Území Rojavy v okolí města Kobaní, na severu Sýrie u hranic s Tureckem, brání proti IS spojenecké Syrské demokratické síly. Ochranu oblasti pod správou Kurdů zajišťují nejen kurdské jednotky, ženské milice, ale i bojovníci z řad Arabů a křesťanů. Zásadní pro chod města je zprovoznění blízké přehrady, klíčového zdroje elektřiny.
Nad hřbitovem v Kobaní se kupí těžké mraky. Zima roztřásá až do morku kostí. Je nevlídno, temné nebe nevěstí nic dobrého. Přesto se vojenský hřbitov za městem pomalu plní lidmi.
Přišli snad úplně všichni, kdo se do válkou zničeného města vrátili, aby se ho pokusili vzkřísit jako Fénixe z popela. Dnes je smutný den. Do země budou uloženy ostatky devíti martyrů – tedy mladých žen a mužů, kteří padli ve válce s Islámským státem.
Tenká multietnická linie
Kobaní bylo od Islámského státu osvobozeno sice před více než rokem, ale válka tu pokračuje dál. Jen se posunula o takových třicet kilometrů za Kobaní, směrem na řeku Eufrat. Ta se teď stala frontovou linií a islamisté tu prudce útočí na pozice jednotek SDF (Syrian Democratic Forces). Tyto jednotky jsou jakousi společnou platformou pro všechny obyvatele severní Sýrie – oblasti takzvané Rojavy.
Poloha Kobaní
Toto území mají pod svou správou Kurdové, ale žije zde i značné množství Arabů a dalších menšin. SDF tak zahrnují kurdské jednotky YPG a ženské milice YPJ, dále arabské milice, křesťanské milice a také některé skupiny Free Syrian Army. Už se tedy nedá hovořit jen o Kurdech, kteří zde bojují proti extremistům z IS.
Muži a ženy v uniformách nakládají na ramena červeně potažené rakve s portréty zabitých spolubojovníků. Padli většinou při obraně přehrady Tišrín, kde nyní probíhá ofenziva Islámského státu.
Uprostřed bitvy
Důležité přehrady s elektrárnou se IS nechce vzdát. Na frontu velitelé deponují všechny dostupné jednotky a veškeré těžké zbraně včetně tanku. Kolem přehrady duní jedna rána za druhou, rakety a střelba z těžkých zbraní se ozývá téměř nepřetržitě. Jsme na cestě k frontové linii. Naše auto ostřelují islamisté teplem naváděnými střelami. Pak se mi podaří dostat se s malou jednotkou přímo doprostřed bojů v okolí přehrady. Pod nepřátelskou palbou jsme neustále několik hodin.
V „mé“ jednotce je několik velmi mladých kluků, nejmladšímu bude tak 14 let. A kromě Kurdů jsou tu i Arabové. Přesunujeme se pěšky z jednoho palpostu na druhý, v otevřené krajině to duní jako na střelnici a já se pomalu smiřuju s myšlenkou, že tohle nemůžu přežít. V tvářích mých společníků lze číst opravdové napětí, když se u naší pozice objeví tank Islámského státu. V chvíli nejtěžší naštěstí zasahuje „friend Obama“ – tedy bombardování pozic islamistů koaličními letadly.
Naděje na elektřinu
Po několika hodinách se dostávám do relativního bezpečí u základny na Tišrínu, odkud vojáci z SDF poslali důležité koordináty pro spojenecká letadla.
Pokud by strategický Tišrín padl, znamenalo by to, že s elektřinou pro největší město oblasti Kobaní bude nadlouho konec. Takhle se místní těší, že už za měsíc, ínšhalláh, bude mít město opět po letech přívod elektrické energie. Zatím tu v noci mohou svítit jen ti, kteří měli dostatek peněz na to, aby si zakoupili generátor. V noci je Kobaní stále tak trochu město duchů. Zvlášť to kontrastuje se sousedním městem za tureckou hranicí, nyní téměř neprodyšně uzavřenou, kde svítí tisíce světel.
Čistí město od ruin
Kobaní se však od doby, kdy jej obránci doslova vyrvali z rukou IS, změnilo. I když bylo z drtivé většiny rozbořeno spojeneckým bombardováním (jinak by špatně vyzbrojené kurdské milice město samy nedobyly). Nemůžu věřit svým očím – tam, kde se ještě v září při mé poslední návštěvě tyčily hrůzostrašné ruiny, je nyní čisto a prázdno.
Vláda kantonu Kobaní a rojavská administrativa vůbec se snaží vyčistit město od ruin. Vozí se za město a sypou se do obrovských jam, případně se drť z ruin používá na vysypávání nových cest. Z Kobaní lidé do Evropy neodcházejí, naopak, vrací se jich sem stále více, přicházejí i ti, kteří měli domy v okolních vesnicích, kde stále ještě není bezpečno.
„Do Kobaní se vrátilo podle mého odhadu tak 40–50 tisíc lidí,“ říká nezávislý politik a dřívější člen vlády kobanského kantonu Idris Nassan.
Uprchlík ostudou rodiny
Pokud někdo chce Kobaní opustit, musí tajně – kdyby se to provalilo, byla by to ostuda pro celou rodinu. Odejít ze severní Sýrie do Evropy znamená riskovat několikrát – zastřelení na přísně střežené turecké hranici, cestu přes moře, přes celou Evropu.
Navíc je třeba zaplatit převaděčům nesmírné sumy – třeba deset tisíc dolarů za jednu osobu. Lidé v Kobaní jsou ale zvláštní – jejich město je stále v troskách, oni však přesto toto místo milují a za žádnou cenu jej nechtějí opustit. „Já strávil skoro rok v Německu a tak se mi stýskalo, že jsem se musel vrátit,“ říká hudebník Farhad Mala, hráč na loutnu saz. „V Kobaní jsem doma.“
SOS Kobaní |
---|
Autorka reportáže společně s kolegyní Markétou Kutilovou po první návštěvě Kobaní v srpnu a září loňského roku založily veřejnou sbírku SOS Kobaní. Provozují ji pod hlavičkou spolku Femisphera. Účelem sbírky je pomoc obyvatelům Kobaní při obnově města. Za dosud zaslaných 400 tisíc korun se například nakoupila technika do sedmi škol a dvou zdravotnických zařízení, nechalo vyrobit 300 školních lavic a pracuje se na stavbě provizorní školy ve vesnici Kumlik. Sbírka je stále otevřená. www.soskobani.cz |
Autorka je šéfredaktorkou časopisu Lidé a Země
Čtěte také:
Lenka Klicperová: Problémem Sýrie není jen Islámský stát
Kurdové v Sýrii nezadržitelně míří k autonomii, kontrolují 14 procent území