Dosud platný zákon o konkursu a vyrovnání se netají tím, že cílem bankrotu je pouze uspokojit věřitele z majetku tvořícího konkursní podstatu. Vlastní úpadek zákon definuje jednoduše a stroze, přičemž rozlišuje dva druhy. Prvním důvodem je insolvence, kdy dlužník má více věřitelů a není schopen po delší dobu plnit své splatné závazky. Druhým důvodem pro úpadek je předlužení dlužníka, což je ekonomická situace, kdy splatné závazky dlužníka jsou vyšší než jeho majetek. Každý z těchto důvodů je samostatně způsobilý pro prohlášení konkursu. V praxi však často, zejména u velkých společností, existují oba důvody současně. Insolvence jako důvod prohlášení konkursu je využívána k podání návrhu především věřiteli a předlužení je zpravidla důvodem pro podání návrhu ze strany samotného dlužníka.
Shodná pravidla.
Zákon o konkursu a vyrovnání vůbec nebere ohled na rozmanitost struktury podnikatelů. Stejná pravidla platí jak pro samostatně podnikající fyzickou osobu s místním významem, tak pro podnik s miliardovým obratem, který zaměstnává tisíce zaměstnanců, a jde tedy o podnik s významem regionálním nebo celostátním. Tento nedostatek by měl být v rámci novelizace zákona odstraněn. Nemyslím tím ochranu dlužníka na úkor konkursních věřitelů. Lze však zavést ekonomické a právní
instituty, pomocí nichž bude možné předcházet vlastnímu konkursu. Pokud by už nebyla jiná cesta než úpadek prohlásit, je nutné v rámci konkursního řízení postupovat tak, aby „zdravá část dlužníka zbytečně nezanikla.
Soudní ochrana dlužníka.
Další právní institut, takzvaná soudní ochrana dlužníka, by měl chránit firmu, která je ohrožena nebezpečím prohlášení konkursu na majetek, a to bez svého zavinění. Tato situace může například nastat, když se významný odběratel dlužníka dostane do finančních potíží nebo je na jeho majetek prohlášen konkurs, případně vstoupil do likvidace. Z finančního hlediska to znamená, že dodavatel nemá bez svého zavinění předpokládané příjmy, a v důsledku toho mu (přinejmenším částečně) chybí finanční prostředky na úhradu závazků. Podnik, který zbankrotoval, tak konkursem ohrožuje i další společnosti. Pro stabilitu podnikatelské činnosti, ale i v zájmu věřitelů by bylo efektivní, kdyby dlužník v této nezaviněné situaci mohl například požádat soud o ochranu před prohlášením konkursu na svůj majetek. Vznik situace bez zavinění lze objektivně prokázat. Soudní ochrana by spočívala v tom, že po stanovenou dobu by nemohl být prohlášen konkurs. Dlužník by pak měl odpovídající časový prostor na to, aby ztracený zdroj příjmu nahradil jinými zdroji. Hospodaření společnosti by soud v ochranné době kontroloval. Praktické by bylo, aby kontrolu pro soud prováděly společnosti specializované například na krizové řízení. Součástí ochranné doby by mohlo být i sjednané nebo soudem stanovené odložení splatnosti pohledávek věřitelů, případně částečné odložení jejich splatnosti. Časový prostor, který by tento podnik získal, by sloužil nejen k ochraně dlužníka, ale i k ochraně všech jeho věřitelů.
Oživení části úpadce.
První znění zákona o konkursu a vyrovnání znalo po prohlášení konkursu na majetek dlužníka jediné řešení, a to zpeněžit majetek dlužníka a po zaplacení nákladů konkursního řízení rozdělit zůstatek mezi konkursní věřitele. V poměru k celkovým pohledávkám byl tento zůstatek zpravidla nepatrný. Prvotní řešení přitom jednoznačně preferovalo právní stránku záležitosti a vůbec nebralo ohled na fakt, že konkurs je především ekonomickou kategorií s velmi silným akcentem na právní stránku jeho provedení pod kontrolou věřitelů a soudu. Je přirozené, že někteří správci, mnohdy pouze s minimální znalostí podnikové ekonomie, neuplatňovali jakýkoliv manažersko–obchodní přístup k průběhu bankrotu. Konkurs v tomto pojetí vlastně znamenal takzvanou „kremaci dlužníka.
Následné novely zákona přinesly nepatrný posun od původního pojetí konkursu. „Kremace v nich již není jediným řešením. Rovněž někteří soudci s dříve získanými zkušenostmi z podnikatelské sféry začínají prosazovat, aby se správci konkursních podstat stávaly osoby se vzděláním a znalostmi průmyslových manažerů, které by již neviděly jako jediné řešení prostý prodej mrtvého majetku. V tomto smyslu se také začalo měnit i rozhodování věřitelských výborů.
Nastoupený trend by měl nový zákon dále posunout. Jednou z možností je zavedení institutu reorganizace dlužníka v rámci insolvenčního řízení. V úvahu přichází v případech, kdy část podniku dlužníka je způsobilá technologicky a ekonomicky pro další podnikatelskou činnost za předpokladu, že nebude pokračovat v rámci dosavadního ekonomického celku zatíženého dluhy. Správce konkursní podstaty by měl být ze zákona povinen zvažovat takovou variantu s tím, že o uplatnění tohoto institutu by spolurozhodoval věřitelský výbor a soud. Tak by bylo „kremační pojetí konkursu nahrazeno možnou „resuscitací . V dosavadní konkursní praxi převažovalo, že pouze zpeněžení mrtvé konkursní podstaty je přínosem pro konkursní věřitele. S tím nelze souhlasit. Naopak, v některých případech by reorganizace dlužníka a jeho oživení mohlo přinést konkursním věřitelům vyšší uspokojení jejich pohledávky, než je pouhé pasivní zpeněžení konkursní podstaty.
Sporná pohledávka.
Další problém způsobuje definice podmínek úpadkového stavu podle dosud platného zákona. Více věřitelů jsou již dva věřitelé a výše jejich pohledávek může být bagatelní, i když v žádném případě nezpochybňuji nárok na jejich uhrazení. Rovněž tak podmínka, že dluží delší dobu, může být velmi různě vykládána. Někdo za delší dobu považuje čtrnáct dní, druhý třeba měsíc a třetí půl roku. V zákoně chybí jakýkoliv vztah k celkovému objemu zadluženosti a reálné ekonomické situaci dlužníka ve vazbě na ostatní věřitele. Kromě toho pro české prostředí je typické, že řada pohledávek je sporných. Pochopitelné to je u obchodních pohledávek. Ale sporné jsou často i pohledávky spočívající v daňových nedoplatcích nebo pojistném, kdy v praxi vzhledem ke složitosti právních předpisů a různých metodik vydaných státními orgány chybí jednoznačný výklad na výpočet takové pohledávky.
Konkursní soudy se ke sporným pohledávkám staví odlišně. Někteří soudci je neuznávají jako důvod pro prohlášení konkursu, přičemž o spornosti nebo nespornosti si na základě předložených materiálů vytvářejí názor sami. Jiní soudci zohledňují ve prospěch prohlášení konkursu i sporné pohledávky. Je mi jasné, že dokazovat spornost pohledávky jen podáním žaloby u soudu by mohlo mít pouze formální charakter. Nicméně zákon by měl vylučovat sporné pohledávky jako důvod prohlášení konkursu, neboť konkursní soudci si mohou tuto otázku v rámci svého posuzování sami posoudit. To by samozřejmě nic neměnilo na tom, že o sporné pohledávce by se rozhodovalo ve sporném řízení před příslušným soudem. V této souvislosti je třeba pozitivně vyhodnotit soudní judikaturu, která dořešila pro případy konkursů neúčinnost takzvaného dělení pohledávek.
Nedostatečná definice právní kvality dluhu dlužníka způsobuje, že někteří věřitelé, a to vždy na úkor ostatních věřitelů, v podstatě „vydírají dlužníka nezakrytou hrozbou podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Jestliže dlužník likviduje měsíčně stovky nebo tisíce faktur, není nic neobvyklého, že při nenaplnění finančního plánu se dostane do situace, kdy návrh věřitele na prohlášení konkursu může být úspěšný. I tento argument svědčí o nutnosti precizněji propracovat existenci dluhů u více věřitelů jako podmínku pro prohlášení konkursu, a to kromě počtu věřitelů i doplnění objemu dluhů celkem ve vazbě k dluhům navrhovatelů. Odstranilo by se tak prohlašování konkursů na základě návrhů několika věřitelů s bagatelními pohledávkami, například při začátku zjevně se ozdravujícího hospodaření podniku dlužníka.
Neprovázanost právních předpisů.
Značné problémy v konkursním řízení působí legislativní neprovázanost zákona o konkursu a vyrovnání s ostatními právními předpisy nebo naopak, neprovázanost ostatních právních předpisů se zákonem o konkursu a vyrovnání. I ve vlastním zákonu o konkursu a vyrovnání v zásadě nejsou řešeny situace, kdy v probíhajícím konkursu správce konkursní podstaty dále organizuje podnikatelskou činnost úpadce. V tomto případě jde o souběh zákona s Obchodním zákoníkem. Nejmarkantnějším případem neprovázanosti právních předpisů je ale nesoulad, případně praxe uplatňování daňových předpisů v konkursním řízení. Zřejmě u většiny finančních úřadů je běžné, že své pohledávky charakteru daňových nedoplatků, které vznikly před prohlášením konkursu, si uspokojují v průběhu konkursu na úkor ostatních konkursních věřitelů. Činí tak s odkazem na zákon o správě daní a poplatků, který – jak tvrdí – takovou praxi finančním úřadům umožňuje. Vznikla tak tedy situace, že na jedné straně zanikly privilegované pohledávky druhé třídy (daně, pojistné, clo…), které byly údajně sloučeny s obchodními pohledávkami. V praxi si však finanční úřady ponechávají přeplatky na dani z přidané hodnoty vzniklé v průběhu konkursního řízení na úhradu daňových nedoplatků vzniklých před prohlášením konkursu. Někteří soudci praxi finančních úřadů uznávají, jiní rozhodnutí finančních úřadů o nevrácení přeplatku na dani ruší.
Přestože je v řadě konkursních řízení věřitelský výbor tvořen takřka výhradně ze zástupců organizací s vazbou na státní rozpočet, není jejich činnost v některých případech koordinována tak, aby byl konečný výnos státního rozpočtu, a tím i ostatních věřitelů, maximalizován. Navíc se jednotliví zástupci státních organizací často snaží prosadit konkrétní zájem na úkor jiné státní organizace, a to někdy i u institucí se stejným nadřízeným resortním ministerstvem. V této situaci není pro správce někdy snadné prosadit objektivně nejvýhodnější řešení z pohledu všech věřitelů z hlediska posloupnosti konkrétních kroků konkursního řízení.
Z rozboru právní úpravy i dosavadní praxe v konkursním řízení lze odvodit, že současná právní úprava může být vyhovující pro prohlášení konkursu na majetek fyzických osob. Nynější znění zákona ovšem nevytváří podmínky pro optimální řešení úpadkové situace ve společnostech regionálního a celostátního významu. Tyto poslední případy se v praxi řeší na základě konkrétního přístupu konkrétního správce konkursní podstaty. Připravovaná novelizace zákona je příležitostí zdokonalit české úpadkové právo tak, aby bylo srovnatelné s obdobnou právní úpravou ve státech s vyspělým právním řádem.
