Řešení migrační krize? Když se chce, tak to jde

10. 3. 2016

To, jak se s imigrační vlnou vypořádávají Australané, jsme řešili už před pár týdny. Tentokrát bychom se mohli podívat na členskou zemi EU, která byla první „na ráně“, ale byla schopna se s masivním přílivem ilegálních přistěhovalců vypořádat – Španělsko.

Španělsko je zajímavé z vícero důvodů, mimo jiné proto, že se mimořádně rychle vyvíjelo demograficky, v závislosti na ekonomickém rozvoji. Prudký pokles porodnosti spojený s růstem životní úrovně v post-Frankovské éře znamenal, že počet obyvatel rostl v letech 1980-2000 pomalu (viz graf), aby pak skokově narostl, především díky imigraci, během deseti let o sedm milionů. Od té doby zase klesá, ze Španělska odcházejí především mladí a vzdělaní lidé v produktivním věku.

Španělsko bylo díky historickým a jazykovým vazbám velmi otevřené vůči imigrantům z Latinské Ameriky, ale pokud jde o příliv obyvatel z afrických zemí, pokoušelo se jej i v časech vrcholící konjunktury regulovat.

V letech 2005–2006 (za socialistické Zapaterovy vlády) uzavřelo Španělsko 16 bilaterálních dohod s africkými zeměmi, odkud migrační proudy přicházely nebo sloužily k tranzitu. Cílem byla nejen repatriace, ale i širší prevence, výměnou za bilaterální pomoc. Ta sice vzhledem k hlubokému propadu španělské ekonomiky po prasknutí realitní bubliny klesla, nicméně příliv imigrantů z Afriky je nízký.

Za loňský rok přišlo do Španělska mořskou cestou necelých 3600 imigrantů, oproti tomu do Řecka 844 tisíc. Španělsko drží „Pevnost Evropa“ naprosto spolehlivě, na své náklady, za cenu toho, že Guardía Civil je schopna použít pro obranu hranice i gumových projektilů, jako například loni v únoru.

Země nemá ani dvaapůl měsíce po volbách dosud sestavenu vládu a ochota přijímat uprchlíky není velká-dosluhující premiér Mariano Rajoy přišel na poslední summit EU s Turky s nabídkou na přijetí 450 uprchlíků, z toho 285 z Turecka. Měřeno přínosem Španělska k ochraně společné hranice se sotva najde rozumný člověk, kdo by licitoval o vyšší číslo.

Jedna věc je ilegální přistěhovalectví, druhá věc, a svým způsobem bolestivější, je emigrace mladých a vzdělaných rodilých Španělů do jiných zemí EU s lepší poptávkou po pracovní síle (například Německo). Zcela legální, perfektně racionální, může mít tenhle odliv na španělské veřejné finance a dlouhodobý růst velmi negativní dopady.

Velmi záleží na tom, jaký bude vývoj poptávky po pracovní síle v samotném Španělsku. Obnovení ekonomického růstu, cenové konkurenceschopnosti (prostřednictvím „vnitřní devalvace“) a jiných faktorů- třeba v cestovním ruchu, kde Španělsku fouká vítr do plachet díky růstu zájmu o bezpečné středomořské destinace- ještě neznamená, že se ti, kteří odešli na sever, také vrátí. Na to by konjunktura musela být velmi silná, k čemuž chybí důkazy

Samotná strukturální změna ekonomiky může znamenat, že vytvoříte nízko produktivní pracovní místa třeba v tržním zemědělství (zelenina, ovoce), ve službách nebo i ve zpracovatelském průmyslu, ale fiskálně si moc nepomůžete. Máte stárnoucí populaci, která má legální penzijní nároky a potřebuje rostoucí výdaje na zdravotní péči, ale zároveň jí nemá kdo odvodově podporovat.

Německo, pokud udrží dynamiku své ekonomiky a odstup v mzdové hladině, by nemělo mít žádný problém přitahovat pracovní sílu z ekonomicky slabších zemí Evropské unie, a není žádný důvod, aby se demografií obzvlášť trápilo

Evropská unie není fiskální federace a zvýšení mobility pracovní síly díky ekonomickému tlaku z jihu na sever, nebo poptávkovému efektu ze severu, neřeší tenhle problém, naopak ho spíše zesiluje. Těžko si budeme vykládat, že ho vyřešíte vstřebáváním migrantů z Blízkého východu, s kvalifikační strukturou, která je většinově předurčuje k marginálním pracovním pozicím, takže k nespokojenosti na straně jedné, a nízkým fiskálním výnosům na straně druhé.

Je to svého druhu paradox: Německo, pokud udrží dynamiku své ekonomiky a odstup v mzdové hladině, by nemělo mít žádný problém přitahovat pracovní sílu z ekonomicky slabších zemí Evropské unie, a není žádný důvod, aby se demografií obzvlášť trápilo. Je v podstatě ve velmi komfortní situaci: mzdový diferenciál se při volné migraci pracovní síly a relativně malých transferech v rámci EU musí z definice postarat o to, aby nemělo skutečný demografický problém.

Jsou to periferní a nové členské země, které mají mít z demografie, a absence fiskálního federalizmu hrůzu. Budou to tamní senioři, odkázaní na nedostatečné státní penze, kteří poznají, jak si své děti vychovali. Protože nic jiného než jejich dobrovolné finanční transfery rodičům k důstojnému stáří hned tak nepomůže.