Euforie z vítězství se zde mísí se smutkem nad cenou, za jakou ho bylo dosaženo. Sílu a odhodlání tamních obyvatel kalí bolest nad ztrátou těch, kteří se vítězství nedožili. A také se přidává strach z dalšího útoku. Vítejte v Kobaní – městě, které bylo jako první vyrváno z rukou teroristů z Islámského státu a vráceno zpět jeho obyvatelům. Byť za cenu totální zkázy.
Hromada sutin, z nichž trčí k nebi holé dráty, které kdysi tvořily opěrnou konstrukci domu. Zpod sutin kouká zbytek matrace a pár starých dek. Kus betonu, který kdysi sloužil jako strop, teď visí bezvládně k zemi a děti si z něj udělaly skluzavku.
Vylezou nahoru, čupnou na bobek a sjedou dolů do sutin. Protější dům je na tom trochu lépe. Polovina ho zůstala stát a slouží tak jako obydlí pro dvě rodiny, které se do něj sestěhovaly. „Já, můj muž a naše děti jsme bydleli v tomhle,“ ukazuje mladá žena na kupu sutin. Jmenuje se Didžla, je krásná a má tři děti. A ve svých 27 letech je už vdovou. Její muž Džamál padl při obraně města.
Děti pomáhají při odstraňování sutin v jednom z domů, kam se vrátili jeho původní obyvatelé. „Když začala bitva o Kobaní, můj muž se rozhodl bojovat, přihlásil se jako dobrovolník ke kurdským milicím YPG. Já jsem odešla s dětmi do Turecka, stejně jako všichni lidé z Kobaní. Po třech měsících jsme dostali zprávu o jeho smrti. Pro mě je to teď moc těžký, byl to dobrý manžel. Nikdy na něj nezapomenu, budu žít pro naše tři děti,“ říká Didžla.
V rukou drží nejmladšího syna – malého Džamála. „Byla jsem těhotná, když šel manžel bojovat. Říkal mi, že to určitě nepřežije a že mám dítě pojmenovat po něm,“ vypráví mladá žena a dál už přes příval slz nemůže pokračovat.
I když z domu nezachránili skoro nic, to nejcennější jí přece jen zůstalo. „Všechny naše společné fotky jsem si vzala s sebou do Turecka, a tak je to pro mě a pro děti jediná vzpomínka na mého manžela,“ říká Didžla. Jakmile její dvě starší děti vidí fotky táty, nechtějí je pustit z rukou, přetahují se o ně a dokola nám ukazují otce.
3000 mučedníků
Didžlin tchán Abdul Misto přináší zarámovanou fotku svého mrtvého syna. Na rozdíl od Didžly nad jeho smrtí nepláče. „Já jsem na Džamála velmi hrdý. Můj syn je hrdina a padl v boji za naši svobodu,“ říká starý muž a zpod kamene vytáhne vlajku YPG a hrdě s ní pózuje.
Všichni bojovníci YPG a YPJ (ženské milice), kteří padli v boji proti IS, jsou zde na severu Sýrie, v Kurdy obývané oblasti zvané Rojava, oslavováni jako mučedníci. Jejich portréty zdobí ulice každého města, kruhové objezdy, visí v kancelářích všech politických i vojenských představitelů, v obývácích obyčejných lidí. Padlo jich už více než 3000, z toho téměř 1000 právě v Kobaní.
Didžla s dětmi nyní žije v domě naproti, u rodičů svého manžela. Obyvatelné zůstaly dvě místnosti. V jedné z nich leží všechen jejich majetek – osm polštářů, několik dek, matrací, pár starých koberců, které našli pod sutinami. Z místnosti v prvním patře zůstala polovina, Didžla tu právě připravuje oběd. Pod starým rezavým kotlem rozdělala oheň a do hrnce dala vařit vodu na zeleninu.
Voda je pro obyvatele Kobaní jeden z největších problémů. Potrubí, které do města vodu přivádělo z nedaleké řeky Eufrat, bylo totiž zničeno během bojů. „Vodu si musíme kupovat a to je pro nás obrovský výdaj, jeden barel stojí pět dolarů,“ říká Abdul.
Na stará kolena se stal živitelem rodiny. Rojavská vláda dává všem rodinám mučedníků měsíčně kompenzační rentu 70 dolarů. „To nám ale nestačí, naštěstí dostaneme občas příděl potravin, a abych rodinu uživil, začal jsem prodávat chleba,“ vysvětluje Abdul s tím, že denně prodá až 700 balíčků kulatých placek.
Z čeho ale opraví dům, netuší. Jedno ví rodina jistě – do Evropy nechtějí. „Co bychom tam dělali, nemluvíme vašimi jazyky, nikoho tam neznáme. Toto je naše půda a tady chceme žít. Vybudujeme si Kobaní znovu a bude to jako malá Evropa,“ zasní se starý muž. Procitne, když uslyší zvuk motoru a zákazníka, který si přijel koupit chleba. Abdul ho obslouží, pečlivě zapíše prodej do sešitu a peníze uloží do krabičky.
Boj proti smrtící přesile
Kobaní bylo z područí Islámského státu osvobozeno letos v lednu. Bitva o město trvala víc než půl roku. Kurdské milice YPG a YPJ zde čelily několikanásobné přesile islamistů a hlavně nesrovnatelně lepší vojenské technice. Islámský stát na Kobaní najel nejen s několika tisíci skvěle vyzbrojených bojovníků, ale i s těžkou technikou včetně tanků, BMP a dalekonosných děl. Kurdské milice oproti tomu bojovaly se starými samopaly.
„Když jsme přijeli do Kobaní, dala mi velitelka starý kalašnikov a granát, vypadalo to jako z druhé světové války. Řekl jsem, že s tímhle nikam nejdu, že to dřív zabije mě než já někoho. Ona ale řekla: Tohle je Kobaní, vezmi si to a běž. Tak jsem šel. Dobrou zbraň jsem získal až od mrtvých Da’iš (arabská zkratka pro IS). To je pro nás to nejdůležitější – vzít jim jejich zbraň,“ říká Ahmed, který v Kobaní bojoval jako snajpr.
Kurdským milicím přišli do Kobaní na pomoc i pešmergové ze sousedního iráckého Kurdistánu a nakonec jim leteckými nálety pomohly koaliční síly. „Bez této podpory bychom Kobaní nedobyli,“ přiznává Ahmed.
Cena za svobodu
Dnes je Kobaní sice svobodné, ale z více než 80 procent naprosto zničené. Snad jen socha orla na náměstí Svobody zůstala celá. Ve městě není jediná funkční škola ani nemocnice, kde by se operovalo. Přesto se sem z uprchlických táborů v sousedním Turecku vrátilo už přes 30 tisíc lidí.
„Vláda lidem poskytuje jídlo, obuv a základní potřeby jako třeba matrace. Z mezinárodních organizací zde mají malé zdravotní středisko Lékaři bez hranic a dvě nevládky pomáhají s odminováním,“ říká Golistan Atee, humanitární koordinátorka pro Kobaní. Podle ní je ve městě registrováno devět tisíc rodin. „Největší prioritou je voda, elektřina a školy, které se mají v půlce září otevřít. Je potřeba opravit potrubí, kterým se voda přiváděla z řeky Eufrat,“ dodává.
Jediná nemocnice, která ve městě stojí, nemá rentgen ani operační sál. „Vážné případy vozíme do Turecka, ale vztahy s Turky jsou špatné a Turci je často ani nechtějí pouštět, a tak není výjimkou, že zemřou na hranici. Ze čtyř nemocnic v Kobaní jsou tři totálně zničené a tahle poslední je spíš než nemocnice ošetřovna.
Prostě jen ošetřujeme a poskytujeme lidem léky,“ říká ředitel Mohamad Arif Alí, který v Kobaní zůstal i během bojů. „Léčil jsem i zraněné příslušníky Da‘iš, včetně mnoha dětí – teenagerů třeba třináctiletých. Nebyli mezi nimi skoro žádní Syřané, jen samí cizinci – Evropané, Čečenci, Tunisané, Iráčané, Libyjci, Jemenci, Alžířané,“ vyjmenovává národnosti bojovníků IS Alí plynulou francouzštinou. Vystudoval v Paříži.
Kousek od hranic funguje i zdravotní středisko Lékařů bez hranic. „Potřebujeme hodně léků na uklidnění a antidepresiv. Lidé mají psychické problémy, nemůžou spát, děti mají noční můry. Hrají si na vojáky a násilí považují za normální. Jsou tu děti, které viděly, jak jim podřezali rodiče,“ říká lékař Hikmat Ahmad.
Podle něj na Kobaní zapomněl celý svět. „My jsme bojovali i za vaši svobodu a teď nám tu nikdo nepomáhá. Po skončení války sem přicházely stovky organizací, všichni slibovali, fotili a už se nevrátili,“ rozčiluje se na dvoře domu, který jako jeden z mála stojí a slouží coby základna pro Lékaře bez hranic.
S IS za zády
Na vině může být i blízkost Islámského státu. Frontová linie, kterou zde tvoří řeka Eufrat, je totiž od města jen 25 kilometrů. A ztráta Kobaní byla pro teroristy z IS krutou porážkou, za niž se budou mstít. Letos v červnu islamisté na město zaútočili znovu a pozabíjeli zde přes 300 civilistů. Červnový útok IS na Kobaní byl přitom obzvlášť zákeřný, neboť teroristé zaútočili v převlečení za kurdské milice YPG.
Do Kobaní vtrhli v noci a začali střílet spící obyvatele, bez rozdílu věku či pohlaví. „Vzbudila mě střelba, šel jsem se podívat, co se děje. Na dvoře mého domu stáli dva ozbrojenci a řekli mi, že mi právě povraždili rodinu a mě nezabijí, protože jsem starý muž,“ říká tichým hlasem sedmdesátiletý Hassan, který zůstal z rodiny sám. Teroristé mu zabili třináct členů rodiny, včetně manželky, dětí a vnoučat.
Desítky dalších obyvatel se navíc staly obětí min, které tu zanechali islamisté, když Kobaní opouštěli. „Město je zaminované. Od skončení bojů kvůli tomu zemřelo už 130 lidí a dalších 70 přišlo o ruce či nohy,“ konstatuje doktor Arif Alí. Ve městě jsou totiž jen dvě organizace, které s odminováním pomáhají. „Z našich vojáků, kteří byli vycvičeni na likvidaci min, jich už 23 zemřelo,“ doplňuje Arif Alí.
Kobaní znovu povstane!
Vrásky na čele obyvatelům Kobaní přidělává i blížící se zima, která může být v těchto končinách velmi chladná. Výjimkou nejsou teploty klesající k minus pěti stupňům. „Pořád doufáme, že dostaneme třeba kontejner, zimu ve stanu přece nemůžeme vydržet,“ říká Fatima, která s manželem a sedmi dětmi bydlí ve stanovém uprchlickém táboře Mištanur na předměstí Kobaní.
Přišli sem z města ar-Rakka, hlavního centra Islámského státu. „Řekli nám, Kurdům, že musíme odejít, jinak nás zabijí. A tak jsme všechno nechali a teď žijeme zde. Lidé tu jsou hodní, ale chtěli bychom zpátky domů, do ar-Rakky,“ uzavírá mladá žena a odhání hejno much z obličeje nejmladšího syna, který se batolí po podlážce stanu.
Tisíce rodin z Kobaní stále zůstávají v Turecku. Některé se vydávají na cestu do Evropy. Ale prioritou pro všechny je žít doma, žít v Kobaní. „Tady je naše půda, naše pole, naše domy. I kdybychom tu měli do posledního zemřít, tak zůstaneme a Kobaní znovu vybudujeme. Věříme našim vojákům YPG a YPJ, že nás ubrání.
Ale strach stále máme. Každý má doma zbraň, každý s ní spí u postele,“ říká šedesátiletý Jússug, když si čistí svůj kalašnikov. A starý pán Abdul Misto si na poničené terase svého domu prozpěvuje: „Biji, biji Kobaní, biji, biji YPG – Ať žije Kobaní, ať žije YPG…“
Text vyšel na stránkách časopisu Lidé a země
Čtěte také:
Islámský stát musíme začít bombardovat i v Sýrii, vyzval Cameron
