Úzká cesta se kroutí mezi zelenými vrcholky pohoří Kandíl. Auto zastavuje u kontrolního stanoviště. Malý přístřešek, před nímž hlídkuje dvojice ozbrojených mladíků v maskáčích. Na nášivkách na prsou mají zabodnutý odznak s podobiznou Abduláha Očalana, zakladatele jednotek Kurdské strany pracujících, známých jako PKK.
Vjíždíme na území, které je zcela pod jejich kontrolou. Tenhle fakt připomíná nesčetně Očalanových portrétů v nadživotní velikosti zdobících okolní kopce.
Za pár kilometrů si do auta přisedá dívka v khaki uniformě. Ukazuje cestu na místo, kde se máme sejít s příslušnicemi PKK. V této guerille totiž nebojují jen muži, ale také spousta žen. Jejich hlavním nepřítelem je zejména Turecko, ale v současné době se připojili k boji ostatních Iráčanů proti Islámskému státu.
V Kandílu mají dlouhodobě své základny a výcvikové tábory. Téměř čtyřicet let bojují zejména na území Turecka a Iráku. Za svůj nejdůležitější cíl považují samostatný kurdský stát postavený na extrémních levicových principech. Jednou z priorit je také otázka ženské emancipace, která by měla přinést úplnou rovnost mezi ženami a muži.
Náhle pod okny zastavuje velké terénní auto s kouřovými skly. Z něj vyskakuje několik po zuby ozbrojených mužů, kteří rutinně zaujímají pozice okolo domku
V jednoduše zařízeném hliněném domku sedíme na koberci s několika ženami. Nenalíčená tvář, dlouhé černé vlasy, téměř žádné ozdoby, jen zelený kurdský tradiční oblek – volné kalhoty a košile, tak vypadají všechny příslušnice PKK. Hovoříme o složité organizační struktuře celé guerilly.
Náhle pod okny zastavuje velké terénní auto s kouřovými skly. Z něj vyskakuje několik po zuby ozbrojených mužů, kteří rutinně zaujímají pozice okolo domku. Do dveří vstupuje starší muž budící respekt, ale i sympatie. Jde o Cemila Bayika, spoluzakladatele a jednoho z nejvyšších představitelů PKK. „Da’iš není jen naším nepřítelem. Je proti jakékoli humanitě, kultuře, historii i svobodě. A je to úhlavní nepřítel žen,“ začíná dlouhý rozhovor a všechny ženy v místnosti souhlasně přikyvují.
PKK v současné době hraje důležitou roli v ozbrojeném boji proti Islámskému státu. Bojují v oblastech kolem syrského Kobání a v Iráku v Sindžáru či Machmúru. Jeho slova potvrzuje výpověď jezídky Chalídy, se kterou jsme před pár dny mluvily. Nebýt PKK, bezpochyby by při útěku ze Sindžáru padla do zajetí islamistů.
Jarmila Štuková a Lenka Klicperová s Cemil Bayik
Ačkoli bojovníci PKK disponují pouze lehkými ručními zbraněmi, střetů s moderně vyzbrojenými teroristy se nebojí. Tvrdí, že jim pomáhá mnohaletá zkušenost s guerillovým bojem a odhodlání. „Chalífát, který vytvořil Abú Bakr al Bagdádí (tj. Islámský stát), je jen předstupněm k velkému sunnitskému chalífátu, který chce v regionu vytvořit Turecko a hlavně jeho prezident Erdogan. Turecko je proto hlavní síla, která podporuje Islámský stát na Blízkém východě,“ vysvětluje klidným hlubokým hlasem Bayik.
PKK teď spolupracuje s kurdskými pešmergy. Jednotlivci mezi sebou evidentně nemají žádné problémy, jen ve vyšších patrech velení to trochu skřípe. Situaci také komplikuje fakt, že PKK je zapsána na seznamu skupin podporujících terorismus. USA i EU ji dosud považují za teroristickou skupinu. To byl hlavní argument, proč spojenci v čele s Američany nepodpořili ozbrojenou akci proti Islámskému státu v Sindžáru v srpnu loňského roku.
„Pokud budete považovat PKK za teroristickou skupinu, pak jsou teroristé všichni, kdo tady válčí proti Da’iš. V Sindžáru jsme dokázali, že nejsme žádní teroristé, ale naopak bojujeme za svobodu. Chápu, že je to politické rozhodnutí. Turecko patří do NATO a je pro něj výhodné, aby mu podle článku 5 ostatní museli pomáhat proti těm, které označí za své nepřátele.
Jen Turecko může požádat o vymazání z listu teroristů, ale to nikdy neudělají. Je to nespravedlivé,“ říká Cemil Bayik, a ačkoli se hned v samotném počátku našeho rozhovoru omluvil, že se zdrží jen na skok, vydrží s námi debatovat ještě hodinu, než vyruší své osobní strážce od čaje a zavelí k odjezdu.
Reportáže cestovatelky a šéfredaktorky magazínu Lidé a země Lenky Klicperové a její spolupracovnice Jarmily Štukové z Iráku a Sýrie jsou součástí projektu Archa pomoci, jehož cílem je ukázat, jak žijí lidé ve válkou postižených oblastech a formou sbírky pomoci lidem v postižených místech ať formou potravinových či hygienických balíčků, či formou lékařské pomoci v nemocnici v Erbilu.
Čtěte také:
Lenka Klicperová: Hlupačky! Jely samy a teď mají, co zasloužily!
Češky se únosců zprvu bály, pak si zvykly. Teď se těší na nový život
Unesené Češky jsou na svobodě, v Pákistánu je prý zajala Al-Káida
