Původně tady byla dělostřelecká střelnice, kde si bývalá zbrojovka Škoda testovala kanóny a munici. Teď se v areálu ukrytém v lese kousek za Plzní vyrábí zařízení, které naopak musí výbuchu zabránit. Výbuchu daleko horšímu, než nálože v granátu.
V jednom z provozů společnosti Škoda JS stovka zaměstnanců ze speciální nerezové oceli svařuje, obrábí a montuje pohony regulačních zařízení, které slouží k řízení a regulaci provozu reaktoru. Bez nich by se nedal výkon reaktoru bezpečně řídit. Pohonů tady vyrábějí dva typy. Jeden s elektromotorem pro reaktor typu VVER 440, jaký je třeba v českých Dukovanech a jeden krokový s blokem elektromagnetů, který pracuje ve výkonnějších temelínských reaktorech VVER 1000.
Zatímco v Dukovanech motor a připojené zařízení vytahuje a zasouvá do reaktoru celé palivové články, čímž ovlivňuje výkon reaktoru, v Temelíně pohon manipuluje jen s řídícími tyčemi. „V Dukovanech jsou všechny pohony naše. Na jeden reaktor jich je třeba 37. Teď začínáme s výrobou nové série. Materiál už je ve strojích,“ říká Jiří Suchý, vedoucí výroby ve Škoda JS.
Samotný materiál je speciální. Jde o nerezovou ocel, která vydrží bombardování proudem neutronů uvnitř reaktoru. Dřív ho Škoda JS brala z kladenské ocelárny Poldi. Teď ho musí shánět po celé Evropě. Jaderný nerez se těžko opracovává. Přitom přesnost každého z 1500 dílů, z nichž je jeden pohon pro VVER 440 sestavený, se měří na setiny milimetru.
„Základní komponentou jsou dlouhé svařence. Na začátku je trubka a plný výkovek. Ty se svaří a jdou na opracování. Tento má necelé tři metry,“ ukazuje Suchý na jeden ze stříbřitých válců s rozšířenou hlavicí, který čeká před soustruhem na opracování.
Z posledního stolu dlouhé haly sundává obsluha další zhruba metrovou trubku. V ní už je zabudováno srdce celého pohonu, motor. Nakládají ho na pojízdný jeřáb a za chvíli ho už jedna z pracovnic posunuje středovou uličkou na poslední ze stovek úprav. Pak ho ve vedlejší hale smontují s ostatními díly.
Jedním z nich je více než třímetrová ozubená tyč. Je vyrobená z jednoho kusu oceli. Pečlivě vyřezaných 314 zubů vykouzlí spolu s ozubenými koly motoru a převodovky vertikální pohyb, který palivové články zvedá a zasouvá do reaktoru. „Tyč se před opracováním několikrát rovná. Nejtěžší je při těch délkách dosáhnout požadované přesnosti,“ opakuje mantru škodováků Suchý.
Deset metrů za miliony
Vedle sebe tady pracují moderní a vysoce přesné obráběcí CNC stroje i klasické soustruhy. Svařování, kromě jiných metod, obstarává i elektronový paprsek. „Všechny stroje se každý rok kontrolují a kalibrují, aby se zajistila patřičná přesnost. Samozřejmě i každý zákazník si může vše sám nechat ověřit,“ dodává Suchý.
O každé z tisíců operací na jednotlivých dílech a o následných kontrolách se vedou podrobné záznamy. Dokumentace ke každému pohonu, kterou zákazník dostává, váží několik kilogramů. Po obráběcích strojích ale nakonec přichází ke slovu lidská práce. Lidé musí ve vedlejší hale všechny díly složit do celku, který je nakonec dlouhý deset metrů. Od začátku výroby uplynul rok a půl. Speciální ocel za tu dobu přetvořili zaměstnanci Škoda JS ve výrobek v hodnotě milionů korun.
V elektrárně z pohonu kouká z víka reaktoru jen samotný motor. Vše ostatní je za provozu elektrárny lidským očím ukryto. Až dosud v Plzni vyrobili pro reaktory VVER 440 více než 1100 pohonů a dodali je do pěti zemí. Pohonů pro reaktory VVER 1000 bylo více než 1200 a nyní pracují na patnácti blocích českých a ukrajinských jaderných elektráren.
Čtěte také:
Drábová zůstane v čele jaderného úřadu, neměla protikandidáta
Velké plány: Čína chce za 15 let zpětinásobit výkon jaderných elektráren
