Vzpomínky expremiéra pobaví, urazí, ale nepřekvapí
Je trpkou ironií osudu, že se na pultech knihkupectví současně objevily tituly „Jak jsem se mýlil v politice“ od Miloše Zemana a „Rok druhý“ od Václava Klause. Nejen proto, že chybělo málo a autorství mohlo být opačné. Zemanovy napjatě očekávané politické paměti jsou zásadně poznamenány dvěma roky, které expremiér promeditoval jako penzista na Vysočině. Jenže na rozdíl od prezidentského sborníku se při četbě Zemana - ať vám jsou jeho drsné a doslova nactiutrhačné bonmoty milé, či nikoli - nudíte jen minimálně.
Jako Šimek & Grossmann.
Že je někdejší předseda sociálních demokratů mistrem slova, ví každý. Této pověsti nezůstal ve svých dvousetpadesátistránkových pamětech nic dlužen. Papír mu dokonce umožnil exhibici, které posluchači Zemanových brilantních projevů zůstávali dosud ušetřeni: text je totiž prošpikován množstvím naprosto nadbytečných citátů a cizích výrazů, které jsou jako v nějaké odborné publikaci obyčejným smrtelníkům vysvětleny pod čarou. Nabobtnalý poznámkový aparát komicky kontrastuje s „blbci“, „idioty, „hnojem“, „pitomci“ či „debily“ , kterými se Zemanův slovník jen hemží. Styl vůbec osciluje mezi polopatickou přednáškou typu povídek Šimka & Grossmanna (taková je zejména úvodní pasáž o dětství, např. „Nemíním čtenáře unavovat rozvleklým popisem svého dětství: stejně na něm nebylo nic zvláštního“), vědecky působícím výkladem futurologických teorií, sarkastickými výpady proti politickým soupeřům a nudným pajánem na úspěšnou vládu ČSSD. Jazykově se Zeman předvádí jako muž mnoha tváří. Od lidového vypravěče přes vědce, oběť totality, sjednotitele partaje krví a železem až po moudrého politika-hospodáře a svébytného filozofa v závěrečné - docela upřímné - pasáži o podzimu svého života.
Přiznat omyl je božské.
Není důvod nevěřit, že Zeman některých svých omylů v politice skutečně lituje. Překvapivě to občas prosakuje i jeho všudypřítomnou ironií. Omylů přiznává v textu rozčleněném chronologicky do tří částí - Léta učňovská, Léta tovaryšská, Léta mistrovská - několik desítek. Už na střední škole si prý „zavařil“ odvážným referátem o TGM, pak proti normalizátorům hájil údajně zbytečně pojem „futurologie“. Po revoluci se mýlil, když chtěl zvládnout zároveň politickou a vědeckou kariéru a když chtěl zůstat prognostikem nezávislým na stranách. Další výslovně přiznané omyly jsou konkrétnější: založení Realistického bloku v roce 1996, stagnace členů ČSSD, nečekaná zrada poslanců Wagnera a Teplíka za druhé Klausovy vlády, „rychleji jsem mluvil než myslel, neprověřoval si dostatečně předložené informace a střílel od boku“ v různých aférách, neosvědčený model vicepremiérů bez vlastních resortů, kampaňovitost akce Čisté ruce nebo dohoda s Unií svobody o snížení přímé daně výměnou za zvýšení daně spotřební. „Dodnes se za to stydím,“ kaje se Zeman, který za své „hanebné selhání“ označuje i předání strany a vlády do rukou Vladimíra Špidly (za dřívější korunní prince označuje Karla Machovce a Stanislava Grosse).
Pokání je však podáno spíše jako ozdoba nesporného Zemanova osobního úspěchu a jeho politické i životní konzistence. Vstup do KSČ v roce 1968 za omyl nepovažuje. Kiksy své personální politiky expremiér téměř výlučně směšuje s hrubou kritikou svého okolí, někdy balancuje na hraně žalovatelnosti.
Špidla a chcíplotina.
„Někteří puritánští členové ČSSD kritizovali Buzkovou pro její údajnou sexuální promiskuitu,“ uvedl o své bývalé místopředsedkyni. „Nejsem puritán a jen jsem s pobavením poslouchal příběhy několika kolegů, jak překonali vzdálenost mezi kunderovskou registráží, kontaktáží a konzumáží během jediného dne. … Můj navrhovaný nástupce Vladimír Špidla puritán byl. Když jsme krátce před volbami 2002 diskutovali o možném složení jeho budoucí vlády, rezolutně prohlásil, že Buzková v jeho vládě nebude, ´protože je to coura´.“ Špidlu Zeman taky nešetří. „Ve svém posledním vystoupení na mne Vladimír Špidla působil jako blekotající chcíplotina, snažící se zoufale zachránit obě své funkce,“ popsal Špidlův pád loni v červnu. Stanislava Grosse zase podle Zemana “…oslňovalo bohatství druhých a snažil se mu alespoň částečně přiblížit… To se projevovalo i v drobných podvodech a podvůdcích (od mobilního telefonu k obecnímu bytu), které Gross přiznával jen opožděně. „Považoval jsem za poněkud snobské vybavit si na Barrandově byt bazénem či dávat dítě do školky se stotisícovým školným, jestliže sociální demokracie tvrdí, že podporuje veřejné školství proti soukromému,“ napsal. Tomáše Teplíka spolu s Richardem Dolejšem Zeman pokládal za „jednoho z největších trumberů v sociální demokracii“. Na adresu soudců říká: „Neznám línější a neschopnější bandu, než jsou čeští soudci.“ Naopak uznání má expremiér například pro Jana Fencla („opravdový úlovek“), Miroslava Grégra, Eduarda Zemana, Jiřího Rusnoka, Zdeňka Škromacha, Jana Kavana („nepochybně rozuměl zahraniční politice víc než já“) a Pavla Rychetského.
Kuponovka: podvod století.
Kdo čekal, že Zeman po letech řekne něco nového k někdejším aférám „Kufřík“, „Bamberg“, „Česká televize“, „IPB“ nebo „Sarajevo“, může být zklamán. I dnes si také myslí, že vývoj v půli 90. let dal za pravdu jeho kritice Klausova ekonomického kurzu. „Neměl jsem žádný pocit škodolibého zadostiučinění z toho, že na moje prognózy došlo a že zejména kuponová privatizace byla hlavní příčinou toho, proč se hospodářství propadlo. … Zjistil jsem, že naše země je daleko spálenější, než jsem i ve volebních sloganech tvrdil,“ říká. „Budování kapitalismu bez kapitálu (Zeman navrhoval privatizaci se zaměstnaneckou spoluúčastí - pozn. red.), spojené s odsáváním disponibilních prostředků tuneláři v mizerném právním prostředí, vedlo k tomu, že budoucnost byla obětována na oltář přítomnosti,“ analyzuje stav bankovního sektoru v roce 1998. Také zpětně hájí nucenou správu v IPB, ale ohledně státních záruk a prodeje dnes lituje, že „tyto operace plně ponechal v rukou tehdejšího ministra Pavla Mertlíka“.
Miloš Zeman se dušuje, že v roce 2002 opravdu neuvažoval o prezidentské kandidatuře. „Prvním impulzem byla žádost Vladimíra Špidly. Musím přiznat, že mě to překvapilo,“ tvrdí. Když Zeman navštívil Klause v Lánech, napsal do pamětní knihy, že mu ze srdce přeje dalších osm let prezidentování. „Pokud bych proti tobě kandidoval, máš právo tento zápis medializovat,“ svěřuje se Zeman typicky jako první s tím, co prý řekl prezidentovi.
Opasky jsem utahoval já.
Upovídaný Zeman neměl nikdy mnoho tajností. Přesto až teď přiznal, že nabídka premiérského křesla Josefu Luxovi v létě 1998 byla „největší vabank hrou“ jeho života, protože prý předem věděl, že Jan Ruml účast ve koalici ČSSD/KDU-ČSL/US odmítne. Zeman a nikoli jen Miroslav Macek je prý také autorem textu opoziční smlouvy. „Mohu konstatovat, že kdybychom naše zpravodajské služby zrušili, ušetřili bychom významné prostředky, aniž by to jakkoli ohrozilo bezpečnost státu,“ napsal o stavu BIS. Přiznal, že za své zvolení šéfem ČSSD v roce 1993 vděčí sociálnědemokratické omladině, konkrétně Grossovi. Když z vnitra odcházel Václav Grulich, připadala jako nástupkyně podle tehdejšího premiéra v úvahu kromě Grosse i nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, ta však odmítla. A dále: Když prý Dušan Tříska poprvé Václavu Klausovi navrhl kuponovou privatizaci, dočkal se podle Zemana odpovědi „větší blbost jsem neslyšel“, později však Klaus otočil. Někdejším ministrem financí Ivanem Kočárníkem vyvolaný spor o Lidový dům považuje důchodce z Vysočiny za „největší podlost svého života“. A jestliže Klaus vždy odmítal, že jako první mluvil o nutnosti utahování opasků, k autorství se nyní přihlásil - Zeman.
Zbývá dodat, že navzdory obšírnému popisu chalupy, konzumace těch „nejsmradlavějších“ sýrů, nudy při každodenním holení a čištění zubů nebo vztahu k alkoholu se Zeman naprosto vyhnul svému soukromému životu, dvěma manželstvím, dětem. „Nezajímali mě příliš lidé, ale spíše myšlenky,“ vyzdvihl už při popisu dětství. Přesto - jako Fučík na své „lidé, měl jsem vás rád, bděte“ - nezapomněl na osobně znějící závěť: „Deratizace by neměla vést k návratu starého Zemana, ale možná tak trochu k nástupu nových Zemanů…“
Miloš Zeman: Jak jsem se mýlil v politice, 344 s. včetně příloh, Ottovo nakladatelství, Praha, 2005