Reportáž psaná na oplátku

Miliardář v knize uráží kde koho, politici ale mlčí

Českou stranu sociálně demokratickou pronásledují hlasy ze záhrobí. Poté, co jí po třech letech udílení knížecích rad z Vysočiny dal pokoj expředseda Miloš Zeman, ozval se ze Seychelských ostrovů uprchlý miliardář Radovan Krejčíř. Minulé pondělí vyšla jeho dlouho avizovaná knižní zpověď lakonicky nazvaná Radovan Krejčíř. Jejím leitmotivem je tvrzení, že podnikatel půjčil ČSSD v březnu 2002 šedesát milionů korun výměnou za splnění tří požadavků: Josef Hojdar ministrem obchodu a průmyslu, privatizace Unipetrolu kazašskými podnikateli, Krejčířův vliv ve firmě ČEPRO. Blížící se datum splátky v březnu 2006, kvůli nesplněným podmínkám, je prý i hlavní důvod, proč se policie rozhodla podnikatele umlčet.
Kdyby se prokázalo, že nejsilnější vládní strana skutečně Krejčířovi dluží 60 milionů, byl by s Paroubkovými volebními ambicemi okamžitě amen. Jenže dva stěžejní důkazy – směnky mezi Radovanem Krejčířem a nyní nezvěstným podnikatelem Jakubem Konečným a zejména mezi Konečným a Stanislavem Grossem – Krejčíř v knize nepředložil. Na svých nových internetových stránkách www.rkrejcir.com slibuje, že tak učiní v nejbližších dnech.

Svět podle Krejčíře.

Krejčíř sice v knížce nešetří závažnými korupčními a jinými obviněními na adresu politiků (Gross, Sobotka, Mertlík, Urban, Svoboda, Bielesz), policistů i státních zástupců, žádné důkazy však neuvádí. Dvousetstránková miliardářova zpověď anonymnímu autorovi, zřejmě novináři, je sice zajímavým líčením šestnáctileté cesty labyrintem kauz, podvodů, náhlých zmizení, vražd a vyšetřování z pohledu samotného Krejčíře, o žádnou faktografickou bombu ale nejde. Jeho verzím událostí můžeme i nemusíme věřit, o něco důvěryhodnější jsou jeho ironické popisy neprofesionálního chování policistů. Víc než obsah publikace však překvapuje podivná reakce politiků.
Slabost Čechů pro inteligentní psance, stíhané tupou mocí typu Kajínka nebo svého času Winkelbauera, učinila z Krejčířovy kýčovité tyrkysově modré publikace bestseller, srovnatelný zájmem čtenářů s pamětmi expremiéra Miloše Zemana. Politici ale od ní dali hystericky ruce pryč. „Fantasmagorie uprchlého zločince mě nezajímají,“ prohlásil premiér Jiří Paroubek, aniž by bral jako ústavní představitel v potaz presumpci neviny. Krejčíř přece nebyl nikdy odsouzen. „Nečetl jsem to a nevidím důvod to číst,“ řekl týdeníku EURO i úřadující předseda ČSSD Bohuslav Sobotka a dodal, že mu čtení takové knížky připadá jako ztráta času. „Raději si přečtu zajímavější věci,“ soudí i přesto, že jej Krejčíř vylíčil jako zkorumpovaného politika. O přinejmenším zajímavé svědectví nemá zájem ani ministr vnitra František Bublan, jehož resort přitom Krejčíř popsal jako ráj korupce a neschopnosti. „Knihu jsem dostal, číst ji ale nebudu, jen ji prolistuji,“ uvedl.

Proč ho mám žalovat?

Stejně opatrně reagoval stínový ministr vnitra Ivan Langer (ODS). „Přečtu si to, ale spíš čekám, že mi tu knížku někdo dá, protože se mi nechce podporovat pana Krejčíře tím, že budu kupovat jeho publikaci,“ uvedl minulou středu pro týdeník EURO. Mimochodem, Krejčíř slíbil svůj autorský honorář věnovat na podporu „seriózní kliniky zabývající se léčbou rakoviny dětí“. Bublan by podle Langra knížku číst měl, byť ji prý není radno brát vážně: „Mně to připadá jako chování pštrose, který strká hlavu do písku. Přitom vím, že spekulací kolem napojení pana Krejčíře na politiky, policisty, státní zástupce a soudce je tolik, že by se ministr neměl chovat jako ten pštros.“ Jenže politici jako by se domluvili. Zatímco v červnu si vjížděli kvůli Krejčířově útěku ostře do vlasů, teď dávají najevo nezájem. Nikdo z nařčených z korupce nehodlá podat ani trestní oznámení. „Já k tomu nevidím žádný důvod,“ vysvětluje vicepremiér Sobotka. „Ten člověk je lhář a zbabělec. My jsme to jako sociální to demokracie už řekli jasně,“ opakuje výzvu ČSSD Krejčířovi, aby se těmto slovům soudně bránil. Jenže ani Krejčíř nechce sociální demokracii žalovat, byť to původně zamýšlel. Důvod? Musel by prý do Česka posílat jako důkaz onu směnku Gross-Konečný a bojí se, že by se mohla „ztratit“. Hodlá ji svěřit pouze renomované zahraniční firmě.

Je to nedůvěryhodné.

Kuriózně pak vyznívá nezájem například u poslance Miloše Titze (ČSSD) z branně-bezpečnostního výboru sněmovny. Právě Titz při červnovém jednání výboru věnovaném Krejčířově útěku ostře kritizoval tehdejšího policejního ředitele Jiřího Koláře i ministra vnitra Bublana za nedostatečné informování o akci. „V kolik hodin začala instruktáž policistů před domovní prohlídkou?“ ptal se tehdy emotivně, čímž vzbudil úsměv i u svých stranických kolegů. „Nebyli policisté unaveni?“ „Fungovala ve vile Krejčířova ochranka a tamní kamerový systém?“ „Jakým autem Krejčíř odjel?“ Na všechny tyto otázky přitom dává Krejčíř podrobné odpovědi ve své knize, přinejmenším jednu z možných verzí. I když jeho informacím nelze stoprocentně důvěřovat, pro poslance zkoumající kvalitu policejního zákroku, je to jeden z ideálních nezávislých zdrojů informací. Jenže Titze Krejčířova výpověď nezajímá: „Podívejte, za prvé v politice příští rok končím. A za druhé odmítám číst věci, které napíše takový člověk. Ty dva půldny četby tomu nevěnuji,“ řekl týdeníku EURO.
Stanislav Gross a bývalý unionistický poslanec Marian Bielesz, nařčený Krejčířem z převzetí úplatku od ČSSD za rezignaci na poslanecký mandát v létě 2004, prohlásili Krejčířovy verze za nesmysl, na který nebudou vůbec reagovat.

Inspekce bdí.

Čím laxnější se jeví přístup politiků ke kauze Krejčíř, tím bouřlivější děje probíhají pod povrchem. Tak třeba kritiku policistů uvedenou v knize bude šetřit Inspekce ministerstva vnitra. Policejní tým vyšetřující Krejčířovy kauzy se už zabývá Krejčířovým českým cestovním pasem. Podnikatel totiž tvrdí, že státní zástupce Jaroslav Dolejší mu jej i s vystaveným vízem do USA předal během domovní prohlídky v černošické vile jako možnost svobodně vycestovat, pokud vydá směnku na dluh ČSSD. Pas prý zůstal po útěku 18. června 2005 v rukou Krejčíře a 4. listopadu jej jeho lidé předali v Polsku deníku MF Dnes. Tam pas ovšem vzápětí zabavila česká policie, aby prý prozkoumala jeho pravost. Cestovní doklad přitom měla policie při razii u Krejčíře zabavit. „Právě proto jsem interpeloval ministra vnitra Bublana, aby byli policisté, kteří se zákroku zúčastnili, zbavení mlčenlivosti a průběh objasnili,“ říká Ivan Langer.
Mluvčí ministerstva spravedlnosti Petr Dimun uvedl, že zároveň se mezi Českem a Seychelskou republikou schyluje k uzavření dohody o vydávání osob. Není ovšem jasné, zda by se smlouva vztahovala i na starší případy včetně kauzy Krejčíř.

Nejlepší obrana je útok.

Snahou Krejčíře je vyměnit v očích veřejnosti roli psance za roli protihráče politiků. Jeho text působí dojmem, že stál snad za každou významnou politickou událostí vítězstvím ČSSD ve volbách 2002 počínaje přes nástup Grossovy vlády až po pád policejního ředitele Koláře. Tvrdí, že má v ruce směnku coby trumf, jako by chtěl s ČSSD vyjednávat. Útočnou taktiku zvolila v citlivém předvolebním období i ČSSD, když na Krejčíře přes oceán preventivně zaštěkala. Zatím má však náskok Krejčíř: Směnku zatím nevytáhl, ale málokdo by po všech aférách ČSSD její teoretickou existenci rázně vyloučil.