhlu několika desítek metrů však lze registrovat obrovskou konkurenci budoucích smrků.
Je patrná vazba semenáčků na padlé stromy. Tam jsou husté trsy a o kus dál volnost pro trávy. Sinner upozorňuje, že se vrací charakteristický přirozený les, v němž budou skupinky stromů, mnohé zavětvené až k zemi, a mezi nimi volné plochy. Dle toho, kde padli jejich předchůdci. Už proto nesmí z přirozeného lesa či pralesa pryč ani jediný kmen.
Kombinovat takový přístup s prozatímní těžbou považují správci Bavorského lesa za nešťastné. I to je zásah na sto let, který však zkomplikuje život jejich následovníkům. Dobře to popsal český botanik František Krahulec: „Při vytváření holiny jsou vykáceny smrky, které přežily kůrovcovou kalamitu a které dávají potomstvo, jež je vůči kůrovci mnohem odolnější než původní les. Navíc jsou na holině odlišné podmínky od zastíněného nebo polozastíněného mrtvého lesa a nastává tam selekce genotypů smrku specializovaných na otevřená prostranství.“ Takové stromy se prý chovají jako pionýrské dřeviny a nic nevydrží. Mezi pařezy je navíc mnohem chudší půda, než jakou nabízejí ztrouchnivělé kmeny.
Z exkurze do Bavorského lesa si lze přivézt důležité poznání. V hospodářských lesích vládne železnou rukou lesník, jehož posláním je boj proti kůrovci. V dostatečně velkých a kompaktních bezzásahových zónách národních parků vládne kůrovec. Míchat se to nedá. Národní park ochrany přírody a těžby nebyl ještě vynalezen.

  • Našli jste v článku chybu?