Reportáž: Pět dní dobrovolníkem na Balkáně

Po pár dnech mezi uprchlíky přestanete vidět jednolitou hordu „nájezdníků“ a začnete vnímat jednotlivé lidské osudy.

Pro většinu lidí je to asi nezvyklá situace: blíží se konec roku a vám zbyla spousta dovolené. Přemýšlíte, kam by se dalo narychlo vyjet. Autor tohoto článku je novinář, a tak ho přitahují místa, kde se něco děje. Poctivě proklikávám weby s levnými letenkami, ale brzy začíná být jasné, že partyvíkend v Berlíně ani gastroporno v Římě se konat nebude. Ať už je za tím zvědavost, vrozený altruismus nebo skrytý workoholismus, mám potřebu strávit svůj týden volna nějak smysluplně.

A protože se na mě po celý rok ze všech stran valí téma uprchlické krize, rozhoduji se, že konec roku strávím jako dobrovolník kdesi na běženecké trase mezi Blízkým východem a Evropskou unií. Tam, kde bude nejvíc potřeba. Ale jak tohle zjistit? Začnu tím, že kontaktuji kamarádku, která už dříve jela dobrovolničit. Ta mě pošle na facebookovou skupinu s názvem „Jedu pomáhat uprchlíkům do Srbska, Chorvatska či Slovinska“.

Cesta tří národů. Přes Srbsko a Chorvatsko nyní proudí do EU tři národnosti. Lépe oblečení a vzdělanější Syřané a Iráčené prchají před IS, chudší Afghánci před Talibanem.

Zkušení i začínající dobrovolníci si tam vyměňují rady a zážitky. Záhlaví diskuse je plné odkazů pro ty, kteří chtějí vyjet. Najdu tady hlavně adresu, která mě dovede na webové stránky se seznamem míst, kam je možné vyjet. Na seznamu je třeba řecký ostrov Lesbos, kde čluny s migranty přistávají, dále divoký řecko-makedonský přechod Idomeni, je tu také chorvatský uprchlický tábor Slavonski Brod a řada dalších míst. Seznam je pravidelně aktualizovaný podle toho, kde jsou zrovna dobrovolníci potřeba. Na webu vidím, že pracovníky právě poptává lokalita Šid, městečko na srbsko-chorvatské hranici.

Píšu tedy e-mail koordinátorce, která má místo na starost, že bych měl zájem tam pět dní působit. Na jiném webu, který jsem našel v záhlaví facebookové skupiny, zase zakládám posádku: píšu datum svého odjezdu a návratu do Česka a také kolik volných míst budu mít v autě. Během tří dnů je auto plné. Pak dostávám zprávu od koordinátorky, že nás v Šidu očekávají.

Třetí turnus

Vyrážíme brzy ráno, ještě za tmy. Posádku tvoří studentka sociální práce Gabriela, češtinářka Klára a soukromý učitel dějepisu Bronislav. Neznámí lidé, cestou se seznamujeme. Probíráme, proč vlastně jedeme. „Chci vidět, kdo jsou uprchlíci, o kterých čtu všude v médiích,“ říká Gabriela. „Hodně mých kamarádů už bylo pomáhat. Jsem skautka a křesťanka, takže jsem spíš řešila proč nejet. Nebyl čas, až teď,“ říká Klára.

Bronislav už jede do Srbska potřetí. Chce pomáhat lidem v nouzi a také reprezentovat Česko. První zastávkou je Brno, kde nám dívka z Člověka v tísni nakládá do auta několik tašek s šálami, čepicemi a rukavicemi, o něž je teď nouze. Dál pokračujeme přes Bratislavu a Budapešť do Srbska. Na hranicích se nás srbští celníci ptají, kam jedeme. „Za známými,“ odpovídáme neurčitě, protože nechceme, aby nám prohledávali auto. Mnoho předchozích dobrovolnických zásilek neprojelo, protože to byly obnošené boty, které se do Srbska vozit nesmějí.

Na srbských hranicích vzpomínám na konec června, kdy jsem jel na reportáž o uprchlících. Tehdy na Balkáně ještě neexistovaly uprchlické tábory, uprchlíci spali různě – ti bohatší v hotelech, ti chudší na okrajích měst v rozpadlých ruinách nebo v lesích. Maďarskou hranici tehdy ještě nelemoval ostnatý plot. Neexistovali ani dobrovolníci, lépe řečeno první dobrovolnické aktivity se teprve pomalu líhly v maďarském Segedíně. Jsem zvědavý, jak se za půl roku situace vyvinula.

Je už hluboká noc, když v Šidu parkujeme u malého domku, ve kterém budeme příštích pět nocí spát. Dům má od místních lidí pronajatý Czech Team, tedy čeští a slovenští dobrovolníci, skrze Člověka v tísni. Střídají se tu posádky jako ta naše, nikdy tu ale není více než dvacet lidí najednou. Ve chvíli našeho příjezdu na verandě domu zrovna pokuřuje několik mladých lidí, Bronislava vítají jako starého známého, nám novým podávají ruce.

Bez bot. Nejvíce nedostatkovým zbožím jsou boty, protože obnošené se do Srbska vozit nesmějí.

Uvnitř jsou další dobrovolníci, někteří spí na palandách, další sedí kolem stolu v kuchyni. Zbytek lidí je právě někde venku na večerní směně. Dobrovolníci jsou pestrá směsice lidí, Čechů a Slováků většinou mezi dvaceti a čtyřiceti. Je tu antropolog, pankáč, trojice studentů, městský zastupitel nebo třeba soukromý detektiv. Pestrost vyvolává zajímavé debaty. O tom, jestli se uprchlíci po skončení válek vrátí do svých domovů. O tom, jestli sem dobrovolníci jezdí pomáhat, aby se sami cítili dobře. O tom, jestli arabské ženy budou někdy „randit“ s evropskými muži.

Nejsme butik

Další den ráno se seznamujeme se zdejším koordinátorem, kterým je vousatý hipster s copánkem jménem Honza, občanským povoláním fotograf. Půjdeme pracovat na odpolední směnu, vysvětluje naší čtveřici. Do té doby můžeme uvařit oběd pro ty, kdo jsou právě venku v akci. Po obědě vyrážíme do akce my. Jedeme autem asi 20 kilometrů na dálniční odpočívadlo u benzinky, kde stojí také bývalý motel. Před motelem parkuje dlouhá řada autobusů, z nichž vycházejí muži, ženy, děti. Jsou tu také srbští policisté a lidé v bundách různých neziskovek. Jsme na místě. Fasujeme oranžové reflexní vesty s nápisem Czech Team a Honza nám vysvětluje, co budeme dělat. Autobusy sem svážejí uprchlíky z celého Srbska.

Odsud pak pokračují zvláštním vlakem do Chorvatska. Než je vlak připravený, uprchlíci čekají tady, v autobusech. Někdy šest, jindy dvanáct hodin. Do každého autobusu, který přijede, vždy nejdříve vstoupí lidé v bílých bundách, kteří migrantům řeknou, kde jsou, co se teď bude dít, a dají jim balíčky s jídlem. Pak nastupujeme my. Rozdáme ženám vložky a plenky pro děti. Pokud někomu chybí oblečení nebo má děravé boty, pokusíme se mu je najít ve skladu.

S Gabrielou vyrážíme na svůj první autobus. V jeho zatuchlé tmavé chodbičce to páchne potem a olejovkami, které uprchlíci fasují v potravinových pytlících. Upírají se na nás páry zvědavých očí. Podaří se mi rozdat několik plenek, vložky si ode mě nevezme žádná. Až později pochopím, že vložky je potřeba muslimským ženám nabízet diskrétně, protože se stydí vzít si je od cizího Evropana před zraky svých mužů. (Zato velikost plenek dítěte na stupnici od jedné do pěti umím odhadnout velmi rychle.)

Každou hodinu přijíždí několik autobusů. Podle aktuálních informací tudy proudí do Evropy každý den asi tři tisíce lidí. Po setmění je lezavá zima. Uprchlíci spí v autobusech, chodí si pro čaj do stanu srbské neziskovky, nabíjejí si telefony v zásuvkách vyhřátého foyeru někdejšího motelu nebo postávají venku. Někteří kouří. Většinu tvoří mladí muži, ale je tu i mnoho žen s dětmi. Některé jsou tak malé, že se musely narodit na útěku. Jsou tu pouze tři národnosti: na první pohled lépe oblečení a vzdělaní Syřané a Iráčané a pak chudší, méně vzdělaní Afghánci.

Divoký jih. Takhle divoce vypadal přechod do Chorvatska na podzim. Dnes jezdí uprchlíci do EU speciálním vlakem

Lidé k nám přistupují. Chtějí vědět, jak dlouho tu budou ještě čekat. Když krčíme rameny, někteří prosí o nové boty či bundy. Někdy spíš z nudy než z potřeby. „Chci moderní,“ zkouší to na mě jeden mladík, když mu dám prošívaný vaťák. „Nejsme butik,“ posílám ho pryč. Během večera se na odpočívadle objeví muž, který uprchlíkům nabízí k prodeji mobilní telefony. Oznámíme to koordinátoru Honzovi, ten to předá místním. Srbové z místní organizace Komisariát pro uprchlíky muže důrazně a s nadávkami vyhodí. Kolem jedenácté hodiny v noci přijíždí další směna, sundáváme oranžové vesty a vracíme se zpátky do domku. V kuchyni vypijeme jedno pivo a unavení jdeme spát.

Dny utíkají rychle. Je to příjemně jednoduchý svět: přesně dané směny; víte, co máte dělat, kdy jíst, kdy spát. Postupem času se čím dál více soustředíte na jednotlivé uprchlíky, přestáváte je vnímat jako masu. Vyprávějí vám své příběhy. Za převoz člunem z Řecka zaplatí 800 až 1200 dolarů na hlavu. Na cestě jsou dva až čtyři týdny. Chtějí do Německa nebo do Švédska. Syřané a Iráčané utíkají před Islámským státem či Bašárem Asadem, Afghánci před Tálibánem. Většina se prý chce vrátit domů, až to bude možné.

Čajovna. Výdejna čaje a polévky srbské neziskovky Remar

Rozdáváme dětem pastelky a papíry. Pětiletá holčička kreslí muže s puškou, který střílí na utíkající zahalenou ženu. Jiné děti pečlivě vybarvují iráckou vlajku. Člověk se také rychle naučí šetřit – nejde dát každému nový kabát. A když už ho někomu dáte, tak nenápadně. Jedna neziskovka zkusila rozdávat boty přímo ze dveří skladu a hned se před ním udělala fronta. Boty si vzal každý, bez ohledu na to, jestli je potřeboval.

Když není co dělat, vezmeme ze skladu gumové rukavice a plastové pytle a jdeme sbírat odpadky, kterých je všude na odpočívadle plno. Vtom ke mně přistoupí dva mladí Afghánci a ptají se, jestli bych měl rukavice i pro ně, že by mi rádi pomohli. To se pak už bohužel neopakuje. Často nám ale lidé děkují; když jednomu syrskému muži seženu deku pro jeho staré rodiče, dojatě mě obejme.

Pohled na ženu, jak mění plenky ani ne měsíčnímu dítěti, které má položené na kusu kartonu hned vedle chemických záchodků, pro změnu dojme mě.

Dobrovolnická dovolená

Po pěti dnech odjíždíme. Kdybych měl své postřehy shrnout: za půl roku se situace uprchlíků v Srbsku změnila k lepšímu. Běženci už nenocují nadivoko v lesích a v rozpadlých budovách na okrajích měst, kde byli terčem útoků. Nejezdí předraženými taxíky pašeráků lidí, ale vozí je doprava organizovaná místními úřady. Proud lidí směřujících do Německa je alespoň tady na hranicích Unie víceméně pod kontrolou, běženci mají důstojné podmínky. Opravdu nemusíme přijmout každého, kdo do Evropy přijede, ale do té doby, než se rozhodne o jejich dalším osudu, by měli existovat v aspoň trochu důstojných a bezpečných podmínkách.

Je dobře, že z Česka proudí na Balkán měsíčně desítky dobrovolníků. V záplavě zprostředkovaných informací z médií se z nich stávají ambasadoři, kteří mohou lidem poskytnout informace z první ruky. Ty u nás skoro nikdo nemá, protože přes Česko uprchlíci nejezdí. V souvislosti se zážitkem mě napadá ještě jedna věc, a to že dobrovolnictví má potenciál.

Přemítání nad etikou

Když sedím za volantem auta vracejícího se do Česka a ostatní už spí, vzpomínám na jednoho byznysmena z Nového Zélandu, kterého jsem potkal v Monaku. Byl novozélandským podnikatelem roku. Jmenoval se Dan Radcliffe a uspěl s projektem International Volunteer HQ.

Jeho byznys fungoval tak, že se nejdříve spojil s různými neziskovkami po celém světě, které by mohly potřebovat dobrovolníky, a podepsal s nimi smlouvy. Lidé, kteří chtěli „dělat dobro“, pak mohli jezdit starat se o želvy do Malajsie nebo třeba učit děti angličtinu do Keni. Pro Zápaďáky to byla smysluplně strávená a také levnější dovolená, protože si nemuseli platit ubytování, pro místní organizace zase bezplatná pracovní síla. A pro Novozélanďana peníze za zprostředkování.

Je otázka, jestli je takový dobrovolník, který jede v první řadě na dovolenou, správně motivovaný pomáhat druhým lidem. Je také otázka, zda je etické na pomoci vydělávat. Ale ten byznys šlapal slušně.

Čtěte také:

Reportáž: Každou noc se snaží dostat do Maďarska stovky běženců

Segedín uprchlíky vítá, Orbánovi navzdory