Na počátku byla nenávist. Nenávist k sudetským Němcům, nenávist ke šlechtě, k velkostatkářům, k sedlákům i k obyčejným rolníkům. Komunistická nenávist k soukromému majetku. Nebýt poválečného vyvlastňování, Pozemkový fond by nikdy nevznikl. Zákon o půdě z roku 1991 měl být nástrojem k odčinění některých starých křivd. Je historickým paradoxem, že jedna zlodějina byla na začátku, druhá je na konci. Byli to bohužel zástupci demokratických stran v prezidiu a dozorčí radě Pozemkového fondu, kteří umožnili kompromitaci celého restitučního procesu, ponechali prostor klientelismu a velmi pravděpodobně i korupci. Restituce ano, ale exkluzivní pozemky jen pro ty vyvolené. Hlavně ne transparentní systém. Proč by třeba restituenti nemohli o náhradní pozemky soutěžit v dražbách? Pohledávky jsou přece také peníze.
Činnost Pozemkového fondu se vymkla veřejné kontrole. Úředníci byli už natolik otrlí, že neodpovídali na dopisy, na stížnosti, smáli se lidem do očí, na ně prý správní řád neplatí. Odstoupivší ministr Petr Zgarba měl rezignovat již v červenci, nebo ještě lépe, neměl nastupovat vůbec. Je doopravdy tak hloupý, nebo tu naivitu jenom předstírá? Proč bylo možné minulý týden ze dne na den svolat prezidium a odvolat polovinu výkonného výboru, a během června, kdy probíhaly machinace s pozemky, to nešlo? Zgarba mohl alespoň bouchat do stolu, mohl křičet, mohl mnohé kroky ještě dodatečně zneplatnit, on až do září mlčel. Ozval se teprve, když byla řada převodů zapsána v katastru. Říká, že byl přehlasován, sám nic nezmůže. Být přehlasován, když se zdržel hlasování – to je výrok roku.
Alibi, alibi, alibi. Nic jsem nevěděl, nic jsem netušil. K čemu třeba ministra, který nic neví? Ani o tom, že stát musí vydat akcie Setuzy firmě Český olej. Bude Jan Mládek lepší? Jeho nezemědělský původ může být výhodou i hendikepem. Jestli je ale tím pravým, kdo by měl rozprášit různé agrární mafie, toť otázka. Upřímně řečeno, v duchu dosavadní Paroubkovy rathovsko-jandákovské personální politiky bychom očekávali spíše Přemka Podlahu a Bédu Trávníčka jako státního tajemníka.
Bylo by zjednodušené vnímat skandál kolem Pozemkového fondu jako boj Rychlých šípů s Bratrstvem kočičí pracky. Příznačné je to právě v Uhříněvsi, kde pozemky získal Zgarbův známý Gabriel Večeřa. V televizi jsme viděli starostu Prahy 22 Milana Collera (ODS), jak se spravedlivě rozhořčuje, že stát vydává nemovitosti v ceně pěti korun za metr, když po změně územního plánu budou mít hodnotu 1700 korun. Zlý jazykové tvrdí, že uhříněvští radní prodali nedávno pozemky, které předtím získali bezúplatně od Pozemkového fondu, společnosti Skanska v ceně 850 korun za metr. Proč nechtěli oněch 1700? Kde je ten rozdíl? Můžeme si také klást otázku, jakou roli v kauze Uhříněvěs mohl hrát advokát Vojtěch Slówik, bývalý poradce ministra Palase, který v Uhříněvsi bydlí, zná se velmi dobře s místními politiky a s některými klíčovými lidmi z vedení Pozemkového fondu.
Ten příběh je možná složitější, než se zdá. Čím méně bude vydáno realit kolem Prahy na restitucích, tím více může bezúplatně získat město. To je to, oč tu běží. Nelze si nevšimnout, jak rádi se komunální politici věnují realitní činnosti, ač to k péči o veřejné blaho obvykle nepatří a jejich občané z toho vůbec žádné výhody nemají.
A komunista se směje. Je to on, kdo teď úspěšně prosazuje restituční tečku. Je to on, kdo už brzy bude spolurozhodovat, komu jím ukradené polnosti připadnou. Místo tečky dejme vykřičník či křížek.
