Sjíždíme po serpentinách v bílé terénní toyotě. Vedle řidiče sedí náš průvodce a v rukou svírá kalašnikov. Míjíme ohořelé vraky aut. Na silnici se válí zbytky šatstva, které tu zůstaly po lidech prchajících z města obklíčeného Islámským státem.
V autě vládne nervozita. Sindžár je totiž z velké většiny stále pod kontrolou islámských radikálů. Ti moc dobře vidí přijíždějící vozidlo. Nejde jet rychle, musíme zpomalovat. Silnice je rozbitá, jak sem dopadaly a stále dopadají rakety islamistů. Blížíme se k prvním rozstříleným budovám města.
Čtěte předchozí díl série reportáží ze Sýrie: My nejsme teroristé!
Svist letící střely a hned potom rána. „Měli jsme štěstí, minuli nás tak o třicet metrů,“ směje se Mukhlus, ostřílený bojovník, kterého taková situace nechává chladným. Je jasné, že ve městě bude horko.
Sindžár kontrolují teroristé od začátku srpna loňského roku. Celosvětová média tehdy zaplavily srdceryvné výjevy zoufalých bezbranných jezídů, prchajících před brutálními útočníky. Mnohým z nich se utéct nepodařilo a zůstali v zajetí. Stovky lidí na útěku zemřely. Někteří kulkami IS, další žízní a vyčerpáním.
Obyvatelé zůstali hned po útoku úplně bez pomoci. Nebyl tu nikdo, kdo by je bránil. „Pešmergové odešli ještě předtím, než Da’iš zaútočil na město. Museli dostat rozkaz. Bez vědomí nejvyššího velení by to nebylo možné,“ říká přesvědčeně Chaláf Sálih, dvaatřicetiletý učitel angličtiny ze Sindžáru, dnes uprchlík.
Shrnuje to, co slyšíme z úst mnoha dalších jezídů přežívajících v uprchlických táborech v horách nad městem. Nechápou, proč jim nikdo nepomohl. „Nedůvěřujeme žádným muslimům.
Jediný, kdo vyslyšel naše volání o pomoc, byli příslušníci PKK (Kurdská strana pracujících). Ti jediní se Da’iš dokázali postavit. Jsme jim za to velmi vděční. Dodnes jsou hlavní silou, která nás chrání,“ doplňuje Chaláf.
Auto zastavuje před rozstřílenou budovou. Ta je zázemím pro asi tři desítky kurdských bojovníků. Už se stmívá a na obličeje většinou mladých odhodlaných mužů v uniformách dopadá jen světlo z petrolejky. Slovo si bere mladík s dlouhými tmavými vlasy. Mluví velice slušnou angličtinou. Vizáž studenta dost kontrastuje se samopalem a granáty za pasem.
„Jsme tady v bezpečí před snipery, ale házejí nám sem často molotovy (improvizované zápalné zbraně). Před dvěma měsíci jsme zažili velkou explozi. Osm našich nepřežilo. Pak hned začal útok, ale v boji jsme jim to vrátili. Hodně z nich jsme zabili,“ říká a jeho slova doprovodí jedna z mnoha ran minometných střel. Střílí se pořád. Hlavní boje městské války probíhají jen 150 metrů od nás.
Ruiny města během rozhovoru zakryla neproniknutelná tma. Elektřina není nikde. Jestli tu bylo předtím nebezpečno, teď je dvakrát tolik. „Okamžitě musíme vypadnout,“ razantně ukončuje rozhovor Mukhlus. Čeká nás opět riskantní cesta nahoru. Naše práce ale nekončí. Zítra se na horkou sindžárskou půdu vrátíme.
Reportáže cestovatelky a šéfredaktorky magazínu Lidé a země Lenky Klicperové a její spolupracovnice Jarmily Štukové z Iráku a Sýrie jsou součástí projektu Archa pomoci, jehož cílem je ukázat, jak žijí lidé ve válkou postižených oblastech a formou sbírky pomoci lidem v postižených místech ať formou potravinových či hygienických balíčků, či formou lékařské pomoci v nemocnici v Erbilu.
Čtěte také:
Lenka Klicperová: Hlupačky! Jely samy a teď mají, co zasloužily!
Češky se únosců zprvu bály, pak si zvykly. Teď se těší na nový život
Unesené Češky jsou na svobodě, v Pákistánu je prý zajala Al-Káida
