Naše země nevzkvétá, mohl by svému národu říci pohublý jihoafrický prezident Jacob Zuma. Jeho osobní peripetie jako by ilustrovaly problémy celé země. Zuma nedávno vyhnal jednu ze svých manželek poté, co dospěl k názoru, že se ho snažila otrávit. A s toxickými následky minulosti se složitě vyrovnává celá společnost.
Jihoafrická republika není ani jedenadvacet let po konci apartheidu vzkvétající demokracií. Rasové tenze se vždy nějakým způsobem tlačí na povrch. Ekonomice to neprospívá. Loňský rok byl pro jihoafrickou ekonomiku nejhorší za posledních pět let.
Nejvyspělejší země afrického kontinentu se loni potýkala s vlnou stávek a klesající důvěrou podniků. Pětiměsíční stávka horníků v platinových dolech, kterou následovala několikatýdenní stávka bezmála čtvrt milionu pracovníků v železárnách, srazila loňský ekonomický růst na 1,5 procenta, což byl nejhorší výkon od roku 2009. V roce 2013 HDP vzrostl o 2,2 procenta a před třemi lety o 3,6 procenta.
Bez proudu to nejde
Od začátku letošního roku se ekonomický výhled ještě zhoršil, protože Eskom, jihoafrická obdoba tuzemského ČEZ, musel zavést téměř denní odstávky dodávek elektrické energie. Výpadky proudu postihly domácnosti i firmy a srazily ke dnu již tak mizerná očekávání podniků. Eskom provozuje zastaralou a neudržovanou distribuční síť, která se pod náporem současných kapacitních požadavků hroutí.
Přerušování dodávek elektřiny téměř vymazala očekávaný pozitivní efekt z pádu cen ropy, ze kterých by měla Jihoafrická republika jako dovozce černého zlata těžit. Analytici tak museli snížit očekávání letošního růstu. I ministerstvo financí letos počítá s růstem jen 1,1 procenta.
„Řada firem omezila nebo úplně zastavila své projekty kvůli výpadkům elektřiny, toto bude mít pochopitelně dopad na ekonomický růst,“ napsala Thabi Leokaová, ekonomka v johannesburské pobočce Renaissance Capital. Slabší hospodářský růst tak bude pro ministra financí Nhlanhlu Neneho znamenat problém s plněním státní kasy.
Nene navíc potřebuje najít peníze pro Eskom. Na investice do infrastruktury v příštích pěti letech chybí 19 miliard. Před týdnem byly plánované odstávky elektřiny dočasně přerušeny a vrcholní manažeři Eskomu suspendováni. Plat jim však bude nadále vyplácen. „To je v této zemi typické, nedělejte svoji práci pořádně, suspendují vás a zůstanete doma za plný plat,“ lamentuje nad stavem věcí kapský architekt Rod Stevens, potomek francouzských a anglických přistěhovalců.
Apartheid naruby
Strádání ekonomiky má obecnou příčinu. Řada příslušníků někdejší elity dvě desetiletí od konce vlády bělochů často strádá. Bývalý jihoafrický konzul v Kolíně nad Rýnem, San Francisku či Los Angeles, který se představil jako Johann, se nyní živí stěhováním nábytku. Jistě se dá spekulovat: zda se nyní přes svou erudici nemůže dostat k lepší práci, nebo mu naopak dříve ke kariéře diplomata stačila skandinávská pleť. Pozitivní diskriminace černochů je však na denním pořádku.
Autor knihy o historii Jižní Afriky R. W. Johnson tvrdí, že bělošskou formu nacionalismu, ztělesněnou přes čtyři dekády vládnoucí a nyní zaniklou Národní stranou, v politice nahradila její černošská obdoba reprezentovaná Africkým národním kongresem (ANC). Ten se od idealistických vizí prvního prezidenta Nelsona Mandely o duhové a „barvoslepé“ společnosti přesunul k agresivnímu prosazování pročernošských zákonů. Ty přikazují státním i soukromým společnostem, aby ve struktuře podniku zohledňovaly demografickou realitu země. Černoši tvoří zhruba 80procentní většinu. Po deseti procentech mají běloši a míšenci (v angličtině „coloureds“, tedy barevní).
Situace ale není jen „černobílá“. V bělošském obyvatelstvu panuje nevraživost mezi potomky Britů, kteří mluví anglicky, a potomky Búrů, jejichž mateřským jazykem je afrikánština vycházející převážně z holandštiny. Do toho mezi bělochy patří také početné židovské obyvatelstvo, jehož předkové přišli před druhou světovou válkou především z oblasti dnešní Litvy. Mezi míšence, respektive barevné, pak patří nejenom potomci přistěhovalců a původních obyvatel, ale také Asiaté či muslimové.
Málo černí
K paradoxní situaci došlo u Číňanů, kterých v Jihoafrické republice žije na 200 tisíc. Před sedmi lety byli po nátlaku Čínské asociace prohlášeni úředně za černochy. To jim dává řadu výhod v rámci pozitivní diskriminace, jako jsou kvóty pro přijímání na vysoké školy či povýšení v práci. Zástupci nečernošských etnik mohou na slušné místo ve veřejné správě rovnou zapomenout.
Za apartheidu jsme byli příliš černí, nyní jsme zase moc bílí
Nejhůře jsou na tom míšenci, kteří tvoří v Kapském Městě největší skupinu obyvatel. V období apartheidu byli považováni za rasově nečisté, nyní jsou pro vládu ANC zase málo černí. „Vím, že to černí měli za apartheidu horší, nyní jsme na tom ale nejhůře my. Za apartheidu jsme byli příliš černí, nyní jsme zase moc bílí,“ říká mi bankéř Gavin Sleighter.
V důsledku pozitivní diskriminace sice vznikla černošská střední vrstva, ale rozbujela se také korupce a klientelismus. Dobrá místa si dohazují kamarádi ještě z dob boje proti apartheidu a životní úroveň milionů černošských obyvatel žijících v chatrčích ghett, takzvaných townshipech, se za dvacet let příliš nezlepšila.
Evropský sen
Podle různých studií a statistik opustilo zemi od konce apartheidu na dva miliony bělochů. Možná by jich bylo i více, kdyby vystěhování nebylo tak komplikované. Ti, kteří odcházejí, míří především do anglosaských zemí, ze všeho nejvíce do Velké Británie a Austrálie. Občas se někdo vrátí, nestává se to ale příliš často.
„Když už se nějaký Jihoafričan vrátí ze zahraničí domů, tak jde do Kapského Města,“ říká mi africký známý David, který se živí jako poradce. Jako na řadě jiných příslušníků bělošské menšiny je na něm i přes lásku k domovu vidět snaha odjet do Evropy i zoufalství ze složitosti takového kroku. „Pořád mi chodí pracovní nabídky z Dubaje a dalších asijských měst. Z Evropy ale nic. Legálně se vystěhovat do Evropy není snadné.“
Na důchod domů
Corli Louwová, kterou potkávám na večeři v Kapském Městě po koncertu českého pianisty Lukáše Vondráčka, je příkladem těch, kteří míří na důchod opačným směrem. Svůj pracovní život strávila v Anglii. Při pohledu na cenovou hladinu v Kapském Městě a Londýně a srovnání klimatu obou měst není divu, že první uvedená metropole to u penzistů vyhrává na celé čáře.
Peter Bouwer, syn Angličanky a Afričana, se do rodného města na jihu Afriky vrací také z Londýna. Ne však na důchod, chce ještě vybudovat nový byznys. Vzdal se kvůli tomu dobrého pracovního místa. Natolik se mu po osmi letech zajídalo anglické počasí.
Migrace ovlivňuje i milionářské statistiky. Nejnovější čísla o počtu dolarových milionářů, kterých je v Jižní Africe aktuálně téměř 47 tisíc, sice vládnoucí vrstvy potěší kvůli nárůstu počtu černochů a poklesu bělochů v žebříčku. Při detailnějším pohledu na komentáře se ale ukazuje, že za poklesem počtu dolarových milionářů mezi lety 2007 a 2014 o 13 procent stojí především jejich emigrace, čímž Jižní Afrika přichází o vzdělané a bohaté občany.
Ve stejném období se počet černošských milionářů zvýšil o 113 procent na 4900. Ještě více se dařilo „barevným“ milionářům, jejichž počet se během posledních sedmi let zvýšil o 172 procent na 9800. Bělochů s více než milionem dolarů je ale nadále 32 tisíc. Tedy 69 procent všech jihoafrických milionářů, ačkoli tvoří jen deset procent populace.
Jak říká řada jejích obyvatel, Jihoafrická republika má potenciál být skvělou zemí i národem. K jeho plnému rozvinutí je však zatím daleko.
Čtěte také:
Shell ustupuje od svých projektů na těžbu z břidlic v JAR
