Dvě české novinářky byly v teroristy zničeném městě Kobaní, kam se postupně vracejí lidé. Válka ale ještě neskončila
Pomalu se stmívá. Kotouč slunce už se kloní ke zbytkům betonových konstrukcí, které ční nad rozbitým městem. Opodál v ruinách hlouček lidí kolem ohniště.
Jeden z mužů přináší cosi černého, co hází za halasného pokřiku do ohně. Jsou to lidské vlasy, které vytrhl mrtvému teroristovi Islámského státu (IS), tlejícímu pod nánosem betonu opodál.
V Kobaní, jednom z nejzničenějších měst v Sýrii, jsou ruiny všude, kam oko dohlédne. Zdá se, že ani neexistuje dům, který by zůstal neporušen. Jedinou výjimkou je budova, kde byl čtyři dny před naším příjezdem zřízen hotel. Máme štěstí, máme kde bydlet. Ve městě jinak nefunguje téměř nic. Nefunguje proud, pokud nemáte soukromý generátor. Není voda, pokud si ji nemůžete koupit.
Devastující boje
Město Kobaní zničili během zuřivého dobývání ozbrojenci Islámského státu (IS). Pod kontrolu se snažili dostat město deset měsíců. A málem se jim to podařilo. Obránců z řad kurdských milic YPG byla jen hrstka, v jednu chvíli IS kontroloval na osmdesát procent města. V tu dobu začali do Kobaní proudit dobrovolníci rozhodnutí obětovat svůj život, než aby město nechali padnout. Zjistit, kolik lidí proti sobě bojovalo, je dnes prakticky nemožné, čísla se velmi liší. Kurdům nakonec hodně pomohly spojenecké nálety. „Bez nich bychom neměli v boji s Islámským státem takové úspěchy, to je jisté,“ říká v kurdské metropoli Kámišlí generál YPG Redur Chalíl.
Boje v Kobaní byly strašné a devastující. „Pořádné vybavení jsem získal, až když jsem zabil prvního člena Dai’š (v arabštině se tak označují příslušníci Islámského státu - poz. red.) a sebral mrtvolám jejich zbraně. Nebylo to snadné, IS do Kobaní poslal dobře vycvičené bojovníky, to jsme poznali podle zranění na mrtvolách, už prošli mnoha boji. Byli jako mašiny, nebáli se zemřít.
Jen mrtvých těl jsme na konci bitvy o Kobaní našli na 1700,“ říká jeden z elitních kurdských ostřelovačů YPG, Kurd jménem Atol. Sám prý zabil na 70 příslušníků IS. Dodnes má problém vypořádat se se zážitky z desetiměsíčního pekla. Nebylo co jíst, někdy třeba nejedl tři dny.
Musel zabít i dětského vojáka – taktikou IS totiž je také to, že před zkušenými bojovníky jdou děti se starými samopaly jako živé štíty. Vycvičení zkušení bojovníci mají přece větší cenu.
Kobaní se nakonec podařilo uhájit, byla to jedna z největších proher Islámského státu. Jenže za vysokou cenu. Drtivá většina města je v troskách. Vodovodní potrubí, přivádějící vodu z Eufratu, je totálně zničené. Nejde elektřina, takže po západu slunce se město halí do černé tmy a připomíná scénu z hororu. Jako stíny se městem plouží ti z obyvatel, kteří se pokoušejí o nový život v troskách svých domů. Pod tunami betonových sutin je ještě spousta nebezpečných „pozdravů“ teroristů z IS – nevybuchlá munice, miny, rakety. Vedle nich si hrají děti, občas se v sutinách najde i ještě nezetlelé tělo zabitého člena Dai’š. Od března, kdy se sem začali lidé vracet, už miny zabily přes 80 lidí.
Před válečnou vřavou civilisté utekli do Turecka, do tamních uprchlických táborů nebo k příbuzným. Hraniční přechod s Tureckem je otevřený dvakrát týdně. Přicházejí další, s těžkými pytli plnými věcí, nebo jen s malými příručními zavazadly. Jednou z nich je i paní Helin, která trpělivě čeká na povolení dostat se zpět na syrskou půdu. Vedle ní v prachu na zemi sedí její manžel a tři děti. „Celý náš dům zničily koaliční nálety, ale to nevadí, vrátíme se a vybudujeme Kobaní znovu. Proč bychom měli chtít jít jinam? Tady jsme doma a jsme hrdí na naše vojáky, kteří nám vybojovali naše město zpět,“ říká odhodlaně.
U rodiny Džalála Zeta
Kobaní má v sobě něco zvláštního. Snad nějakého genia loci, který nedovolil Kurdům město nechat napospas IS. Všude v Kurdistánu jsou lidé pohostinní, nejpohostinnější ze všech jsou ale lidé z Kobaní. Kamkoli přijdete, čekají na vás milé úsměvy. Každý se snaží vám vyjít vstříc. Stačí se zastavit s fotoaparátem a nevyhnete se pozvání na čaj a většinou i na něco dalšího. Až je vám trapně brát si jídlo od lidí, kteří toho mají sami tak málo, ale odmítnout by znamenalo, že je zarmoutíte. Chvíli fotím majitele malé pekárničky a hned dostávám – asi za odměnu – čerstvou voňavou chlebovou placku.
Zastavujeme se s kolegyní Markétou Kutilovou v rodině Džalála Zeta, jehož dcery jsme potkaly v ruinách – a jak velí tradice v Kobaní – pozvaly nás k sobě domů na čaj. Dům stojí jako jeden z mála ve čtvrti, kde měli teroristé z IS velení. Na střechách se ukrývali snajpři, zničili, co se dalo. Džalál a jeho rodina se snaží dát dům do pořádku, jak jen to jde. Živí se prodejem pistácií, ačkoli za války je to problematický byznys – do Damašku se vyvážet nedá, v cestě stojí IS. Paní domů nám ukazuje, jaké vyrábí ručně tkané tašky a koberce.
Projevujeme zájem nějaké koupit ve snaze rodině finančně přilepšit. Jenže to bychom nesměly být v Kobaní. Přes veškerou snahu dostáváme tašky darem a navrch ještě koberec. Aspoň že máme s sebou nějaký český křišťál, v těchto končinách velmi oblíbený, a můžeme dát něco na oplátku.
Je to s podivem, ale ve městě zatím působí jen minimum mezinárodních neziskovek, které by lidem v tíživé situaci pomáhaly. Z třiceti tisíc místních tu není snad ani jeden, který by pomoc nepotřeboval. Ze čtyř nemocnic zůstala stát jen jediná, která má zoufalý nedostatek vybavení a léků. Organizace Lékaři bez hranic tu provozuje zdravotnické centrum, které ale nedokáže zabezpečit složitější úkony.
Lékař Hikmat Ahmad tu pomáhal zachraňovat životy po celou dobu bitvy o Kobaní, celých deset měsíců. Viděl, co by většina jiných jen těžko unesla. „Děly se tu strašné věci, děti dodnes volají ze spánku své mrtvé rodiče, malí chlapci si hrají na válku, protože nic jiného neznají. Lidé mají noční můry, pokud máme, snažíme se jim pomoci nějakými antidepresivy.
Teď už kvůli zhoršeným vztahům s Turky nemůžeme vážně nemocné ani posílat do tureckých nemocnic. Nemůžeme nic,“ vypráví plynulou ruštinou lékař, který strávil 12 let v ruské Samaře.
Jeho další slova jsou hořkou obžalobou mezinárodního společenství. „Nikdo nám nepomohl. Po válce sem přicházeli zástupci mezinárodních organizací a rozdávali sliby na všechny strany. Nevrátil se nikdo. Kde je Pan Ki-Mun? Kde je svět? Kde je lidskost? Bojovali jsme proti IS nejen za nás, ale za celý svět. Ale dokud tady bude poslední z nás, budeme tu žít, je to naše země a náš domov,“ říká.
Obchod s obuví
Z Kobaní uteklo před boji a v průběhu nich na 150 tisíc lidí, doposud se jich vrátilo asi 30 tisíc. Snaží se žít, jak se dá. Ti šťastnější, kterým stojí aspoň část domu, poskytují nocleh sousedům, kteří našli po návratu jen hromadu sutin. Před jedním z rozstřílených obydlí vaří snídani mladá, asi pětadvacetiletá Lejla. Zve nás na prohlídku, je vidět, že dům musel být před válkou prostorný, moderní a pohodlný. Teď je tu místo kuchyňské linky mozaika z děr po kulkách. Uprostřed prázdné vyklizené místnosti se vrší desítky párů bot. Lejla je posbírala v okolních sutinách. Dříve bývala majitelkou obchodu s obuví.
Ti, kdo neměli štěstí, živoří v uprchlickém táboře Mištanur nedaleko města. Ve stanech, s minimem jakéhokoli vybavení. Kolem už ale obchází strašák kruté zimy, která se brzy ozve. „Doufáme, že dostaneme alespoň kontejner, v kterém zimu nějak přežijeme,“ říká Shayko Abdul, sympatický mladý muž, když odloží kytaru. Právě dozpíval oslavnou píseň na Kobaní a statečnost jeho obránců. Na živobytí vydělává v pekárně, zatímco jeho žena vede malý obchůdek v táboře.
V Kobaní lidé věří, že bude líp. Jenže teroristé z IS nejsou daleko – pouhých třicet kilometrů od města. Že Kurdové své město ubránili, ještě neznamená konec války. Fronta se posunula jen o kousek dál, na řeku Eufrat.
U Džarábulusu už zase začíná království černé vlajky. Na konci června tohoto roku Kobaní zažilo opět těžké boje – tři dny trvalo milicím YPG a YPJ (ženská odnož YPG), než zdolaly zákeřný atak islamistů. Ti pronikli do města v převlečení za kurdské vojáky, někteří z nich také opravdu Kurdové byli. Povraždili na 370 lidí, civilistů, dětí v nemocnicích či školách. Přestože už tu skoro není co ničit, Kobaní pořád není tím bezpečným přístavem, co bývalo. Dají se tu totiž pořád ničit životy jeho houževnatých obyvatel. A Islámský stát porážku nechce nechat bez odezvy.
Až je vám trapně brát si jídlo od lidí, kteří toho mají sami tak málo, ale odmítnout by znamenalo, že je zarmoutíte.
Autorka je šéfredaktorkou časopisu Lidé a Země
