Teď nám chybí asi tak deset milionů na výplaty, ale ty seženeme, stačilo by třeba, kdyby nám polský klient zaplatil dluh padesát milionů korun. Podstatně horší je, že potřebujeme nutně velice rychle dvě a půl miliardy, abychom mohli dostát svým zakázkám, nemuseli propouštět, mohli vydělávat a splácet úvěry. Když ty miliardy neseženeme, budeme muset postupovat podle zákona. Zhruba těmito slovy Jiří Maroušek, generální ředitel akciové společnosti ČKD Holding, položil vládě nůž na krk. Vzkazuje jí jasně, že buď stát společnosti pomůže, anebo ať počítá s tím, že firma půjde do konkursu. Na dlažbě se tak může ocitnout víc než deset tisíc lidí, a zpochybní se dokonce některé mezinárodní projekty. Samozřejmě nejde o nic jiného než o vydírání.
Slovo vydírání v souvislosti s revitalizací ČKD Holding používají i vysocí činitelé z ministerstva financí. Vtip je v tom, že podnikům s takovým významem pro ekonomiku (a přeneseně i pro politiku) celého státu se vydírá snadněji než firmám malým a že se k takovému postoji uchylují v podobných tíživých situacích všude na světě. A všude na světě se většinou vlády nejprve ošívají, dělají fóry, ale nakonec se vždycky k nějakému kompromisu, k nějaké dohodě dojde. Zatím však jak ministerstvo financí, tak dokonce i ministerstvo průmyslu a obchodu prohlašují, že Maroušek na podmínky státu přistoupit nechce, a dodávají, že pokud to neudělá, budou se klidně dívat na to, jak jde ČKD do konkursu. Vysoký činitel ministerstva financí situaci komentuje slovy: „Bude vojna s Turkem.
Marouškova představa dohody se státem nabyla už loni na podzim formu vlastního revitalizačního programu. Marouškův program je třístupňový: v první etapě nezbytně potřebuje ty dvě a půl miliardy jako provozní úvěr. K bankám si pro ně už jít sám nemůže. Prohlašuje sice, že banky jsou neochotné, ale dobře ví, že v jeho případě nejde o bankovní ochotu nebo neochotu, ale o to, že pravidla České národní banky prostě jakékoliv komerční instituci už další půjčky pro ČKD nedovolují. Představuje si tedy, že na tento úvěr získá státní garanci a pak už takto zabezpečené peníze získá snadno. V druhé etapě by stát jakožto Konsolidační banka a Česká inkasní vyměnil dluhy ČKD ve výši čtyř miliard za akcie firmy. Stát by tak získal zhruba čtvrtinový podíl na holdingu. Podíl v dcerách by se pohyboval od 25 do 50 procent. A ve třetí etapě revitalizace by do firmy nebo do jejích dcer vstoupil tím či oním způsobem zahraniční partner. Protože v Marouškově scénáři má ČKD zajištěné zakázky, protože je průhlednou a zmodernizovanou společností, zbavenou nevýdělečných provozů, ceny jejích akcií porostou a jestliže už dnes prý o firmu jeví za jistých podmínek zájem několik renomovaných zahraničních společností, po naznačené revitalizaci se budou zájemci ve výhodných nabídkách předhánět. A v důsledcích tak stát na garanci za pouhé dvě a půl miliardy ještě vydělá. Maroušek přiznává, že dnes tuto státní garanci potřebuje tak naléhavě, že je ochoten přistoupit na všechny podmínky státu. Podle svých vlastních slov je připraven se státem podepsat dohodu, podle níž by jeho firma INPRO vykonávala akcionářská práva společně se státním akcionářem, a kdyby ČKD Holding dluhy nesplácel, převedl by akcionářská práva přímo na stát. Podle informací týdeníku EURO však Marouškova pokora není zase až tak žhavá: stát již například našel zájemce o Moravskoslezskou vagónku, pan generální však prodej blokuje.
Nicméně Maroušek je smířen s tím, že podíl INPRO v ČKD bude za všech záchranářských variant klesat, a dokonce cituje příklad starého Kolbena nebo hraběte Škody. I ti začínali jako málem jediní vlastníci a končili u prosperujících velkých firem s podíly několika procent. Mohl by citovat i případy ze světa: také dědeček Busch založil v Americe pivovar sám a dneska v koncernu Anheuser-Busch má jeho vnuk podíl necelých deseti procent. Vtip je v tom, že oněch deset procent má nyní větší hodnotu než celá firma na počátku.
Kdyby všechno dopadlo jako u Kolbena nebo Busche, asi by stát neměl váhat a pomocnou ruku Marouškovi a jeho firmě INPRO podat. Jenže nelze vyloučit, že optimistický scénář nevyjde, tím spíše, že jeden radostný, ale fiaskový už Maroušek napsal. Podle něho mělo získat ČKD kapitál už loni na podzim emisí akcií pro portfoliové zahraniční investory, holding si na to dokonce za velké peníze najal drahou zahraniční poradenskou firmu. Nevyšlo to.