ČKA doporučila transparentní veřejné výběrové řízení
Týdeník EURO v minulém čísle uveřejnil článek “No, nekup to” (EURO 16/2202). V uvedeném článku bylo vedle řady nepřesností a účelově interpretovaných skutečností několikrát zmíněno i mé jméno. Jsem proto velmi rád, že jsem od týdeníku EURO dostal prostor se k celé záležitosti vyjádřit alespoň dodatečně.
V úvodu článku je odkaz na mé necelý rok staré zdůvodnění, proč by činnost ČKA měla být více podrobena veřejné kontrole. Skutečně jsem hovořil o zoufalé neefektivnosti a o řadě podezření, které se v souvislosti s činností ČKA/KOB objevují, a to jsem ještě ani netušil, s čím vším se zde ve skutečnosti budeme setkávat. Záležitosti, týkající se společenství Škoda, lze použít jako docela dobrý příklad, názorně ilustrující to, co jsem dříve označil.
Konkurs.
Pozoruhodný vývoj událostí kolem společenství Škoda totiž nastal ve chvíli, kdy vláda schválila usnesení č. 1284, které KOB ukládalo kapitalizovat všechny své pohledávky v tomto společenství a pak následně, pro takto oddluženou společnost z titulu majoritního vlastnictví, vyhledat ve spolupráci s renomovaným poradcem strategického investora.
Toto vládní usnesení bylo KOB a později ČKA “úspěšně” realizováno celých devět měsíců, aby nakonec bylo završeno prohlášením konkursu na Škoda, a. s., a zmařením celého záměru 12. 9. 2001, to jest dvanáct dnů po přeměně KOB na ČKA. Po celou tu dobu KOB nijak neinformovala vládu, že by usnesení snad nebylo možné realizovat a navíc po celou tu dobu zástupci KOB v dozorčí radě Škoda, a. s., přihlíželi řadě finančních toků, o kterých je důvodné se domnívat, že by patrně zasluhovaly bližší zkoumání.
Před prohlášením konkursu představenstvo KOB a ČKA nevyvinulo přiměřenou snahu k jeho odvrácení a po prohlášení konkursu reagovalo tiskovým prohlášením, které lze docela dobře vnímat jako veřejné prohlášení ČKA, že konkurs vnímá jako přijatelné řešení.
Společný postup.
Dozorčí rada, která do ČKA nastoupila těsně před prohlášením konkursu, byla představenstvem ČKA ubezpečena, že jmenovaný správce má zájem postupovat společně s ČKA a že touto novou situací není věřitelská pozice ČKA nijak ohrožena (dokonce se takto prý zlepšila). Což je názor, který se nyní čím dál tím víc ukazuje jako nepodložený.
“Společný postup” se správcem konkursní podstaty pak probíhal tak, že DR nebyl do 18. 10. 2001 předložen žádný text společného prohlášení ČKA a správce konkursní podstaty. DR proto 18. 10. 2001 doporučila představenstvu zadat expertní posouzení dalšího postupu, včetně analýzy z hlediska maximalizace výnosu. Toto doporučení DR bylo představenstvem ČKA označováno za předčasné, a to i přestože ve stejné době správce konkursní podstaty již patrně prováděl v rámci “společného postupu” bez vědomí a bez přizvání ČKA výběrové řízení na vlastního poradce.
Dozorčí rada nikdy myšlenku společného poradce neodmítla, a naopak se opakovaně dožadovala doložení prohlášení o vůli správce konkursní podstaty ke společnému postupu s ČKA, což je s ohledem na to, že je-li ve společenství Škoda něco cenného, pak to vlastní ČKA a ta je navíc téměř osmdesátiprocentním věřitelem ve Škodě, a. s., celkem pochopitelné. Jak je však z postupujícího vývoje zřejmé, tak pod pojmem “společný postup” si každý patrně představuje něco jiného.
Pozoruhodný výběr.
Na jednání věřitelského výboru, které bylo svoláno na 31. 1. 2002, tedy po téměř pěti měsících od prohlášení konkursu na Škodu, a. s., se správce konkursní podstaty dostavil bez smlouvy s vlastním poradcem, bez vlastního názoru, jak postupovat dál, a bez toho, že by část konkursní podstaty v držení správce konkursní podstaty byla již připravena k prodeji.
Vlastní výběr poradce pak v ČKA probíhal i z pohledu DR skutečně pozoruhodným způsobem, a to především proto, že DR rozhodnutí o jeho výběru přijala již 18. 10. 2001. K ukončení výběru došlo až po téměř pěti měsících, a to rozhodně ne proto, že by DR celou záležitost protahovala.
Důvod, proč celá záležitost trvala tak dlouho, je třeba hledat v tom, že s myšlenkou na skutečně renomovaného a nezávislého poradce ČKA, který by byl současně i pověřen vyhledáváním případného investora, se řada účastníků této causy prostě neuměla ztotožnit. Tedy nikoliv proto, že by někdo měl zájem na nějakém konkrétním poradci, ale proto, že existoval a existuje zájem aby poradce nebyl žádný.
Raději zopakuji, že DR doporučila ČKA zorganizování normálního transparentního veřejného výběrového řízení. Odpovědnost za to, jakým způsobem byl vytištěn inzerát oznamující vyhlášení VVŘ na poradce ČKA pro prodej aktiv ve společenství Škoda, nese plně Kancelář generálního ředitele.
Obtížné podmínky.
K posouzení došlých nabídek byla ustavena komise složená ze dvou členů DR, dvou zástupců ČKA a jednoho pracovníka MF. To, že v závěrečném kole výběrového řízení se sešly pouze dvě firmy, není nic nepřirozeného. Je snadno pochopitelné, že některé podmínky výběrového řízení byly pro přihlášené firmy jen obtížně splnitelné a všemu navíc ze strany dozorčí rady i představenstva vévodila snaha o zamezení obvinění ze střetu zájmů.
Nehodlám komentovat popis postupu hlasování. Nedopustím se však žádného pochybení uvedu-li, že v závěrečném hlasování pro firmu JP Morgan hlasovalo pět členů dozorčí rady, dva se hlasování zdrželi a jeden byl proti. Jde ovšem o úplně jiná jména, než ta, která byla v článku uvedena.
Cenové porovnání, které mělo patrně být osou předchozího článku, je zcela nepravdivé, neboť ceny porovnávaných firem jsou konstruovány zcela rozdílným způsobem, což autor článku nepochybně ví, neboť z materiálů, ze kterých patrně měl možnost čerpat, to mohl vyčíst. Modelové příklady ukazují, že cena požadovaná firmou JP Morgan je podle velikosti dosaženého objemu transakce 1,5 až dvakrát vyšší než cena, kterou požaduje CA IB. A autor článku také jistě ví, že je rozdíl v tom, na co jsou peníze vynakládány. Neodpustím si citát z podkladů pro jednání dozorčí rady: „Rozdílná kategorie obou porovnávaných nabídek se logicky odráží v úrovni cenové nabídky, přičemž každá z nabídek je ve své kategorii plně akceptovatelná.“
Strategický investor.
Obtížnost celé kauzy ŠKODA, včetně jejích politických, sociálních a ekonomických dopadů, zkušenost se svérázným průběhem realizace vládního usnesení, nejednoznačnost postoje správce konkursní podstaty a vědomí, že si nemůžeme dovolit hromadit další chyby v rozhodování, pro mne znamená, že pro realizaci aktiv ČKA ve společenství ŠKODA a vyhledání investora pro vstup do společenství ŠKODA potřebujeme externího poradce, a to toho nejkvalitnějšího. Jestliže do dnešního dne nebyla ČKA schopna nalézt společnou řeč se správcem konkursní podstaty, pak je logické, že se ČKA snaží převzít iniciativu.
Z toho, co pan Páral zamlčel a co jsem se zde pokusil popsat vyplývá, že spor, který se v otázce poradce pro Škodovku rozhořel, není o tom, kterého poradce zvolit, ale spíše o tom, zda vůbec má Česká konsolidační agentura právo mít nějakého poradce, který by jednotlivé transakce externě, nezávisle a skutečně expertně posoudil. A je mi velmi líto, že redakce časopisu EURO se přiklání k názoru, že nikoliv.
Už vůbec nerozumím tomu, že někdo bojuje proti renomovanému poradci pro řešení velmi komplikovaného případu kvůli přibližně jednomu procentu prodejní ceny a napadá ty, kteří usilují nejen o maximalizaci těch zbylých 99 procent, ale i o naději pro Škodu Plzeň v podobě skutečného strategického investora. Jenom v jednom se s panem Páralem shoduji, strategický investor musí být nalezen velmi rychle. Pak se mimo jiné ukáže, zda rozhodnutí najmout renomovaného poradce a zainteresovat ho na dosažené prodejní ceně bylo ze strany DR kvalifikované rozhodnutí.
