Obří plavidla by mohla být funkčním nákladním prostředkem i luxusním přepravcem turistů
Z husté mlhy nad Karským mořem se zčistajasna vynoří gigantická vzducholoď. Její světlomety zachytí vrtnou věž, která mezi krami Severního ledového oceánu vzdoruje přírodě. Vzdušné plavidlo se zastaví přímo nad ní a otevře nakládací jícen. V ten moment se z útrob lodi vyderou dvě železná chapadla, jež se obmotají kolem vrtného zařízení a pevně ho uchopí. Ocelová konstrukce se povznese nad rozbouřenou hladinu moře a létající předmět společně s věží opět zmizí v oblacích nad poloostrovem Jamal na severu Sibiře. Tento příběh je fikce a pochází z výzkumné laboratoře ruské společnosti LocomoSky. Dle jejího šéfa Kirilla Ljatse by se však již brzo mohl stát skutečností. Vzducholodě by pak mohly transportovat železnou rudu podél Transsibiřské magistrály, stotunové parogenerátory z Číny do Evropy anebo třeba zalomené hřídele z Vítkovic do Štětína.
Oslněný Kreml Loni 24. listopadu se rozzářily obličeje zaměstnanců LocomoSky podobně jasně jako před 73 lety večerní nebe nad letištěm Lakehurts v New Jersey. Tenkrát ho rozsvítily plameny hořící německé LZ-129 Hindenburg a záře znamenala konec éry velkých dopravních vzducholodí. Onen listopadový den roku 2009 naopak označoval jejich znovuzrození. Sám ruský prezident Dmitrij Medveděv totiž při pohledu na model moderního vzduchového plavidla silně připomínající létající talíř řekl, že se jedná o významnou inovaci. „Můžeme tak do budoucna ušetřit mnoho miliard dolarů,“ řekl šéf Kremlu a okamžitě se rozhodl podpořit sériovou výrobu. V první fázi ruská vláda uvolní subvence ve výši 500 milionů rublů. Možnost velké úspory potvrzuje i Ljats: „Jen na transportu vrtné soupravy se dá ušetřit až několik set tisíc dolarů,“ řekl týdeníku EURO. Takových souprav pracuje na západní Sibiři kolem dvou tisíc. Navíc není nutno vrtnou věž před transportem rozebírat. Doba převozu se tak sníží z 28 dnů na pouhých 48 hodin. Šéf LocomoSky zároveň vidí velkou perspektivu v dopravě kapalných paliv, plynu, uhlí a těžkých zařízení. Parní kotle, chladicí přístroje, kompresory, některé typy atomových reaktorů – prostě vše, co se dnes s velkými problémy transportuje po silnici, moři či dráze, by se již brzo mohlo přepravovat úsporně vzduchem. A mnoho průmyslových jednotek dokonce již předem sestavených. „Například větrné elektrárny by se pomocí vzducholodí daly po krajině vysazovat jako mladé jedle,“ vysvětlil Ljats.
Papírový silák Největší vzducholoď společnosti by měla dokázat odtransportovat až 600 tun. To odpovídá třeba tisíci vozidel Lada Kalina z volžského automobilového závodu, třem tisícům lidí z oblasti postižené katastrofou anebo pěti milionům cheeseburgerů od McDonald’s. Výroba takového kolosu přijde na zhruba 120 milionů dolarů, přičemž sériová výroba náklady samozřejmě výrazně sníží. Podobná cena se dnes ale platí i za letouny Antonov An-124 Ruslan. Ruský „condor“ je největším sériově vyráběným transportním letadlem na světě. Jenže do vzducholodě se vejde čtyřikrát tolik, co se vměstná do ruslanu. Navíc nepotřebuje žádnou infrastrukturu. Jako přistávací plocha poslouží zamrzlé jezero vysoko v Uralských horách anebo opuštěná mýtina v jižní části Patagonie. Když si to budete přát, tak Locomoskyner, jak Rusové vynález nazývají, přistane klidně i vedle u souseda. Pokud tedy má dostatečně velkou zahrádku. Průměr plavidla totiž činí něco kolem 260 metrů. Zatímco takový gigant existuje pro tuto chvíli jen na papíře, firma z města Uljanovsk na řece Volze již usilovně testuje menší variantu. O plně funkční Locomoskyner na šedesát tun nákladu už projevily konkrétní zájem společnosti z Číny a Koreje.
Pomalu je nové rychle Renesance vzducholodí není zdaleka jen snem bláznivých ruských vědátorů. O jejich znovuzavedení v současnosti uvažuje i jihokorejská skupina Samsung. Její představy o nebeském plavidlu budoucnosti se dokonce vyvíjejí směrem, který má k fantaziím Julese Vernea blíže než ruská varianta. Společnost, jež je u nás známá hlavně díky své elektronice a zároveň patří k jednomu z největších stavitelů lodí na světě, zajímá především potenciál vzducholodí na poli s luxusním cestováním. A tak pověřila proslulou londýnskou designérskou společnost Seymourpowell zhotovením konceptu plavidla lehčího než vzduch, které v sobě kombinuje výletní loď a vznášející se hotel. Vzdušné plavidlo dostalo název Aircruise a mělo by dosahovat rychlosti 90 kilometrů v hodině, čímž by se dostalo někam mezi námořní a leteckou dopravu. Trasa Londýn–New York by cestujícím zabrala 37 hodin a vzdálenost z Los Angeles do Šanghaje by se dala zvládnuta za necelé čtyři dny. „Nemyslím si, že by budoucnost cestování měla být postavena kolem stresujícího pohybu letadly, která znečisťují naše prostředí. Zážitek při cestování bude již brzy důležitější, nežli se jen tupě a rychle dostat z bodu A do bodu B,“ řekl šéf designu společnosti Seymourpowell Nick Talbot. Podle něj bude ve světě, kde rychlost patří k univerzální posedlosti, neuspěchaný výlet luxusní vzducholodí vítaným kontrastem. Není divu. V aircruiseu lze mít vedle sebe třeba čtyři dvojité apartmány a pět menších, stejně jako ateliérový byt se společenskými prostory, jako jsou bar a salonek. Vedle romantických výhledů a nesčetných interiérových možností je tu ještě další výrazné pozitivum. V době, kdy se svět orientuje na ochranu životního prostředí a řešení problémů s ním spojených, je každý ekologicky šetrný dopravní prostředek vítaný. A právě takový aircruise je. Pohybuje se na kombinaci solárního a vodíkového pohonu. Právě nízký dopad na životní prostředí je důvodem, podle kterého by tyto vzducholodě měly zpestřit oblohu již od roku 2015, tvrdí ředitel designu u společnosti Samsung Kim Min-sung. Dle něj se budoucnost neukrývá až ve hvězdách, ale o něco blíže – v oblacích.
*
BOX
Vzdušná špionáž**
Americký federální Úřad pro vnitřní bezpečnost vzducholodě používá již několik let. Nasazeny bývají při výjimečných akcích, nad místy, kde se mají shromáždit davy lidí (koncert Madonny nebo sjezd republikánů v New Yorku před volbami prezidenta). Monitorovací vzducholodě, které vyvíjejí společnosti Lockheed Martin či 21st Century Airships, byly poprvé testovány v roce 2004 nad Washingtonem a New Yorkem. Výhodou tohoto použití například oproti vrtulníkům je výrazná úspora paliva a schopnost vzducholodí pohybovat se na daném místě několik desítek hodin.
