Ke staré drůbežárně vede cestička lemovaná odpadky a slepičími výkaly. Na jejím konci parkuje už několik let zrezivělé torzo traktoru. Pod ním se popelí několik opelichaných slepic, nad kterými drží patronát vychrtlý kohout. Podlouhlý barák by neskýtal pohodlné útočiště ani slepicím, teď jej však musí obývat lidé. Nemají na vybranou.
Když sem dorazili začátkem srpna loňského roku ze svého rodného Sindžáru, čekali, že tu zůstanou jen pár dní. Zanedlouho už to bude rok. A vyhlídky na důstojnější bydlení stále žádné.
Jen člověk vejde dovnitř, cítí okamžitě pach slepičinců a všude kolem poletují hejna obtížného hmyzu. To není zdaleka všechno. Děti trpí alergiemi způsobenými roztoči. Místo se hemží štíry a nezřídka se sem vplazí i nebezpečný had.
Tohle místo teď nahrazuje domovy pro jedenáct jezídských rodin. „Dostali jsme zprávu, že Da’iš jsou jen tři kilometry od nás. Nestihli jsme si vzít vůbec nic. Některé děti si nestačily nazout ani boty,“ emotivně popisuje své zážitky pětapadesátiletá jezídka Chane, „Seděla jsem na valníku a na sobě držela tři vyděšené děti. Vůbec nic nechápaly. Neměli jsme jídlo ani vodu.“
V létě je ve zdejších končinách vedro k padnutí a putovat několik dní bez vody znamená ohrožení života. Zvláště pro malé děti. To ale nebylo to nejhorší.
ISIS, který velmi svižně postupoval na rychlých terénních autech, je pronásledoval. Nebýt pešmergské hlídky na silnici, určitě by je dostali. Došlo totiž k přestřelce a radikály zaměstnali na chvíli kurdští vojáci. Pod křížovou palbou se jim naštěstí podařilo uniknout.
Čtěte předchozí díl série reportáží z Iráku a Sýrie: Přinuceny k sexu
„Pořád přemýšlím, co je za tím, proč nás tak napadají. Ale jediný důvod je naše víra. Žili jsme skromně. Náš život se v ničem kromě víry nelišil od Iráčanů muslimského nebo křesťanského vyznání,“ povzdechne si středoškolský učitel Wahab, hlava celé zdejší komunity.
Velmi ho šokovalo chování sousedů, s nimiž předtím neměli žádné problémy. „Arabové z okolí se začali přidávat k Da’iš. Začali zatýkat své známé a odvádět jezídské ženy do otroctví. Už o nich nemáme žádné zprávy,“ dodává.
Sedmnáctiletá Bušra vytahuje z kufru, kam se vejde celý majetek rodiny, certifikát opravňující přihlásit se k maturitě. To bylo to jediné, co si s sebou stihla vzít. V naivní představě, že bude dál studovat. Do školy stále nechodí. Je příliš daleko. Drůbežárna stojí na kraji Erbilu, pěšky se tam dostat nedá a na dopravu nemají peníze.
Reportáže cestovatelky a šéfredaktorky magazínu Lidé a země Lenky Klicperové a reportérky Jarmily Štukové z Iráku a Sýrie jsou součástí projektu Archa pomoci, jehož cílem je ukázat, jak žijí lidé ve válkou postižených oblastech a formou sbírky pomoci lidem v postižených místech ať formou potravinových či hygienických balíčků, či formou lékařské pomoci v nemocnici v Erbilu.
Čtěte také:
Reportáž z Iráku a Sýrie: Jezídský žal
Lenka Klicperová: Hlupačky! Jely samy a teď mají, co zasloužily!
Ozbrojenci na severu Sýrie unesli na 300 Kurdů, poté je opět propustili
