„Bylo by lepší, kdyby nás tehdy zabili, než žít takhle,“ utírá si slzy z černých očí třicetiletá Chalída. Mezi chladnými zdmi hrubé domovní stavby jsou natažené modré plachty. Prohýbají se pod nánosem sutin a prachu. Sem tam po zemi proběhne šedivá myš. Vlhko a zima zalézá do všech pórů kůže každého, kdo tu žije i toho, kdo toto místo jen navštíví.
Nevlídný prostor obývá pětice jezídek ze Sindžáru. Jen jedna z nich je stále vdaná, těm dalším manžely zabili islamisté z ISIS.
„Já vdaná nejsem, ale vím, jaké to je přijít o někoho velmi blízkého. Před mýma očima mi zastřelili milovaného bratra,“ říká Chalída a zase jí při vzpomínce na tu hrůzu vyhrnou z očí slzy. Starší bratr pro ni znamenal všechno. Měl tři práce, aby uživil celou rodinu, kterou miloval.
Jak se z obyčejné jezídské rodiny, která žila úplně normální život, stanou nešťastníci, kteří chtějí dnes raději zemřít? Je srpen roku 2014 a do městečka Sindžár se dostávají první informace, že ISIS je nedaleko. Všichni je ale uklidňují: „Až k vám se nedostanou.“ Za pár hodin se ozve první rána. ISIS jsou tady a ostřelují město. Šíří se panika.
Auto Chalídina bratra prudce zastavuje před domem. Hlavně rychle! Skáčou do auta a noha rychle sešlápne plyn na maximum. Daleko ale nedojedou. Cesta je zatarasená a radikálové všechny surově vytahují z auta. Ozve se výstřel a bratr se kácí k zemi. Chalída se vrhá na jeho tělo, ale už je pozdě. Je mrtvý.
„Křičela jsem na ně. Nadávala. Chtěla jsem, aby mě zabili taky. Místo toho nás odtáhli na místní úřad. Oddělili ženy od mužů a odešli. Večer se pak vrátili a začali vybírat nejmladší a nejhezčí dívky,“ pokračuje Chalída, která ve tmavěhnědých beztvarých šatech a špinavém šátku vypadá o deset let starší.
Těm vybraným slíbili, že je propustí na svobodu. Realita však byla jiná. Hned ten večer je znásilnili a ty nejhezčí odvlekli s sebou jako dar pro ty nejvýše postavené radikály. „Ráno přišel jeden z jejich velitelů. Vysoký a hezký muž. Mluvil iráckou arabštinou. Musel být z nedaleka. Rozkázal, aby všechny ženy starší dvaceti pěti let propustili,“ vzpomíná Chocha, další z obyvatelek nehotového domu.
Vystrašeným ženám nezbylo než uprchnout do hor. Dnes všechny shodně tvrdí, že kdyby se nemusely postarat o děti, zůstaly by, aby bojovaly s ISIS.
„Nedovedete si představit to utrpení. Neměly jsme dostatek vody ani jídla. Spoustu dětí umřelo žízní. Matky je pohřbívaly přímo v horách,“ přidává se Hayat. V horách jim naštěstí pomohli zachránit životy kurdští separatisté z PKK. Organizace, jejíž hlavním cílem je vytvoření samostatného Kurdistánu.
USA je však přidala na seznam teroristických organizací. Ženy jsou jim dodnes vděčné. Nebýt dětí, bojovaly by s nimi proti ISIS. Takhle Chalída jen smutně krčí rameny: „Nemáme žádnou budoucnost. V tomhle domě můžeme zůstat jen do ramadánu (začíná 18. června). A co pak s námi bude?“
Reportáže cestovatelky a šéfredaktorky magazínu Lidé a země Lenky Klicperové a reportérky Jarmily Štukové z Iráku a Sýrie jsou součástí projektu Archa pomoci, jehož cílem je ukázat, jak žijí lidé ve válkou postižených oblastech a formou sbírky pomoci lidem v postižených místech ať formou potravinových či hygienických balíčků, či formou lékařské pomoci v nemocnici v Erbilu.
Čtěte také:
Lenka Klicperová: Hlupačky! Jely samy a teď mají, co zasloužily!
Ozbrojenci na severu Sýrie unesli na 300 Kurdů, poté je opět propustili
Unesené Češky jsou na svobodě, v Pákistánu je prý zajala Al-Káida
